Moře, strýčku, proč je slané?

To jsem znával takového malého kluka a ta nejzvědavější koza byla proti němu ignorant čili ignoramus. Říkával mi strýčku, a to byly pořád otázky jako: „Strýčku, kráva, proč má rohy? Strýčku, nebe, kam vede?“ nebo „Strýčku, moře, proč je slané?“ Jářku, moře, povídám si, proč je moře slané? A tak jsem se zamyslil a začal jsem pátrat. Člověk všechno vypátrá, když si dá práci a když má na pomoc lupy, čočky, drobnohledy, chemii, svědky, knihy a ústní podání. A věřte mi nebo ne, já na to přišel, proč je moře slané. Jenže kluk mi zatím někam utek a bůhvíkde je mu konec. A tak bych to aspoň vyprávěl vám, máte-li zájem. Začalo to u dvou bratrů na malé vesnici. Ten jeden, Marek, měl statek, ovce, krávy, voly, lány, rybníky, husy, kachny, slepice, holuby, prasata, vinice, lesy. Taky měl ženu a dítě, ale ty do majetku nepočítal, protože byl držgrešle, kolenovrt a chamtil. Ten druhý, Kouba se jmenoval, měl ženu a moc dětí. A pak už nic. Ženu a děti měl rád, no a měl zdravé ruce, tak pro ně pracoval. Moc toho domů nepřines, a když pak měl dětí už sedm a ruce pořád jen dvě, tak na stole mnoho k večeři nebylo, to vám dá rozum. K obědu vůbec nic. Najednou tu byly vánoce – a co teď? Povídá: „…dojdu k bratrovi Markovi, zrovna zabíjí, něco mi dá.“ Marek sice zabíjel, ale dát bratrovi vejslužku, to se mu nechtělo. Kroutil se, vymlouval, a kam prej by přišel a semhle támhle, a najednou ho popad vztek, vzal půlku prasete a hodil ji po bratrovi a povídá: „Tak si vem a jdi s tím k čertu!“ Kouba měl štěstí, že mu bída nevzala humor, hodil si půlku vepře přes rameno a šupajdil si to domů. Sumíroval si už v hlavě, co se sní se zelím, co bude ovar, šunku si naloží, a vtom „halt,“ někdo vykřik. Stojí tam takový obyčejný hajný, ani se neusmívá, ani se nemračí: „Kam s tou půlkou?“ Kuba mu dobrácky opakuje, co mu bratr se vztekem houknul: „Inu, vlastně k čertu!“ „Tudy, prosím.“ Hajnej mávl rukou a hned je v zemi díra a schody vedou dolů do tmy. Kouba kouká chvíli do díry, chvíli na hajného. Ten bafá z fajfky a do toho poučuje: „Jdi po schodech, až přijdeš k železným dveřím. Zaklepej a otevřou ti malí čertíci. Těch spratků si nevšímej. Jdi pořád, až potkáš Lucipera, a dej mu to vepřové. On ho rád. Bude ti chtít dát od cesty, ale nic neber než takový starý rezavý mlejnek. Bez něho se nevracej… Kouba se chystal, že si trochu podiskutuje, ale než otevřel papulu, zbyla z hajného jen fajfka. Visela ve vzduchu, zabafala a byla taky pryč.

