Mraveniště

„Děti, pojďte ven, dnes je tam překrásně!“ volala děti maminka.

„Ale nám se nechce. Chtěli jsme si začít hrát jednu hru na počítači,“ odpověděla otráveně Věrka.

„Jen běžte, počítač vám neuteče. V zimě jste si jej užili dost. Teď je konečně opět jaro a můžeme trávit více času venku.“

„A co tam budeme dělat?“ ptá se podrážděně Michal.

„Však vy už na něco přijdete. Ale ať už jste na zahradě!“ odpověděla už přísným hlasem maminka.

Děti vyběhly ven a byly překvapené, že je venku skutečně krásně. To od obrazovky počítače ani nezpozorovaly. Sluníčko již hřeje do tváří a ptáci v korunách stromů radostně zpívají. I tráva se začíná zelenat. Vše je plné života. Děti chodily po zahradě a nudily se. Michal zahlédl něco zvláštního vzadu v odlehlém koutu zahrady. V místech, kde již zahrada téměř splývala s okolní krajinou, rostla stará košatá jabloň. Michal přiběhl blíže a volal na Věrku:

„Pojď se honem podívat, tady je nějaká zvláštní hromada, ta tady dříve nebyla.“

Věrka se přiběhla podívat. „Vždyť to je mraveniště!“

„Podívej se, těch mravenců! Co kdybychom je trochu pozlobili,“ napadlo Michala.

Hned si vzal do ruky klacek a začal šťourat do mraveniště.

Věrka byla o něco starší a cítila přeci jen zodpovědnost za to, co dělají. „Ale Michale, do mraveniště se nemá šťourat.“

„No a co, nikdo nás neuvidí. Bude to naše tajemství, souhlasíš?“ Byl hrdý na takový nápad a také byl rád, že konečně našel pořádnou zábavu. Zaujalo ho, jak mravenci začali pobíhat mnohem rychleji právě v místech, kde klacek ponořil do jehličím poseté zeminy. Aby se mohl podívat více zblízka, přikročil ještě blíž. Jednou nohou stál těsně u úpatí hromádky. Ani si nevšiml, že mravenci běhali i okolo mraveniště a snažili se najít nebezpečného vetřelce. Jakmile zpozorovali na zemi těsně u svého domečku jakousi velkou hnědou botu, pospíchali blíž a s nasazením života chtěli útočníka zahnat. Bota byla ze shora otevřená, a tak se dostali snadno dovnitř. Tu Věrka úlekem nadskočila, protože Michal náhle spustil takový povyk, jako by se stalo něco hrozného. Křičel a křičel a při tom skákal na jedné noze: „Au au, to to bolí!“

Jak jen mohl nejrychleji, pospíchal domů. To už maminka vyběhla ven vylekaná, co že se to tak strašného stalo, že Michal křičí, jako když ho na nože berou. „Ti zlí oškliví mravenci mě tolik štípou do nohy!“ křičí Michal z plných plic.

Maminka mu hned sundala botu a vyklepala z ní mravence. Byli tam snad jen tři, ale protože nemohli z boty ven, štípali Michala stále dokola. Maminka Michalovi sundala i ponožku a ponořila mu nohu do chladivé vody. Potom mu ji namazala hojivým olejem. Věděla dobře, že mravenci by Michala nepoštípali jen tak. Proto když se Michal konečně uklidnil, řekla dětem: „ Pojďte, sedneme si na lavičku pod naši jabloň, něco vám povím.“

Když se děti usadily kolem maminky, sluníčko je pěkně hřálo do tváří. Maminka začala vyprávět: „Celá příroda, tak jak ji známe u nás, ale i všechny přírodní krásy, které jste viděli v přírodopisném seriálu, jsou plné živých tvorů. V přírodě žijí rostliny - květiny i stromy, zvířata drobná i ta větší, ale obývají ji i bytosti, které se o vše starají. Jsou to bytosti přírody, které přírodu utváří, pečují o ni a přeměňují ji. Příroda je tak krásná proto, že všichni tvorové v ní žijí v harmonii a poslouchají zákony, které jsou do všech světů od prapočátku vetkány. V přírodě panuje přísný řád. Kdo by neposlouchal, zahyne. Proto nikoho ani nenapadne, aby si dělal, co chce.

Třeba takový malý skřítek nebo brouček není sice velmi moudrý, ale přesně ví, co je jeho úkolem, a svou práci dělá rád a nejlépe, jak jen umí. Tím, že pěkně poslouchá, je spjat s velkým celkem a v tom je jeho síla. Je potřebnou a užitečnou součástí něčeho, co je nádherné, veliké a mocné.

Co myslíte, že by se stalo s takovým broučkem, který by byl kupříkladu líný? Brzy by umřel hlady. Nebo třeba, kdyby žába nechtěla být žábou, ale krásným ptákem. Takovou žábu by nejspíše brzy sezobl čáp, protože by se zasněně dívala kamsi do oblak, a včas by neskočila do vody. Každý, i ten nejmenší, tvor v přírodě má svůj úkol a věrně jej plní.

I takový mraveneček je, děti, mnohem pilnější než vy. Pracuje čile a s chutí celý den a neptá se, proč by to měl dělat a jaký z toho bude mít užitek. Ví, že je to tak potřeba pro dobro celého mraveniště. Neodmlouvá, nevymýšlí si, že by chtěl jen tak sedět a nic nedělat, není líný ani otrávený. Nebojí se dokonce ani nasadit vlastní život a jít bojovat proti o tolik většímu nepříteli, než je on sám, jen aby zachránil své mraveniště, ostatní mravence a jejich královnu. Mravenci jsou dokonce velmi užiteční, neboť pojídají zbytky v lese a uhynulý hmyz, oni vlastně neustále uklízí.

A určitě ani nevíte, jak důmyslně je takové mraveniště zařízeno. Jsou tam chodby a chodbičky, pokojíčky pro mravenčí vajíčka a miminka i pokojíček pro královnu. Všichni mravenci musí dodržovat přísný řád a musí pilně pracovat. Mraveniště je postaveno tak, aby na něj dopadalo co nejvíce slunečních paprsků, aby v něm bylo teplo, a v létě má opět speciální větrání. A vy si jen tak přijdete a z dlouhé chvíle jim začnete jejich domeček bořit. A když se mravenci začnou odvážně bránit, ty, Michale, křičíš, že jsou zlí a hloupí. Jen mi povězte, kdo je tady hloupý a zlý. A kdo je naopak odvážný, poslušný a pracovitý? Mravenci, nebo vy?

Děti se zastyděly. Viděly nyní, že mravenci jsou užitečná zvířata a nejsou to zdaleka hloupí a zlí brouci, jak se jim dříve zdálo. A naproti tomu ony, velké děti, si myslely, že jsou chytřejší než všichni tvorové, nechtěly poslouchat, ani pracovat, a ještě k tomu z dlouhé chvíle škodily zvířatům. Dívaly se nyní do země, bylo jim to skutečně líto. Obyčejný mravenec je pro svět užitečnější než ony. Maminka vstala a řekla: „Tak, děti, už musím jít vařit. Bude čas k obědu.“

„Mami, mami, my ti pomůžeme!“ volaly obě děti současně. Maminka měla radost. Zdálo se, že si její povídání vzaly skutečně k srdci. Ještě si v duchu pomyslela, zda na to brzy opět nezapomenou.

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/mraveniste/