Nad oblaky

Naši odvážní cestovatelé ani nepostřehli, jak se balón vznesl do vzduchu – tak lehce se odlepil od země. Teprve za chvíli vykoukli z koše a uviděli pod sebou zástup svých přátel, kteří jim mávali na pozdrav a vyhazovali čepice. Zdola sem zaléhalo volání hurá! “Na shledanou!“ odpovídal jim Všeználek a jeho přátelé. A také začali mávat čepicemi. Civínek si sáhl na hlavu, aby smekl čepici – ale čapka nikde! “Zastavte kamarádi!“ vykřikl. „Zastavte ten balón! Zapomněl jsem si doma čepici.“ “Ty si pořád něco zapomínáš!“ zabručel Bručoun. “To už nejde, zastavit balón,“ řekl Všeználek, „ten teď poletí, dokud v něm nevychladne vzduch, a pak teprve klesne dolů.“ “Cože, a to mám letět bez čepice?“ optal se uraţeně Civínek. “Našel sis přece čepici pod postelí,“ připomněl mu Buchtík. “Což o to, našel, ale bylo mi v ní horko, a tak jsem si ji položil na stůl – no a v poslední chvíli jsem si ji zapomněl vzít.“ “Věčně si něco v poslední chvíli zapomínáš,“ broukl nevrle Bručoun. “Koukněte, kamarádi!“ vykřikl najednou Neználek. “Náš domek zůstal dole!“ Všichni se zasmáli a Bručoun povídá: “A ty sis nejspíš myslil, že poletí s námi, co!“ “Nic jsem si nemyslil!“ urazil se Neználek. „Jednoduše jsem viděl, že náš domek stojí dole, a tak jsem to řekl. Dřív jsme pořád bydleli v tom domku – a teď najednou letíme v balóně.“ “I co, tak letíme,“ zavrčel Bručoun. „A kdopak ví, kam ještě doletíme!“ “Ty ale pořád jen bručíš, Bručoune,“ řekl mu Neználek. „Ani v balóně si nedáš pokoj.“ “Tak jdi pryč, když se ti to nelíbí!“ “Kam tady můžu jít!“ “Nechte toho!“ okřikl hádaly Všeználek. „Copak to je – hádky v balóně!“

Balón se vznesl ještě výš a celý Kvítečkov bylo vidět jako na dlani. Domy vypadaly docela malilinkaté a človíčci už nebyli k rozpoznání. Balón se dostal do větru a brzy zůstalo celé město daleko vzadu. Všeználek vytáhl z kapsy kompas a určoval směr letu. Kompas, to je taková maličká kovová krabička s magnetickou střelkou. Magnetická střelka ukazuje pořád k severu. Když se na střelku kompasu dává dobrý pozor, vždycky se pak najde zpáteční cesta. Proto si vzal Všeználek s sebou kompas. “Vítr nás žene přímo na sever,“ vysvětloval Všeználek. „Zpátky se tedy budeme vracet k jihu.“ Balón už vystoupil docela vysoko a letěl nad polem. Město zmizelo v dálce. Dole se vinul jako uzoučká stužka potok, kterému človíčkové říkali Okurková řeka. Stromy roztroušené v poli vypadaly jako maličké kučeravé keříčky. Najednou dole Buchtík zpozoroval nevelkou tmavou skvrnu. Pohybovala se rychle po zemi, docela jako by běžela za balónem. “Podívejte se, kamarádi, někdo za námi běží!“ vykřikl Buchtík. Všichni se zadívali na tu skvrnku. “Vidíte, přeskočila přes potok!“ křičel Civínek. “Co by to tak mohlo být?“ ptal se Čiperka. „Podívejte, skáče přes stromy!“ Balón letěl nad lesem. Skvrnka běžela po korunách stromů. Doktor Pilulkin si nasadil na nos cvikr, ale ani tak nemohl rozpoznat, co to je. “Už vím!“ vykřikl najednou Neználek. „Já na to přišel první. To je přece Bulka! Zapomněli jsme ho s sebou vzít, a tak za námi běží.“ “Jdi ty!“ povídá Kulka. „Bulka je tady. Sedí u mne pod lavicí.“ “Tak co to tedy je! Nevíš, Všeználku?“ zeptal se Jaktík.

Všeználek schoval kompas a podíval se dolů. “Ale to je přece náš stín!“ zasmál se. “Cože! Stín?“ divili se všichni. “To je jasné. Stín našeho balónu. My letíme vzduchem a stín běží po zemi.“ Ještě dlouho pozorovali človíčkové stín, který se pořád a pořád zmenšoval, až zmizel docela. “Kam se poděl?“ polekali se človíčkové. “Vylétli jsme zkrátka hodně vysoko,“ vysvětlil jim Všeználek, „a stín balónu už není vidět.“ “No tohle je mi pěkné!“ bručel si Bručoun pod vousy. „Sedíš, a nevidíš ani svůj vlastní stín.“ “Zas už bručíš!“ řekl Neználek. „Jakživ nedáš pokoj!“ “Pokoj, pokoj!“ posmíval se mu Bručoun. „Jakýpak pokoj v balóně! Když chceš mít pokoj, seď si doma!“ “Seď si ty!“ “Já pokoj nepotřebuju!“ “Už se zase hádáte!“ řekl Všeználek. „Že vás vysadím na zem!“ Bručoun s Neználkem dostali strach, a přestali se hádat. Vtom se balón octl v nějakém kouři nebo v mlze. Země zmizela v hloubce.

