Morčátko

Byla jednou jedna princezna a ta měla na svém zámku věž a v ní až vysoko pod cimbuřím komnatu s dvanácti okny, která vedla na všechny světové strany. Když do té věžní komnaty vystoupila a rozhlížela se, mohla přehlédnout celé své království. Hned z prvního okna viděla jasněji než jiní lidé, druhým oknem ještě lip, třetím ještě zřetelněji, a tak pořád dál až k dvanáctému, kterým viděla už vůbec všechno, co bylo nad zemí i pod zemí ..... nic před ní nezůstalo skryto.
Byla však tuze pyšná, ani vdávat se nechtěla, jen aby se nemusela nikomu podrobit, chtěla v své zemi vládnout sama jediná, a všechny prince, kteří se o ni ucházeli, odmítala.
Ale to se lidem nelíbilo, báli se, kdyby umřela bez dědice, že by zemi zpustošila válka. Proto rádcové na princeznu naléhali, aby si už zvolila manžela.
Princezna se dlouho nerozmýšlela, jak ženichy odstrašit: ohlásila, že si vezme za muže jen toho, kdo se před ní dokáže tak dobře schovat, aby ho nenašla. Ale kdo se o ni bude ucházet a v té zkoušce neobstojí, ten bude o hlavu kratší.
Princezna byla pěkná, království ještě pěknější, a tak se hned hlásilo plno nápadníků ze široka daleka. Princové a rytíři přijížděli, prostí mládenci přicházeli pěšky, schovávali se všelijak, ten do dutého stromu, ten do medvědího doupěte, ten do stohu slámy, ten do vápenky, ten do pekařské pece, ale nadarmo: princezně stačilo podívat se jen tím prvním oknem ve věžní komnatě, a hned je všechny našla a jeden po druhém přišli o hlavu. Bylo jich devětadevadesát. Když vypátrala i toho posledního, který si zalezl do nejhlubšího sklepení přímo pod zámkem, dlouho se nikdo další nehlásil a princezna si umínila, že k té zkoušce už nikoho nepřipustí a zůstane nadosmrti svou vlastní paní.
Ale jednou se k ní dal uvést mladý myslivec. Požádal ji, aby směl také zkusit štěstí a ucházet se o ni, ale prosil o den na rozmyšlenou, že prý není zdejší a potřebuje se tady trochu porozhlédnout.
„Devadesát devět jich zahynulo, nechci už zmařit ani jednoho,“ odpověděla princezna.
Jenže mládenec se nedal odbýt a prosil dál:
„Tak tedy mi trochu poshovte. Dovolte, abych se schoval třikrát místo jednou. Když mě i potřetí najdete, rád půjdu ze světa, život bez Vás by mě teď už stejně netěšil.“
Princezně se smělý mládenec líbil. Pomyslela si: Konečně ..... proč ne? a odpověděla:
„Budiž, dovolím Ti to. Zítra máš ještě volno, poohlédneš se tu po nějaké skrýši a potom se můžeš po tři dny schovávat. Ale stejně se Ti to nepodaří, já vidím všude.“
Mládenec až do večeře chodil po městě, ale tam žádný bezpečný úkryt nenašel. A tak si řekl:
„Jitro moudřejší večera,“ a šel spát. Ráno vzal na rameno pušku a pustil se přes pole hledat nějaký Schovánek v lese.
Jak docházel k lesu, uviděl sedět na dubě havrana. Zastavil se, vzal ho na mušku, natáhl kohoutek a už chtěl spustit, vtom však havran zvolal lidským hlasem:
„Nestřílej, já se Ti odsloužím!“
Mládenec se zarazil, sklonil pušku a šel dál, až došel k lesnímu jezeru. Tam se právě vynořila z hloubky na hladinu veliká ryba, byl to starý sumec. Zase na něj namířil, ale sumec zavolal:
„Nestřílej, já se Ti odsloužím,!“
A on nevystřelil, nechal sumce potopit a šel dál. Hluboko v lese potkal lišáka a viděl, že kulhá. Tentokrát vystřelil bez míření a chybil ho. Jenže lišák neutekl, zavolal:
„Nech toho, radši mně pojď vytáhnout z nohy trn.“
Myslivecký mládenec trn vytáhl, ale lišáka si přidržel a už sahal po tesáku. V tom lišák zaprosil:
„Přestaň s tím, pusť mě, já se Ti odsloužím.“
Myslivec ho pustil a díval se za ním, dokud mu nezmizel mezi stromy. Ale to už se chýlilo k večeru, proto se obrátil a šel do města, vyspat se na zítřek.