Stalo se přesně tak, jak hajný povídal. Železné dveře mu otevřeli čertíci a hned to začalo. Skákali, metali kozelce, hvězdice, salta. A najednou jako když utne. Luciper vyšel z kanceláře. Ani Koubu ke slovu nepustil, a pojď prej dál, tady to pověs na ten hák, co mám viset stvrzenky, a už otvírá pokladnu. „Tady máš od cesty, chceš to ve zlatě, ve stříbře nebo ve valutách?“ V pokladně se to třpytilo zlatem a drahým kamením, prsteny a náušnicemi, řetězy a hodinky a zlaté zuby a můstky a štosy valut a akcií. Ale Kouba si vzpomněl na rezavý mlýnek. Ležel tam pod oknem mezi starým počítacím strojem a hromadou násadek a klapsových per a razítek a kolků. „Já bych se spokojil s támhletím neřádem,“ povídá Kouba. Luciper přistrkuje ke Koubovi svazky bankovek, pokroucených vedrem pekelným. „Ber tohle a moc nemluv.“ Kouba dělá hloupého, nechá bankovky bankovkami a hups, popadne mlýnek a ven z kanceláře! Luciper za ním. To se ví, když někdo sedí celý den v kanceláři, není tak rychlý jako třeba Kouba, který denně tuží svaly, dýchá čerstvý vzduch a střídmě jí. Ani ti čertovští uličníkové Koubu moc nezdrželi, ač dělali, co mohli. Kouba je setřás a hurá po schodech, po třech, až se dostal z horoucího pekla na paseku nad potokem. A tam si ten mlýnek poprvé prohlíží. Najednou mu před očima zabafá fajfka a v kouři se objeví hajnej. „No, a víš ty, co vlastně máš?“ povídá. „Rezatej mlejnek,“ povídá Kouba věcně. A měl na hajného vztek. Abyste totiž rozuměli: Tenhle hajnej byl taky čert. Ale nějak se pohádal s Luciperem a zůstal mezi lidmi. Chodil s nimi do hospody a na schůze, a jak se řekne, vlivem prostředí se z něho stal hajnej, který lidem spíš pomáhal. Velice byl totiž rád, když mohl něco vyvést natruc Luciperovi. Nu zkrátka typický odpadlík. A teď prozradil Koubovi, že ten mlýnek je kouzelný mlýnek a že namele majiteli, co si srdce přeje. Jenže se musí včas zarazit, jinak mele, mele a mele. A přestane mlít, jen když řekneš: „Eniky, beniky, cos namlel, tos namlel, dost!“ Doma Koubova žena koukala jako blázen. Mlýnek stál na stole a mlel. A z něho se sypaly pečený husy, kuřata, ryby, saláty, dorty, vánočky, šaty, prádlo, víno, lyže, hračky a zase dort, pivo, saně, a hele, ještě dort, a co je tohle? Koblížky! A cukroví a med a dva úhoři, zkrátka kdyby byla bývala už televize, tak i ta televize by byla bývala z mlýnku vylezla.

Hodný Kouba nad tím stál a smál se a radoval, že se děti smějou a že se žena raduje, a žena se smála na Koubu a Kouba na ženu a na děti, a děti na tátu a na mámu a mlejnek mlela mlel, a najednou Kouba povídá: „Eniky, beniky, cos namlel, tos namlel, dost!“ A jako když utne. V tom tichu povídá Kouba: „Co bychom s tím vším dělali. Oběhněte sousedy, ať všeho nechají a že je zveme na hostinu.“ Přišli všichni, hospodský dal na hospodu nápis Dnes se nevrtí a pan farář na kostel taky, a všechno bylo u Koubů. A jedli a pili a hodovali. Přišel bratr Marek se ženou a dětmi, i čeládku přivedl, zadarmo se nacpat, to přece není každý den. Najedli se, napili, zasmáli, dostali po vejslužce a ve zdraví se to rozešlo. Měsíček se vyšplhal na vršek topolu, zachumlal se do mraku, neb začínalo foukat od lesa. Krátil si chvíli tím, že za chalupy vrhal stíny černé jako noc. Kouba spal a usmíval se, držel Koubovou za ruku a zdálo se mu, že mu kdekdo radí, aby měl ještě víc dětí, když se mu teď vede. Najednou se mu zdá, že vrzla vrátka u zahrádky. Vítr? Vtom na okénku ťuk, ťuk, ťuk. Kouba se probudí docela. Vyjde ven. Bratr Marek. Že prej měli jednu matku, jednoho otce a jak si jako děti hráli, bratříčku sem, bratříčku tam, no zkrátka Kouba byl dobrák, taky trochu pil, z prvního spánku probuzený, tak ani nevěděl hrubě, co dělá, a ten mlýnek mu za tisíc tolarů prodal.

