Marja Morevna

V jednom carství, v dalekém království, žil carevič Ivan. Měl tři sestry: první ..... carevnu Marju, druhou ..... carevnu Olgu a třetí ..... carevnu Annu.
Otec i matka jim umřeli, a když umírali, synovi přikázali:
„Kdo si první přijde pro některou z Tvých sester, tomu ji dej, dlouho je doma nezdržuj.“
Carevič rodiče pochoval a ze samého zármutku si vyšel se sestrami do zeleného sadu.
V tom se přihnalo mračno, strhla se bouře, vichr a blesk.
„Pojďme, sestřičky, domů,“ povídá carevič Ivan. Jen přišli do zámku, uhodil hrom, strop se otevřel, do světnice k nim vlétl jasný sokol. Udeřil sebou o podlahu, změnil se v švarného mládence a řekl:
„Buď zdráv, Ivane careviči. Dříve jsem přicházel jako host, dnes tu jsem jako ženich: chci si vzít za ženu Tvou sestru carevnu Marju.“
„Jestli se sestřičce líbíš, bránit jí nebudu, ať s Tebou jde.“ Carevna Marja souhlasila, sokol se s ní oženil a odnesl si ji do svého carství. Běží den za dnem, hodina za hodinou ..... ani se nenaděješ, uplynul rok. Vyšel si carevič Ivan se dvěma sestrami do zeleného sadu, znovu se přihnalo mračno, vichr a blesk.
„Pojďme, sestřičky, domů,“ povídá carevič.
Jen přišli do zámku, uhodil hrom, střecha se rozpoltila, strop se otevřel a do světnice k nim vlétl orel. Udeřil sebou o podlahu, změnil se v švarného mládence a řekl:
„Buď zdráv, Ivane careviči. Dříve jsem přicházel jako host, dnes tu jsem jako ženich.“
A požádal o carevnu Olgu. Carevič mu na to odpověděl:
„Jestli se carevně Olze líbíš, bránit jí nebudu, ať si Tě vezme.“
Carevna Olga souhlasila a vzala si orla za muže. Orel ji uchopil a odnesl do svého carství.
Uběhl další rok. Carevič Ivan pozval svou nejmladší sestru:
„půjdeme se projít do zeleného sadu?“
Chvíli se procházeli, zase to mračno, vichr a blesk.
„Pojďme, sestřičko, domů.“
Vrátili se do zámku, ještě nedosedli ..... uhodil hrom, strop se otevřel a do světnice k nim vlétl havran. Udeřil sebou o podlahu a změnil se v švarného mládence. I ti dva předtím byli jako jedle, tenhle však ještě švarnější.
„Nu, Ivane careviči, dříve jsem přicházel jako host, dnes tu jsem jako ženich: dej mi za ženu carevnu Annu.“
„Já sestře bránit nebudu. Když se jí líbíš, ať si Tě vezme za muže.“
Carevna Anna souhlasila, havran se s ní oženil a odnesl si ji do svého carství.
Carevič Ivan zůstal sám. Celičký rok žil bez sester, pak se mu po nich zastesklo.
„Půjdu,“ povídá jednou, „hledat své sestřičky.“
Vydal se na cestu, šel a šel, když tu najednou uvidí pole, na poli vojsko do posledního muže porubané. Ptá se carevič Ivan:
„Jsi-li tu někdo živ, ozvi se! Kdo to tu porubal tak velké vojsko?“
Odpověděl mu živý:
„Celé to velké vojsko zrubala Marja Morevna, krásná královna.“
Carevič Ivan se vydal dál, dorazil k bílým stanům, ze stanu mu vyšla vstříc Marja Morevna, krásná královna.
„Buď zdráv, careviči, kampak Tě cesta vede? Jdeš dobrovolně, či proti své vůli?“
Odvětil carevič Ivan:
„Chrabří mládenci proti své vůli do světa nejezdí.“
„Pak tedy, nemáš-li naspěch, pobuď v mých stanech, pěkně si odpočiň.“
Carevič Ivan s radostí přijal, dvě noci ve stanech nocoval, zalíbil se Marje Morevně, za ženu si ji vzal.
