Medvídek Pú: 2. Pú jde na návštěvu a dostane se do úzkých

Michal Medvěd ..... známí neřekli jinak než Medvídek Pú, nebo zkrátka Pú ..... šel jednou Lesem a pyšně si pobroukával písničku. Složil si ji právě ráno, když dělal před zrcadlem odtučňovací cvičení: Tra ..... la ..... la, tra ..... la ..... la, když se natahoval, co mohl, a pak Tra ..... la ..... la, tra ..... la ..... ouvej! ..... la, když se pokoušel dotknout se prstů na nohou. Po snídani si to znovu a znovu opakoval, až se to naučil nazpaměť, a teď už to zpíval celé bez chyby; písnička zněla takhle:

Tralala, tralala, 
tralala, tralala, 
bum tarara tydlidum. 
Tydli fidli, tydli fidli, 
tydli fidli, tydli fidli, 
bum tarara tydlidum.

Tak si pobroukával svou písničku a vesele si vykračoval a přemítal, co asi jiní dělají a jaké to asi je, být někdo jiný, až najednou přišel k písečnému břehu a v něm byla veliká díra. 
„Aha,“ řekl Pú. (Bum, bum, tydlidum. ) „Jestli vůbec něčemu rozumím, tak tady bydlí Králíček a Králíček je můj kamarád,“ řekl, „a kamarád mi dá něco k snědku a poslechne si mou písničku a tak. Bum tarara tydlidum.“ 
Sehnul se tedy, strčil opatrně hlavu do veliké tmavé díry a zavolal: 
„Je někdo doma?“ 
Z díry bylo slyšet cupitání a pak nastalo ticho. 
„Povídám, je někdo doma?“ zavolal Pú hodně nahlas. 
„Ne!“ zněla odpověď, a pak se ozvalo: 
„Ale nemusíte tak křičet, slyšel jsem dobře už poprvé.“ 
„To je hloupé!“ řekl Pú, „Copak tu vůbec nikdo není?“ 
„Nikdo.“ 
Medvídek Pú vytáhl hlavu z díry a chvilku přemýšlel. Napadlo ho: 
„Někdo tam ale musí být, protože někdo musel říct ,Nikdo'.“ A tak zas vstrčil hlavu do díry a řekl: 
„Hej, Králíčku, nejsi to ty?“ 
„Ne,“ řekl Králíček, tentokrát změněným hlasem. 
„Ale není tohle Králíčkův hlas?“ 
„Asi ne,“ řekl Králíček. „Aspoň to nemá být jeho hlas.“ 
„Ach tak!“ řekl Pú. 
Vytáhl hlavu z díry, zamyslel se, pak ji tam zase vstrčil a řekl: 
„A nemohl byste mi říct, kde je Králíček?“ 
„Šel na návštěvu k svému příteli Medvídkovi Pú, je to jeho dobrý známý.“ 
„Ale vždyť to jsem já!“ řekl Medvídek, velmi překvapen. „Kdo já?“ 
„Medvídek Pú.“ 
„Jistě?“ řekl Králíček, ještě překvapenější. 
„Docela jistě,“ řekl Pú. 
„Tak tedy pojď dál.“ 
Pú se tlačil a tlačil do díry, až se dostal konečně dovnitř. 
„Opravdu,“ řekl Králíček a celého si ho měřil. „Jsi to ty. Tak Tě vítám.“ 
„A kdo jsi myslel, že to je?“ 
„Nebyl jsem si jist. To víš, jak to v Lese chodí. Nemohu si pustit každého do bytu. Musím být opatrný. Což takhle něco zakousnout?“ 
V jedenáct dopoledne si Pú vždycky dával něco menšího, a proto se s radostí díval, jak Králíček chystá talířky a džbánky; a když se Králíček zeptal: 
„Chceš k chlebu med, nebo kondenzované mléko?“, byl tak vzrušen, že řekl: 
„Obojí,“ a pak, aby nevypadal tak chamtivě, dodal: 
„Ale s chlebem se neobtěžuj, prosím.“ A pak dlouho neříkal nic a konečně si začal pobroukávat trochu nejistým hlasem, vstal, stiskl Králíčkovi pracku a řekl, že už musí jít. 
„Musíš?“ řekl Králíček zdvořile. 
„Zůstal bych ještě chvilku,“ řekl Pú, „kdyby ..... kdybys ..... a díval se upřeně ke spížce. 
„Abych řekl pravdu,“ řekl Králíček, „chtěl jsem sám právě odejít.“ 
„Tak tedy půjdu. Sbohem.“ 
„Tak sbohem, jestli ovšem opravdu už nic nechceš.“ 
„A máš ještě něco?“ zeptal se Pú rychle. 
Králíček zdvihl pokličky a řekl: 
„Už nemám.“ 
„Vždyť jsem si to myslel,“ řekl Pú a pokýval hlavou. „Tak sbohem. Už musím jít.“ 
Začal se škrábat do díry. Natáhl přední pracky a odrážel se zadními a za chvilku měl zas nos venku ..... a pak uši ..... a pak přední pracky ..... a ramena ..... a pak ..... 
„Ach, pomoc!“ zvolal Pú. „Půjdu raději zpátky.“ 