Marek hned za svítání vyhnal rodinu s čeledí na pastvu a začal vařit. Co se v takové lakomé makovici může vylíhnout za jídlo? Krupičná kaše? Mlýnek mlel a Marek jen nastavoval hrnce. Už měl pro rodinu, už měl pro chasu a už neměl ani hrnce. „Tak dost,“ povídá. Ale tomu mlejnek nerozuměl. Mlel dál. „Už ne, už je dost!“ křičí Marek. Kdepak! Co to je už ne? myslí si mlejnek a mele dál. „Hrome, tak dost, povídám.“ Marek klel, nadával, jak byl zvyklý doma ženě a dětem a čeledi. A popad mlejnek a praštil s ním o zem. Ale kde! Mlýnek mele a kaše leze ven a kaše a kaše a zase kaše, už je jí plná světnice. Marek vynáší nábytek a peřiny, všechno samá kaše, teď popadne piano a trmácí se s ním. Hrom aby všechno… teď má vztek, že všechno vyhnal z domu, na všechno je sám… to mi byl čert dlužnej! „To jste řek správně, pantáto,“ ozval se hlas. Ale kdo to mluvil, Marek nevěděl, jen nad plotem zahlédl obláček kouře z fajfky. Marka popadla hrůza a horempádem za bratrem. „Pojď honem, pojď a vezmi si ten prevít mlejnek!“ Když došli k Markovým, bylo už boží dopuštění. Kaše rozvalila chalupu, povalila holubník a už si to patlala do chlíva, kde malé tele ji začalo olizovat. Kouba se svlékl a hup po hlavě do kaše. Nahmátl mlýnek a ven s ním! „Eniky, beniky, cos namlel, tos namlel, dost!“ A bylo po všem. „Vem si to a jdi mi s tím z očí!“ Dvakrát ho nemusel pobízet. Hodil Markovi tisíc tolarů zpátky a šel domů. Uplynula nějaká doba a kraj se změnil k nepoznání. Chalupy jako ze škatulky. Zahrádky, pole v pořádku, čisté chlívy, napajedla, mlátičky, traktory. Jak by ne! Mlýnek namlel tvárnice, vápno, namlel tašky, hnojivo, nu, všechno, i peníze na doktora. Kuba to s tím mletím nepřeháněl. To mu žena radila. Všechno od toho mlýnku nesmíme chtít, říkala, třeba by se vymlel a my bychom zlenivěli.

V celém okrese se dobře žilo. Lidé nebyli zlí, protože si neměli co závidět. Měli, co měli rádi, a měli rádi, co měli. Jen Marek se žral a záviděl bratrovi. Dříve měl ze všech nejvíc. Nikdo neměl tolik co on. A co teprve mohl mít, kdyby byl ten mlýnek nevrátil bratrovi… A teď? Žena od něho odešla a děti vzala s sebou. Čeládka se rozutekla, a Marek sedí na gruntě sám, hrom aby do všeho… Tu noc měsíček spal za mrakem a pod ním byl než stín, černá noc po celém kraji. Marek zapřáhl nejlepšího koně, vyjel za vesnici a nechal vůz stát. Vrátil se pod okno ke Koubům. Poslouchal. Spali. Vypáčil okno, vlezl do světnice a pak do malované almary. Nahmátl mlýnek a oknem ven. Jak si chtěl nadejít sadem, vrátka vrzla, probudila Koubu. Ten popad dvojku a za zlodějem. Ale Koubová se mu postavila do cesty. Tak to ne! Pobuda nám ukrad mlýnek, povídáš, a co když ten pobuda tě zabije? Co děti? Co já? Nemáme dost? Copak se nám nevede dobře? Jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem. Tohle Kouba věděl. Pověsil flintu na zeď, zavřel okno, almaru a povídá: „Tak dobrou noc,“ a šel spát. To už Marek byl daleko za vesnicí a hnal koně a nezastavil je, až dojel k moři do přístavu. Dal se najmout na loď a naplánoval si, že někde daleko za mořem mu mlýnek namele bohatství. Nebyli na lodi ani den a noc a přišel oběd. Nachytali ryby, uvařili a jedli. Marek sousto v ústech převrací. Povídá: „Je to neslané, nemáte sůl?“ „Kdepak,“ povídá kapitán, „ta je hrozně drahá, tu nemáme.“ „Drahá, já vám lacino prodám.“ Vybalí mlýnek a velí: „Mel sůl!“ A mlýnek mele.