Marja Morevna, krásná královna, se s ním vrátila do svého království a tam spolu žili, dokud si neusmyslela vytáhnout znovu do boje. Odevzdala careviči celé hospodářství a přísně přikázala:
„Zajdi si kamkoli, všechno si prohlédni, jen do téhle komory se neopovaž ani nahlédnout.“
Careviči Ivanovi zvědavost nedala; jen co Marja Morevna odjela, běžel do komory, otevřel dveře, nahlédl dovnitř ..... visí tam Kostěj Nesmrtelný, dvanácti řetězy přikovaný.
„Slituj se nade mnou, dej mi pít!“ poprosil Kostěj Ivana careviče. „Deset roků se tu už trápím bez jídla, bez pití, hrdlo mám dočista vyprahlé.“
Carevič mu podal plný okov vody, Kostěj jej vypil a prosí dál:
„Takovou žízeň jediným vědrem stěží uhasím, přines mi ještě.“
Carevič mu podal druhý okov. Kostěj dopil a prosí o třetí. Sotvaže vypil i ten, vrátila se mu dřívější síla, zatřásl řetězy a naráz je zpřetrhal.
„Díky, Ivane careviči!“ zvolal Kostěj Nesmrtelný. „Jako nevidíš své vlastní uši, tak už nikdy nespatříš ani svou Marju Morevnu.“
Rychleji než vichr vyletěl oknem, cestou dohonil Marju Morevnu, krásnou královnu, uchvátil ji a odnesl do svého sídla.
Carevič Ivan přehořce zaplakal, pak se uchystal a vydal se na cestu:
„Ať se děje cokoli, musím najít svou ženu Marju Morevnu!“
Šel den, šel druhý, na rozbřesku třetího dne spatřil nádherný zámek. U zámku stojí dub, na dubu sedí jasný sokol. Slétl z haluze, udeřil sebou o zem, změnil se v švarného mládence a zvolal:
„Och drahý švagříčku! Jakpak Ti osud přeje?“
Přiběhla carevna Marja, radostně vítá bratra careviče, vyptává se ho na zdraví a pak mu vypravuje, jak žije ona a jak se jí daří. Carevič u nich pobyl tři dny a potom řekl:
„Déle se zdržet nemohu: jdu hledat svou ženu Marju Morevnu, krásnou královnu.“
„To bude přetěžké hledání,“ řekl mu sokol. „Pro každý případ tu ponech svou stříbrnou lžičku ..... budeme se na ni dívat, v dobrém vzpomínat.“
Carevič Ivan nechal u sokola svou stříbrnou lžičku a pustil se dál.
Šel den, šel druhý, na rozbřesku třetího dne spatří zámek ještě krásnější než první. U zámku stojí dub, na dubu sedí orel. Slétl z haluze, udeřil sebou o zem, změnil se v švarného mládence a zvolal:
„Vstávej, Olgo carevno, Tvůj milý bratříček přišel!“
Přiběhla carevna Olga, líbá ho, objímá, na zdraví se ho vyptává a pak mu vypravuje, jak žije ona a jak se jí daří. Carevič u nich pobyl tři dny a potom řekl:
„Déle tu zůstat nemohu: jdu hledat svou ženu Marju Morevnu, krásnou královnu.“
„To bude přetěžké hledání,“ řekl mu orel. „Nech tu svou stříbrnou vidličku ..... budeme se na ni dívat, v dobrém vzpomínat.“
Carevič Ivan nechal u orla svou stříbrnou vidličku a pustil se dál.
Šel den, šel druhý, na rozbřesku třetího dne spatří zámek ještě nádhernější než první dva. U zámku stojí dub, na dubu sedí havran. Slétl z haluze, udeřil sebou o zem, změnil se v švarného mládence a zvolal:
„Carevno Anno, rychle sem, Tvůj bratr přišel!“
Přiběhla carevna Anna, radostně vítá bratra careviče, líbá ho, objímá, na zdraví se ho vyptává a pak mu vypravuje, jak žije ona a jak se jí daří. Carevič u nich pobyl tři dny a potom řekl:
„Buďte tu sbohem, jdu hledat svou ženu Marju Morevnu, krásnou královnu.“
„To bude přetěžké hledání,“ řekl mu havran. „Nech u nás svou stříbrnou tabatěrku ..... budeme se na ni dívat, v dobrém vzpomínat.“
Carevič Ivan nechal u havrana svou stříbrnou tabatěrku, rozloučil se a pustil se dál.