Ráno už byl první den zkoušky, mládenec měl lhůtu do poledne, ale zatím si ještě marně lámal hlavu, kam se schovat. V myšlenkách zamířil jako včera k lesu a havran tam zase seděl na dubě.
„Havrane,“ řekl mu, „Ty jsi moudrý pták, poraď mi, kde se mám schovat, aby mě princezna neuviděla.“
„Nejspíš někde v povětří,“ odpověděl havran, „ale to je těžká věc. Počkej chvíli, já na něco přijdu.“ Sklonil hlavu do peří, přemýšlel, rozmýšlel a nakonec zakrákal:
„Už to mám! To jsem rád, teď se Ti odsloužím.“
Vzal ze svého hnízda vejce, zobákem je přepiloval na dvě půlky a mládence schoval dovnitř. Potom okraje slepil, že na vejci nebylo nic znát, a sedl si na ně.
O polednách vyšla princezna do své komnaty ve věži, přistoupila k prvnímu oknu, dívala se, ale mysliveckého mládence ne a ne najít. Pokročila k druhému oknu, a zase nic. Když ho ani třetím oknem neviděla, už jí to bylo divné. U šestého už jí bylo úzko. Ale devátým oknem ho přece jen vypátrala v havraním vejci a hned poslala své myslivce k dubu u lesa. Vejce vzali, rozloupli, mládenec musel ven, a už ho vedli před princeznu.
„Pro dnešek Ti prominu,“ řekla, „ale jestli to neumíš lip, bude s Tebou zle.“
Druhého dne zašel o kus dál, až k lesnímu jezeru. Sumec tam odpočíval v rákosí u břehu, jako by na něho čekal. Myslivec mu řekl:
„Sumče, Ty jsi moudrá ryba, poraď mi, kam se mám schovat, aby mě princezna neuviděla.“
„Nejspíš někam do vody,“ odpověděl sumec, „ale tohle je těžká věc. Počkej, já si to rozvážím.“ Po chvíli zvolal:
„Už to mám, už vím, jak se Ti odsloužit. Pojď do vody, schovám Tě v svém břiše.“ Spolkl ho a ponořil se na dno jezera.
O polednách princezna vystoupila do své věžní komnaty. Prvním oknem mládence nespatřila, druhým také ne. Jak přecházela k dalším oknům, bylo jí čím dál víc úzko. Neukázalo jí ho ani deváté okno, ani desáté. Teprve před jedenáctým oknem jí odlehlo, uviděla, co chtěla, a hned poslala své rybáře k jezeru. Starého sumce vylovili, na myslivce zavolali, sumec ho musel chtěj nechtěj vyplivnout, aby mu nerozpárali břicho, a milého myslivečka odvedli rybáři k princezně. To se rozumí, dobře mu při tom nebylo.
Princezna se na něho zadívala ..... pořád se jí líbil.