A začalo to jako tenkrát s tou krupicovou kaší. Mlýnek mlel a mlel a mlel a sůl se řine z kajuty do podpalubí a stoupá nahoru a už je na palubě. Ukrad sice Marek mlýnek bratrovi, ale jak ho zastavit, to zase nevěděl. Když se loď nakláněla tak, že každý námořník věděl, že se musí potopit, spustili záchranné čluny. Jak to má být, kapitán poslední, čekal jen, až si Marek usedne do člunu. A vtom kapitánovi před nosem zabafala fajfka, udělal se obláček z laciného tabáku a někdo povídá: „Toho neberte, toho je čert čertu dlužen.“ Kapitánovi bylo sice divné, že fajfka sama bafá a sama mluví, ale to víte, když se potápí loď, to je fofr! To se leccos přehlédne… a tak poslechl fajfku a Marka nevzali. Potopil se s lodí i s mlýnkem. Co se stalo s Markem, nevím. Ale mlýnek mele sůl dál a mele a nikdo ho neumí zastavit, jen Kouba, a ten o tom neví a na zlého bratra si vzpomene málokdy. A dokud ten mlýnek bude mlít, bude moře slané.

To jsem znával takového malého kluka a ta nejzvědavější koza byla proti němu ignorant čili ignoramus. Říkával mi strýčku, a to byly pořád otázky jako: „Strýčku, kráva, proč má rohy? Strýčku, nebe, kam vede?“ nebo „Strýčku, moře, proč je slané?“ Jářku, moře, povídám si, proč je moře slané? A tak jsem se zamyslil a začal jsem pátrat. Člověk všechno vypátrá, když si dá práci a když má na pomoc lupy, čočky, drobnohledy, chemii, svědky, knihy a ústní podání. A věřte mi nebo ne, já na to přišel, proč je moře slané. Jenže kluk mi zatím někam utek a bůhvíkde je mu konec. A tak bych to aspoň vyprávěl vám, máte-li zájem. Začalo to u dvou bratrů na malé vesnici. Ten jeden, Marek, měl statek, ovce, krávy, voly, lány, rybníky, husy, kachny, slepice, holuby, prasata, vinice, lesy. Taky měl ženu a dítě, ale ty do majetku nepočítal, protože byl držgrešle, kolenovrt a chamtil. Ten druhý, Kouba se jmenoval, měl ženu a moc dětí. A pak už nic. Ženu a děti měl rád, no a měl zdravé ruce, tak pro ně pracoval. Moc toho domů nepřines, a když pak měl dětí už sedm a ruce pořád jen dvě, tak na stole mnoho k večeři nebylo, to vám dá rozum. K obědu vůbec nic. Najednou tu byly vánoce – a co teď? Povídá: „…dojdu k bratrovi Markovi, zrovna zabíjí, něco mi dá.“ Marek sice zabíjel, ale dát bratrovi vejslužku, to se mu nechtělo. Kroutil se, vymlouval, a kam prej by přišel a semhle támhle, a najednou ho popad vztek, vzal půlku prasete a hodil ji po bratrovi a povídá: „Tak si vem a jdi s tím k čertu!“ Kouba měl štěstí, že mu bída nevzala humor, hodil si půlku vepře přes rameno a šupajdil si to domů. Sumíroval si už v hlavě, co se sní se zelím, co bude ovar, šunku si naloží, a vtom „halt,“ někdo vykřik. Stojí tam takový obyčejný hajný, ani se neusmívá, ani se nemračí: „Kam s tou půlkou?“ Kuba mu dobrácky opakuje, co mu bratr se vztekem houknul: „Inu, vlastně k čertu!“ „Tudy, prosím.“ Hajnej mávl rukou a hned je v zemi díra a schody vedou dolů do tmy. Kouba kouká chvíli do díry, chvíli na hajného. Ten bafá z fajfky a do toho poučuje: „Jdi po schodech, až přijdeš k železným dveřím. Zaklepej a otevřou ti malí čertíci. Těch spratků si nevšímej. Jdi pořád, až potkáš Lucipera, a dej mu to vepřové. On ho rád. Bude ti chtít dát od cesty, ale nic neber než takový starý rezavý mlejnek. Bez něho se nevracej… Kouba se chystal, že si trochu podiskutuje, ale než otevřel papulu, zbyla z hajného jen fajfka. Visela ve vzduchu, zabafala a byla taky pryč.