Šel den, šel druhý, třetího dne konečně dorazil k Marje Morevně. Spatřila svého drahého, vrhla se mu okolo krku, vypukla v pláč a pravila:
„Ach Ivane careviči, proč jsi mě neposlechl, proč jsi se díval do komory a Kostěje Nesmrtelného pustil zpod závory!“
„Odpusť mi, Marjo Morevno, to, co se stalo, stalo se, odestát se to nemůže ..... teď radši ujeďme, než nás tu Kostěj Nesmrtelný spolu objeví. Třeba nás nedožene.“
Přichystali se a ujeli. Kostěj byl na lovu, kvečeru se vrací domů, statný kůň pod ním klopýtne.
„Copak že klopýtáš, herko hladová? Cítíš snad nějaké neštěstí?“
A kůň mu odpověděl:
„Ivan carevič přišel a Marju Morevnu odvezl.“
„Můžem je dohonit?“
„Stačíme pšenici zasít, počkat, až dozraje, vymlátit, na mouku semlít, pět pecí chleba napéci, všechen ho sníst a teprve pak se pustit za nimi ..... stejně je doženeme.“
Kostěj pobídl koně a dohonil Ivana careviče.
„Poslouchej dobře,“ řekl careviči, „poprvé Ti odpouštím za Tvou dobrotu, žes mi dal pít; podruhé Ti také odpustím; ale potřetí se mě už střež ..... na kousky Tě rozsekám.“
Vzal mu Marju Morevnu a odvezl šiji domů; carevič Ivan usedl na kámen a hořce zaplakal.
Poplakal si a znovu se vrátil pro Marju Morevnu. Kostěj Nesmrtelný nebyl tou dobou doma.
„Ujedem, Marjo Morevno.“
„Ach Ivane careviči, zase nás dožene.“
„Aťsi dožene, aspoň pár hodin spolu pobudeme.“
Přichystali se a ujeli.
Kostěj Nesmrtelný se vrací domů, statný kůň pod ním klopýtne.
„Copak že klopýtáš, herko hladová? Cítíš snad nějaké neštěstí?“
„Ivan carevič přijel a Marju Morevnu odvezl.“
„Můžem je dohonit?“
„Stačíme ječmene zasít, počkat, až dozraje, pokosit, vymlátit, ze sladu piva navařit, opít se, vyspat a teprve pak se pustit za nimi ..... stejně je doženeme.“
Kostěj pobídl koně a dohonil Ivana careviče.
„Už jednou jsem Ti řekl: jako své vlastní uši nevidíš, tak taky nikdy Marju Morevnu nespatříš!“
Vzal mu Marju Morevnu a odvezl si ji domů.
Carevič Ivan zůstal sám, chvíli si poplakal a znovu se vrátil pro Maiju Morevnu; Kostěj Nesmrtelný nebyl tou dobou doma.
„Ujedem, Marjo Morevno.“
„Ach Ivane careviči, zase nás dohoní a Tebe na kousky rozseká.“
„Aťsi rozseká, bez Tebe nemohu žít.“
Přichystali se a ujeli. Kostěj Nesmrtelný se vrací domů, statný kůň pod ním klopýtne.
„Copak zas klopýtáš? Cítíš snad nějaké neštěstí?“
„Ivan carevič přišel a Marju Morevnu odvezl.“
Kostěj pobídl koně, dohonil Ivana careviče, na tisíc kousků ho rozsekal, kousky dal do vysmoleného soudku, soudek pobil železnými obručemi a hodil do modrého moře. Marju Morevnu si odvezl domů.
V té chvíli zčernalo stříbro u všech tří švagrů Ivana careviče.