Kolem jako by visela bílá záclona. “Co to?“ volali človíčkové. „Kde se tu vzal ten kouř?“ “Kdepak kouř,“ řekl Všeználek, „to je mrak. Vyletěli jsme až do oblak a teď letíme v mraku.“ “Co sis to zase vymyslil,“ povídá Neználek. „Mrak je přece hustý jako krupicová kaše, ale tohleto je řídká mlha.“ “A z čeho myslíš, že je mrak?“ zeptal se Všeználek. „Z mlhy! To se jen tak zdá, že je hustý.“ Ale Neználek tomu nevěřil a řekl: „Neposlouchejte ho, kamarádi. Všechno si to vymýšlí, jen aby ukázal, že toho moc ví. A zatím neví nic. Ještě bych mu nakonec věřil, že mrak je mlha! Mrak je přece kaše. Jako bych nikdy nejedl krupicovou kaši!“ Po chvilce se balón vznesl ještě výš, vyplul z mraků a letěl nad nimi. Neználek vykoukl z koše a uviděl pod sebou mraky. Táhly se na všechny strany a úplně zakrývaly zemi. “Jeminkote!“ vykřikl Neználek. „Nebe je dole! Letíme vzhůru nohama!“ “Jak to?“ divili se človíčkové. „No jen se podívejte: nebe máme pod sebou – letíme teda vzhůru nohama!“ “Nesmysl, letíme nad mraky,“ vysvětlil jim Všeználek.  „Vyletěli jsme výš než mraky, a proto teď nejsou nad námi, ale dole.“ Jenže Neználek nevěřil ani tomuhle. Seděl na svém místě a pevně si držel čepici. Myslil si, že by mu mohla spadnout, když tu teď sedí vzhůru nohama. Vítr sice vynesl balón rychle nad mraky, ale brzo si všichni všimli, že zas trochu klesá. “Pročpak letíme dolů?“ polekali se malíčci. „Protože vzduch v balóně už začal chladnout,“ vysvětlil jim zase Všeználek. “A to teď slétneme až na zem?“ zeptal se Čiperka.

“Načpak jsme si vzali pytle s pískem?“ řekl Všeználek. „Vyházíme písek z koše, a hned zas poletíme nahoru.“ Jaktík rychle popadl pytlík s pískem a vyhodil ho ven. “Co to děláš?“ okřikl ho Všeználek. „Copak to se smí, vyhodit celý pytlík? Vždyť může někoho uhodit do hlavy.“ “Jak to – uhodit?“ odpověděl Jaktík. “Jak to! Jak to!“ posmíval se mu Všeználek. „Pytlík se musí rozvázat a písek vysypat.“ “Tak to ho hned vysypu,“ prohlásil Taktík. Rozvázal druhý pytlík a vysypal písek do koše. “Jeden chytřejší než druhý!“ kroutil hlavou Všeználek. „Jakou to má cenu, když zůstane písek v koši! Copak se tím koši ulehčí?“  “I co, tak to vysypu ven a hotovo!“ odpověděl Taktík a celými hrstmi vyhazoval písek z koše. “Dávej pozor!“ křičel Civínek. „Naprášíš mi do očí!“ “Hm, tak to ne, kdepak naprášit!“ řekl Taktík, ale vtom hodil Civínkovi písek rovnou do očí. Všichni začali Taktíka hubovat, ale Jaktík vzal nůž a vyřízl do podlahy koše velikou díru, aby se mohl písek vysypat. Všeználek ho uviděl a křikl: “Počkej! Co to děláš? Ještě se kvůli tobě košík rozpadne a všichni se vysypeme ven!“ “Jak to – rozpadne?“ ptal se Jaktík. “Vy máte oba pořád jen samé jak to a tak to!“ řekl Všeználek a vzal Jaktíkovi nůž. Písek se dírou v koši vysypal, balón byl lehčí, a znovu se vznesl do výše. Malíčci spokojeně vykukovali ven. Byli rádi, že balón letí zase vzhůru. Jenom Bručoun, kterému věčně nebylo něco vhod, bručel dál: “To je samé nahoru dolů – copak se takhle létá s balónem?“ Když už nevěděl co by ještě řekl, podíval se na Buchtíka, který mlčky chroupal cukr: “A co ty tady chroupeš?“ “Mám v kapse cukr, tak jsem si kousek vzal a chroupu.“ “To sis našel zrovna tu pravou chvíli! Chroupej si, až  přistaneme!“ “Proč mám nosit zbytečnou přítěž?“ bránil se Buchtík. „Cukr sním, balón bude lehčí, a vyletí ještě výš.“ “A tak si chroupej! Uvidíme, kam se prochroupeš!“ řekl na to Bručoun.