Stalo se přesně tak, jak hajný povídal. Železné dveře mu otevřeli čertíci a hned to začalo. Skákali, metali kozelce, hvězdice, salta. A najednou jako když utne. Luciper vyšel z kanceláře. Ani Koubu ke slovu nepustil, a pojď prej dál, tady to pověs na ten hák, co mám viset stvrzenky, a už otvírá pokladnu. „Tady máš od cesty, chceš to ve zlatě, ve stříbře nebo ve valutách?“ V pokladně se to třpytilo zlatem a drahým kamením, prsteny a náušnicemi, řetězy a hodinky a zlaté zuby a můstky a štosy valut a akcií. Ale Kouba si vzpomněl na rezavý mlýnek. Ležel tam pod oknem mezi starým počítacím strojem a hromadou násadek a klapsových per a razítek a kolků. „Já bych se spokojil s támhletím neřádem,“ povídá Kouba. Luciper přistrkuje ke Koubovi svazky bankovek, pokroucených vedrem pekelným. „Ber tohle a moc nemluv.“ Kouba dělá hloupého, nechá bankovky bankovkami a hups, popadne mlýnek a ven z kanceláře! Luciper za ním. To se ví, když někdo sedí celý den v kanceláři, není tak rychlý jako třeba Kouba, který denně tuží svaly, dýchá čerstvý vzduch a střídmě jí. Ani ti čertovští uličníkové Koubu moc nezdrželi, ač dělali, co mohli. Kouba je setřás a hurá po schodech, po třech, až se dostal z horoucího pekla na paseku nad potokem. A tam si ten mlýnek poprvé prohlíží. Najednou mu před očima zabafá fajfka a v kouři se objeví hajnej. „No, a víš ty, co vlastně máš?“ povídá. „Rezatej mlejnek,“ povídá Kouba věcně. A měl na hajného vztek. Abyste totiž rozuměli: Tenhle hajnej byl taky čert. Ale nějak se pohádal s Luciperem a zůstal mezi lidmi. Chodil s nimi do hospody a na schůze, a jak se řekne, vlivem prostředí se z něho stal hajnej, který lidem spíš pomáhal. Velice byl totiž rád, když mohl něco vyvést natruc Luciperovi. Nu zkrátka typický odpadlík. A teď prozradil Koubovi, že ten mlýnek je kouzelný mlýnek a že namele majiteli, co si srdce přeje. Jenže se musí včas zarazit, jinak mele, mele a mele. A přestane mlít, jen když řekneš: „Eniky, beniky, cos namlel, tos namlel, dost!“ Doma Koubova žena koukala jako blázen. Mlýnek stál na stole a mlel. A z něho se sypaly pečený husy, kuřata, ryby, saláty, dorty, vánočky, šaty, prádlo, víno, lyže, hračky a zase dort, pivo, saně, a hele, ještě dort, a co je tohle? Koblížky! A cukroví a med a dva úhoři, zkrátka kdyby byla bývala už televize, tak i ta televize by byla bývala z mlýnku vylezla.