„Bratříčka jistě potkalo neštěstí,“ poznali Švagři.
Orel se vrhl do modrého moře, popadl soudek a vynesl ho na břeh; sokol odletěl pro živou vodu, havran pro mrtvou.
Slétli se na jedno místo, soudek rozbili, vyňali kousky careviče Ivana, omyli je a poskládali, jak se patřilo.
Havran je postříkal mrtvou vodou ..... tělo srostlo, zahojilo se; sokol je postříkal živou vodou ..... carevič Ivan se otřásl, vstal a povídá:
„Božínku, to jsem si pospal!“
„A nebýt nás, spal bys dál,“ odpověděli mu švagříčci. „A teď pojď, zveme Tě na návštěvu.“
„Nemohu, bratři, musím jít hledat svou ženu Marju Morevnu, krásnou královnu.“
Přijede k ní a prosí:
„Musíš od Kostěje Nesmrtelného vyzvědět, kde vzal tak dobrého koně.“
Marja Morevna si vyhlédla příhodnou chvíli, začne se Kostěje vyptávat; a Kostěj vypráví:
„Za devatero zeměmi a za ohnivou řekou, v desátém carství, ve svém království žije baba Jaga. Ta má kobylku, na které den co den okolo světa objíždí. Takových kobylek má celé stádo. Tři dny jsem u ní koně pásl, jediná kobylka se mi neztratila, za to mi baba Jaga dala hříbátko.“
„A kterak ses dostal přes ohnivou řeku?“
„Mám kouzelný šátek ..... mávnu jím třikrát napravo, vyroste vysoký most, že na něj oheň nedosáhne.“
Marja Morevna to vyslechla, Ivanu careviči všechno pověděla, přinesla šátek a také mu ho dala. Carevič Ivan se šťastně dostal přes ohnivou řeku a vydal se za babou Jagou. Šel a šel, bez jídla, bez pití, a tu potká cizokrajného ptáka s malými ptáčaty.
„Jedno to kuřátko střelím a sním.“
Cizokrajný pták na to povídá:
„Nezabíjej mi ptáče, Ivane careviči, jednou Ti třeba budu k užitku.“
Carevič Ivan šel dál, v lese narazí na včelí klát.
„Vezmu si trochu medu.“
Včelí královna mu na to povídá:
„Neber mi med, Ivane careviči, jednou Ti třeba budu k užitku.“
Carevič Ivan nechal úl úlem a šel dál; tu potká lvici s lvíčetem.
„Ulovím si to lvíče, mám už hlad, že se mi hlava točí.“
Lvice mu na to povídá:
„Neubližuj mému lvíčeti, Ivane careviči, jednou Ti třeba budu k užitku.“
„Dobrá, ať tedy je, jak říkáš.“
Vydal se o hladu dál. Šel a šel ..... tu spatří chaloupku baby Jagy: okolo chalupy dvanáct kůlů, na jedenácti po lidské hlavě, dvanáctý prázdný.
„Buď zdráva, babičko!“
„Buď zdráv, Ivane careviči. Ze své vůle jsi přišel, nebo žes musel?“
„Jdu si k Tobě vysloužit bohatýrského koně.“
„Dobrá, careviči, ale u mne se neslouží celý rok, u mne je služba jenom tři dny. Jestli dokážeš napást mé kobylky, dostaneš koně podle své vůle; jestli ne, pak se nehněvej ..... Tvá hlava bude trčet na posledním kůlu!“
Carevič Ivan souhlasil, baba Jaga mu dala jíst a pít a hned mu poručila do služby nastoupit.
Jen vyhnal stádo na pole, kobylky zdvihly ocasy a rozběhly se po lukách; carevič ani mrknout nestačil ..... byly tytam. Carevič Ivan posmutněl, zaplakal, usedl na kámen a usnul.
