Nedochvilná Máša

Byla jednou jedna mašinka. Bydlela v Berouně na nádraží, byla celá krásně červená a nikdo jí neřekl jinak než Mášo. Měla červený komín, parní píšťalu, spoustu koleček a veliký kotel s uhlákem. Jezdila krátké i dlouhé trati, jednou jela dokonce do Vídně. To bylo slávy. Byla to moc hodná mašinka a všichni ji měli rádi. Jen jednu chybu měla tahle krásná mašinka, byla nedochvilná. Všude jezdila pozdě. Jednou si na mezi všimla kopretiny. Jindy letěl kolem motýl. A mašinka koukala, co kolem lítá, tam vteřinku, tam minutku, a přijela na nádraží zase pozdě. A tak to šlo den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem. Až za ní jednou přišel sám pan průvodčí a povídá: 
„Moje milá mašinko, mám já to s Tebou těžké. Ty se loudáš, jezdíš pozdě. A na mě pak lidé hubují, že jim ujel vlak do Kolína. Jak já k tomu přijdu? Jak oni k tomu přijdou? Jedou třeba za tetou a ta chudák sedí na nádraží na lavičce a říká si: Kde jenom jsou? Snad se jim cestou nic nestalo. A má o ně strach.“ A pan průvodčí mluvil dlouho, moc dlouho a domlouval Máše seč mu síly stačily, vysvětloval a hrozil, přemlouval a přesvědčoval, křičel a zlobil se, hladil Mášu po kolečkách a pleskal jí přes nárazník. Nakonec povídá: 
„A jestli nepřijedeš ještě jednou včas, přestanu s Tebou jezdit. Najdu si mašinku, která vozí svůj vlak všude včas.“ A odešel domů. Večer, když nádraží ztichlo, všichni už spali. Jen Máša nemohla. Támhleto kolečko ji svědilo a tuhle vrznul šroubek. Nemohla spát, protože přemýšlela. Jak to udělat, abych se mohla v klidu rozhlížet po kraji a přitom jezdila včas a nikoho nezdržela. Aby se mnou jezdil každý rád ..... i pan průvodčí. Ale na nic nepřišla. A nakonec z toho přemýšlení usnula. Proto hned ráno, ještě před snídaní, zajela do depa za starou stařičkou parní lokomotivou. Byla to vznešená dáma, komín se jí leskl, kolečka radost pohledět. Byla to moudrá a chápavá mašinka. Pamatovala ještě starého pana přednostu, to byli dědečkové ještě kluci. A Máša jí všechno vypověděla. Parnička poslouchala, pokyvovala a pak jí dala radu: 
„Nablýskej se slavnostně a po obědě zajedeme za panem přednostou. Uvidíš, že se všechno vyřeší.“ A dopadlo to dobře. Pan přednosta nejprve obě mašinky vyslechl a pak povídá: 
„Inu, to by šlo.“ A tak se Máša stala výletní mašinkou. Paní Parničku už okružní jízdy zmáhaly a ráda přenechala mladé lokomotivě své místo. Máša byla šťastná. Mohla se rozhlížet, jak chtěla. A když se někdy zdržela, byli cestující jenom rádi. Protože byli na výletě a nikam nespěchali.

Zdroj: www.abatar.cz