Hodný Kouba nad tím stál a smál se a radoval, že se děti smějou a že se žena raduje, a žena se smála na Koubu a Kouba na ženu a na děti, a děti na tátu a na mámu a mlejnek mlela mlel, a najednou Kouba povídá: „Eniky, beniky, cos namlel, tos namlel, dost!“ A jako když utne. V tom tichu povídá Kouba: „Co bychom s tím vším dělali. Oběhněte sousedy, ať všeho nechají a že je zveme na hostinu.“ Přišli všichni, hospodský dal na hospodu nápis Dnes se nevrtí a pan farář na kostel taky, a všechno bylo u Koubů. A jedli a pili a hodovali. Přišel bratr Marek se ženou a dětmi, i čeládku přivedl, zadarmo se nacpat, to přece není každý den. Najedli se, napili, zasmáli, dostali po vejslužce a ve zdraví se to rozešlo. Měsíček se vyšplhal na vršek topolu, zachumlal se do mraku, neb začínalo foukat od lesa. Krátil si chvíli tím, že za chalupy vrhal stíny černé jako noc. Kouba spal a usmíval se, držel Koubovou za ruku a zdálo se mu, že mu kdekdo radí, aby měl ještě víc dětí, když se mu teď vede. Najednou se mu zdá, že vrzla vrátka u zahrádky. Vítr? Vtom na okénku ťuk, ťuk, ťuk. Kouba se probudí docela. Vyjde ven. Bratr Marek. Že prej měli jednu matku, jednoho otce a jak si jako děti hráli, bratříčku sem, bratříčku tam, no zkrátka Kouba byl dobrák, taky trochu pil, z prvního spánku probuzený, tak ani nevěděl hrubě, co dělá, a ten mlýnek mu za tisíc tolarů prodal.

Marek hned za svítání vyhnal rodinu s čeledí na pastvu a začal vařit. Co se v takové lakomé makovici může vylíhnout za jídlo? Krupičná kaše? Mlýnek mlel a Marek jen nastavoval hrnce. Už měl pro rodinu, už měl pro chasu a už neměl ani hrnce. „Tak dost,“ povídá. Ale tomu mlejnek nerozuměl. Mlel dál. „Už ne, už je dost!“ křičí Marek. Kdepak! Co to je už ne? myslí si mlejnek a mele dál. „Hrome, tak dost, povídám.“ Marek klel, nadával, jak byl zvyklý doma ženě a dětem a čeledi. A popad mlejnek a praštil s ním o zem. Ale kde! Mlýnek mele a kaše leze ven a kaše a kaše a zase kaše, už je jí plná světnice. Marek vynáší nábytek a peřiny, všechno samá kaše, teď popadne piano a trmácí se s ním. Hrom aby všechno… teď má vztek, že všechno vyhnal z domu, na všechno je sám… to mi byl čert dlužnej! „To jste řek správně, pantáto,“ ozval se hlas. Ale kdo to mluvil, Marek nevěděl, jen nad plotem zahlédl obláček kouře z fajfky. Marka popadla hrůza a horempádem za bratrem. „Pojď honem, pojď a vezmi si ten prevít mlejnek!“ Když došli k Markovým, bylo už boží dopuštění. Kaše rozvalila chalupu, povalila holubník a už si to patlala do chlíva, kde malé tele ji začalo olizovat. Kouba se svlékl a hup po hlavě do kaše. Nahmátl mlýnek a ven s ním! „Eniky, beniky, cos namlel, tos namlel, dost!“ A bylo po všem. „Vem si to a jdi mi s tím z očí!“ Dvakrát ho nemusel pobízet. Hodil Markovi tisíc tolarů zpátky a šel domů. Uplynula nějaká doba a kraj se změnil k nepoznání. Chalupy jako ze škatulky. Zahrádky, pole v pořádku, čisté chlívy, napajedla, mlátičky, traktory. Jak by ne! Mlýnek namlel tvárnice, vápno, namlel tašky, hnojivo, nu, všechno, i peníze na doktora. Kuba to s tím mletím nepřeháněl. To mu žena radila. Všechno od toho mlýnku nesmíme chtít, říkala, třeba by se vymlel a my bychom zlenivěli.