„Podruhé Ti promíjím,“ řekla mu, „ale potřetí už nesmím. Dělej, co umíš, je to naposled, půjde Ti o hlavu.“
Třetího dne vstal už za svítání a s těžkým srdcem šel ještě hloub do lesa. V dálce už slyšel hučet vodopád do propasti a věděl, že ve stěně za vodopádem jsou tmavé jeskyně. Chtěl si tam dnes najít skrýši hluboko v podzemní sluji. Ale cestou se mu namanul známý lišák a zeptal se:
„Co tu hledáš?“
„Tebe,“ zaradoval se mládenec. „Ty jsi ze všech zvířat nejchytřejší, lišáku, všude proklouzneš, umíš vyčenichat kdejakou skrýši a Schovánek. Poraď mi dnes, kam se mám schovat, aby mě princezna nenašla. V jeskyních za vodopádem?“
„To je těžká věc,“ odpověděl lišák a hned byl celý ustaraný. „Žádný Schovánek Ti nepomůže, princezna uvidí všechno, co má před očima, ať je to nad zemí či pod zemí. Ale já už vím co! Přece jen se Ti odsloužím.“
Zavedl ho ke křišťálové studánce, sestoupil do ní, pohroužil se a vyšel z vody jako kramář, který na trzích prodává různá zvířátka pro zábavu. Mládenec se musel také ponořit a taky se proměnil: stalo se z něho maličké morčátko. Kramář ho vzal na rameno a odnesl ho do města.
Lidé se tam okolo něho sbíhali, ptali se, co stojí to roztomilé zvířátko, ale kramář odpovídal, že není na prodej, a šel pořád dál až na náměstí před zámkem. Tam nechal morčátko předvádět všelijaké kousky. Lidé se smáli, kdekdo chtěl morče koupit, ale on zase volal, že není na prodej. Uslyšela to i princezna, dala si kramáře s morčátkem přivést a řekla:
„Jak to, že není na prodej ?“
„Není,“ odpověděl kramář, „ale když poručíte, princezno, Vám ho prodat musím.“
Princezně se živá hračka zalíbila: dala mu za ni váček dukátů. Ale než kramář morčátko odevzdal, pošeptal mu:
„Až půjde k oknu, honem jí zalez pod vlasy v týle.“
Princezna si s ním hrála až do poledne a měla je na rameni, i když šla nahoru na věž. Hned u prvního okna se jí morče schovalo pod vlasy v týle.
Princezna se dívala, ale mysliveckého mládence nikde neviděla. Pokročila k druhému oknu, a on zase nikde. V úzkostech přecházela od okna k oknu, ale žádné jí ho neukázalo, ani deváté, ani desáté. Teď už se princezna rozhněvala:
„Proč jen jsem se dala uprosit!“ U jedenáctého se celá třásla, u dvanáctého už zlostí nevěděla, Co dělá, a okno rozbila.
Přiběhla dolů celá bez sebe, nikdo k ní nesměl, všechny vyháněla, a když ji morčátko zaškrábalo v týle, chytila je za kůži, hodila na zem a zavolala:
„Jdi mi z očí, zvíře hloupé, už ať Tě tu nevidím!“
Morčátko si nepřálo nic jiného a utíkalo ze zámku. Kramář tam věrně čekal, vstrčil morče do kapsy a pospíchal s ním ke studánce. Tam se oba ponořili do vody a dostali zase svou původní podobu. Mládenec lišákovi poděkoval, nemohl si ho vynachválit:
„Vždyť jsem to věděl, že jsi ze všech zvířat nejchytřejší! Všecko dovedeš vzít za pravý konec. Nikdy Ti Tvou pomoc nezapomenu.“ Potom zamířil nejkratší cestou na zámek.
Princezna už na něho čekala, zlost ji dávno přešla. Když se před ní mlčky poklonil, usmála se a řekla:
„Vidím Tě, vidím,“ a podala mu ruku.
Do týdne byla svatba, myslivecký mládenec byl teď králem a vládl spolu se svou ženou. Nikdy jí však nepověděl, kam se potřetí schoval a kdo mu pomohl, a tak si mladá královna myslela, že to dokázal jen svým vlastním důvtipem, a velmi si ho vážila.
Ale král na své pomocníky nezapomněl. První jeho nařízení znělo, že v celém království smějí střílet havrany a lovit sumce jen jednou za tři léta, a lišky za šest let. Královna se divila, že vyučený myslivec může tak šetřit škodnou, ale v ničem mu nebránila. Říkala si:
„Však on ví, co dělá. Vždyť mám nejchytřejšího muže na světě!“