„Hloupost!“ zlobil se Pú, „vždyť musím jít dál.“ 
„Nemohu tam ani sem!“ řekl pak. „Ach, pomoc! K čertu!“ 
Ale teď už chtěl jít také Králíček na procházku, a když viděl, že přední vchod není volný, vyšel ven zadními dvířky, šel dokola a spatřil Medvídka. 
„Jéje, Ty jsi zůstal trčet?“ zeptal se. 
„Ani ne,“ řekl Pú jakoby nic. „Jen si tak hovím, přemýšlím a prozpěvuju si.“ 
„Dej sem pracku!“ 
Medvídek Pú natáhl pracku a Králíček táhl a táhl a táhl ..... 
„Ouvej!“ vykřikl Pú. „To bolí!“ 
„Zůstal jsi trčet,“ řekl Králíček. „Už je to tak.“ 
„To je z toho,“ bručel Pú, „že nemáš dost velký vchod.“ 
„To je z toho,“ řekl Králíček příkře, „že jsi moc jedl. Hned jsem si to myslel, že jeden z nás moc jí,“ povídá Králíček, „a věděl jsem, že já to nejsem, ale nechtěl jsem nic říkat. Tak já dojdu pro Kryštůfka Robina.“ 
Kryštůfek Robin bydlil na druhém konci Lesa. Když se s Králíčkem vrátil a spatřil přední část Medvídka Pú, řekl tak mile: 
„Ty hloupoučký Medvěde„, že všem zase zasvitla naděje. 
„Už jsem se začínal obávat,“ řekl Pú, když ho Kryštůfek trochu popotáhl, „že Králíček už nikdy nebude moct chodit předním vchodem. A to bych strašně nerad,“ řekl. 
„Já taky,“ řekl Králíček. 
„Chodit předním vchodem?“ řekl Kryštůfek Robin. „Ale to se ví, že zase bude chodit předním vchodem.“ 
„To je dobře,“ řekl Králíček. 
„Když Tě nemůžeme, Pú, vytáhnout, což abychom Tě strčili zpátky?“ 
Králíček si zamyšleně potahoval kníry a podotkl, že strčí-li Medvídka zpátky, bude tam, a ovšem nikdo nebude mít větší radost než on, bude-li Pú u něho, ale ono je to už tak, že někdo bydlí na stromě a někdo zase pod zemí a ..... 
„Chceš říct, že bych se odtamtud už nikdy nedostal?“ řekl Pú. 
„Myslím, že by bylo škoda strkat Tě zpátky, když už ses jednou dostal až sem.“
Kryštůfek Robin přisvědčil. 
„Zbývá nám tedy jen jedno,“ řekl. „Musíme čekat, až zase zhubneš.“ 
„Jak dlouho trvá takové zhubnutí?“ zeptal se Pú ustrašeně. 
„Asi tak týden, myslím.“ 
„Přece tu ale nemohu zůstat celý týden!“ 
„Zůstat tady můžeš docela dobře, hlupáčku. Těžší bude dostat Tě ven.“ 
„Budeme Ti předčítat,“ řekl Králíček s úsměvem. „A doufám, že nebude padat sníh,“ dodal. „A víš, kamaráde, zabíráš mi tam uvnitř hodně místa ..... nevadilo by Ti, kdybych si udělal z Tvých zadních nohou věšák na ručníky? Víš, nejsou tam stejně k ničemu, a na ty ručníky se docela dobře hodí.“ 
„Celý týden!“ řekl Pú zachmuřeně. „A co jídlo?“ 
„Kdepak jídlo, to nebude,“ řekl Kryštůfek Robin, „abys rychleji zhubl. Ale předčítat Ti budeme určitě.“ 
Medvídek začal vzdychat, ale ani to mu nešlo, protože byl zmáčknut v otvoru, a z oka se mu skutálela slzička, když žadonil: 
„Budeš mi tedy aspoň číst nějakou konejšivou knihu, abys povzbudil a potěšil Medvěda, který uvízl a je ve veliké tísni?“ 
A tak po celý týden předčítal Kryštůfek Robin takovou knihu Medvídkovi Pú na severním konci, a Králíček zatím věšel ručníky na jižním konci ..... a uprostřed cítil Medvěd, jak čím dál tím víc hubne. A na konci týdne řekl Kryštůfek Robin „Teď!“ 
Chytil Medvídka za přední pracky a Králíček se chytil Kryštůfka Robina a všichni Králíčkovi příbuzní a známí se chytili Králíčka a všichni najednou táhli ..... 
A dlouho volal Pú jenom: 
„Ouvej!“ 
A pak najednou zvolal: 
„Hop!“, jako když vyletí zátka z láhve. 
A Kryštůfek Robin a Králíček a všichni Králíčkovi příbuzní a známí se svalili ..... A navrch na tu hromadu se svalil vysvobozený Pú! 
Všem vděčně pokynul a pokračoval ve své procházce Lesem a sebevědomě si pobroukával. Ale Kryštůfek Robin se za ním láskyplně díval a řekl: 
„Ty hloupoučký Medvěde!“