V celém okrese se dobře žilo. Lidé nebyli zlí, protože si neměli co závidět. Měli, co měli rádi, a měli rádi, co měli. Jen Marek se žral a záviděl bratrovi. Dříve měl ze všech nejvíc. Nikdo neměl tolik co on. A co teprve mohl mít, kdyby byl ten mlýnek nevrátil bratrovi… A teď? Žena od něho odešla a děti vzala s sebou. Čeládka se rozutekla, a Marek sedí na gruntě sám, hrom aby do všeho… Tu noc měsíček spal za mrakem a pod ním byl než stín, černá noc po celém kraji. Marek zapřáhl nejlepšího koně, vyjel za vesnici a nechal vůz stát. Vrátil se pod okno ke Koubům. Poslouchal. Spali. Vypáčil okno, vlezl do světnice a pak do malované almary. Nahmátl mlýnek a oknem ven. Jak si chtěl nadejít sadem, vrátka vrzla, probudila Koubu. Ten popad dvojku a za zlodějem. Ale Koubová se mu postavila do cesty. Tak to ne! Pobuda nám ukrad mlýnek, povídáš, a co když ten pobuda tě zabije? Co děti? Co já? Nemáme dost? Copak se nám nevede dobře? Jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem. Tohle Kouba věděl. Pověsil flintu na zeď, zavřel okno, almaru a povídá: „Tak dobrou noc,“ a šel spát. To už Marek byl daleko za vesnicí a hnal koně a nezastavil je, až dojel k moři do přístavu. Dal se najmout na loď a naplánoval si, že někde daleko za mořem mu mlýnek namele bohatství. Nebyli na lodi ani den a noc a přišel oběd. Nachytali ryby, uvařili a jedli. Marek sousto v ústech převrací. Povídá: „Je to neslané, nemáte sůl?“ „Kdepak,“ povídá kapitán, „ta je hrozně drahá, tu nemáme.“ „Drahá, já vám lacino prodám.“ Vybalí mlýnek a velí: „Mel sůl!“ A mlýnek mele.

A začalo to jako tenkrát s tou krupicovou kaší. Mlýnek mlel a mlel a mlel a sůl se řine z kajuty do podpalubí a stoupá nahoru a už je na palubě. Ukrad sice Marek mlýnek bratrovi, ale jak ho zastavit, to zase nevěděl. Když se loď nakláněla tak, že každý námořník věděl, že se musí potopit, spustili záchranné čluny. Jak to má být, kapitán poslední, čekal jen, až si Marek usedne do člunu. A vtom kapitánovi před nosem zabafala fajfka, udělal se obláček z laciného tabáku a někdo povídá: „Toho neberte, toho je čert čertu dlužen.“ Kapitánovi bylo sice divné, že fajfka sama bafá a sama mluví, ale to víte, když se potápí loď, to je fofr! To se leccos přehlédne… a tak poslechl fajfku a Marka nevzali. Potopil se s lodí i s mlýnkem. Co se stalo s Markem, nevím. Ale mlýnek mele sůl dál a mele a nikdo ho neumí zastavit, jen Kouba, a ten o tom neví a na zlého bratra si vzpomene málokdy. A dokud ten mlýnek bude mlít, bude moře slané.

Autor: Jan Werich

Zdroj: http://pohadky-online.eu/fimfarum/more-strycku-proc-je-slane/