Mikulovický zvon

Před dávnými časy stál v Mikulovicích nádherný zámek a ten patřil staré bezdětné vdově. Zámecká paní byla lakotná stařena, přísná na sloužící, které neustále peskovala, neboť nikdy jí nebylo nic po chuti, ať se její komorné a kuchařky a zahradníci snažili sebevíce. Jenom jedinou bytost milovala, a to svého malého psíka, k tomu její okoralé srdce přilnulo. Jak byla nespravedlivá a zlá na lidi, tak zase na pejska nedala dopustit a opatrovala ho a hýčkala jako matka svého jedináčka.
Náhle pes onemocněl. Jestliže doposud zámecká paní své sloužící proháněla, pak nyní jim teprve nedopřála chvilky oddechu. Neustále museli běhat kolem nemocného zvířete, snášet mu všechno možné, dělat před ním šašky pro jeho kratochvíli a psík se rozvaloval na podušce a unuděně se od nich odvracel, ani vybrané maso, podávané na stříbrné misce, mu nevonělo. Kdyby už raději pošel! přál si v duchu nejeden z usoužených sloužících.
A to se také stalo: přes všechnu péči pes jedné noci uhynul. Co se stará paní pro něho naplakala! A když konečně osušila slzy, rozhodla se, že na počest svého miláčka dá ulít veliký zvon. Hlas toho zvonu měl daleko široko oznamovat smrt vdovina psíka a připomínat ho.
Pravda, ulít zvon k takovému účelu se zdálo úřadům dosti podivné, ale že zvuk zlaťáků, kterých měla vdova dosti nastřádaných, je někdy vlivnější než rozum, nakonec zámecká paní přece jen dosáhla svého. Obdržela povolení a dala zvon ulít.
Když byl zvonař s dílem hotov, opatrně dopravil zvon do mikulovického zámku. Davy lidí se tehdy seběhly, aby viděly veliký zvon pro psa, a jak jej zvonař se svými pomocníky zavěšuje do zámecké vížky. Konečně byl zvon správně zavěšen a rozechvělá zámecká paní přistoupila k provazu, aby jej rozhoupala. Měla v očích slzy a jenom litovala, že její milovaný psík neuslyší hlas zvonu, který se ve chvilce rozezvučí na jeho počest. Avšak jakmile zatáhla za provaz, dříve než zvon vydal první zvuk, provaz se utrhl a zvon vyletěl jako na křídlech věžním oknem ven, padl přímo do říčky Bělé a zabořil se hluboko do jejího písčitého dna. Mezi diváky nastal poplach. Lidé se rozutekli, neboť v tom viděli špatné znamení. Říkali si, že to je trest na zámeckou paní za její hříšné jednání, že lidi trápila, ale pro psa byla schopná přinést každou oběť.
Od té příhody se zvonem zámecká paní rychle chřadla a záhy zemřela. Nikdo pro ni netesknil, a tak se časem zapomnělo na zámeckou paní, na jejího psíka i na zvon.
Až po dlouhé době přiběhl jednoho dne pasák vepřů a vzrušeně vyprávěl, že spatřil v řečišti Bělé velikou hroudu zlata. To se ví, lidé nechali všeho, co právě dělali, a hnali se k řece. Ne, nebyla to hrouda zlata, ale pasák nelhal. Proud říčky časem vydrolil dno a z písku zasvítil omytý kov. Byl to zvon ze zámku, ulitý pro oslavu pejska staré vdovy. Lidé jej tehdy z říčky vylovili a odnesli do Hlucholaz. Tam jej dali roztavit a ulít z něj nový zvon. Ten prý měl krásný jasný hlas, protože už na něm nelpělo prokletí