Sluníčko se už klonilo k západu, vtom přiletí cizokrajný pták a budí careviče:
„Vstávej, Ivane careviči, koníčky máš už doma!“
Carevič vstal a přišel do chaloupky ..... baba Jaga hubuje na svoje kobylky a křičí:
„Proč jste se vrátily domů?“
„Jak jsme se neměly vrátit: slétli se na nás z celého světa cizokrajní ptáci, divže nám oči nevyklovali.“
„Zítra nesmíte běhat po lukách, poschovávejte se v hlubokých lesích.“
Carevič Ivan prospal noc, ráno mu baba Jaga přikázala:
„Poslouchej dobře, careviči: nenapaseš-li kobylky, ztratí-li se Ti jedna jediná ..... to je má vůle: Tvoje hlava bude trčet na posledním kůlu.“
Carevič vyhnal stádo do pole, kobylky zdvihly ocasy a v mžiku se rozběhly po hlubokých lesích. Carevič zase usedl na kámen, plakal a plakal, až usnul. Slunce už klesalo za les, přiběhla lvice:
„Vstávej, Ivane careviči, všechny koníčky jsem Ti už z pastvy přihnala!“
Carevič Ivan vstal a přišel do chaloupky ..... baba Jaga hubuje na svoje kobylky a křičí:
„Proč jste se vrátily domů?“
„Jak jsme se neměly vrátit: sběhly se na nás z celého světa zuřivé šelmy, divže nás na kousky neroztrhaly.“
„Zítra tedy zaběhněte do modrého moře.“
Carevič prospal druhou noc, ráno ho baba Jaga poslala koně pást:
„Nenapaseš-li kobylky, ztratí-li se Ti jedna jediná ..... to je má vůle: Tvoje hlava bude trčet na posledním kůlu.“
Carevič vyhnal stádo do pole, kobylky zdvihly ocasy, ztratily se mu z očí, zaběhly do modrého moře, po hlavy se tam schovaly. Carevič Ivan usedl na kámen, bědoval, plakal, až usnul. Sluníčko zapadlo za les, přilétla včela:
„Vstávej, Ivane careviči, všechny koníčky jsem Ti už z pastvy přihnala. Ale až přijdeš domů, nechoď babě Jaze na oči, zajdi do konírny, schovej se za jesle ..... najdeš tam prašivé hříbátko, v hnoji se válí. Seber je a v noci o půlnoci rychle utečte.“
Carevič Ivan vstal, došel do konírny a lehl si za jesle. Baba Jaga hubuje na svoje kobylky a křičí:
„Proč jste se vrátily domů?“
„Jak jsme se neměly vrátit: slétlo se na nás z celého světa nepočítaných včel, poštípaly nás do krve.“
Baba Jaga usnula a přesně o půlnoci sebral carevič Ivan prašivé hříbátko, osedlal je, skočil do sedla a uháněl k ohnivé řece. Přijel, mávl šátkem třikrát doprava ..... v mžiku se přes řeku překlenul most, vysoký, přepevný. Carevič přejel na druhý břeh, mávl šátkem dvakrát doleva ..... v mžiku se přes řeku klenul most, slabý a přetenký.
'Baba Jaga se ráno probudila ..... prašivé hříbátko nikde. I pustila se za nimi: v železném hmoždíři uhání, tloukem se odráží, koštětem za sebou stopu zametá.
Přijela k ohnivé řece, kouká a myslí si: Most radost pohledět!
Jen na něj vjela, do půlky dojela ..... most se s ní prolomil, baba Jaga se zřítila do řeky, v plamenech našla svou krutou smrt.
Carevič Ivan vypásl hříbátko na žírných lukách, z hříbátka vyrostl překrásný kůň.
Přijede na něm k Marje Morevně. Marja Morevna vyběhne ze zámku, padne mu okolo krku, v slzách se raduje:
„Kterak Tě, milý můj, sám pánbůh vzkřísil?“
„Tak a tak,“ povídá carevič Ivan, „teď se však přichystej na cestu, ujedeme spolu.“
„Bojím se, Ivane careviči. Kostěj nás dohoní, znovu Tě rozseká.“
„Neměj strach, teď už nás nedožene. Mám koně nového, oře bohatýrského, letí jako pták Ohnivák.“
Vsedli na koně a ujeli.
Kostěj Nesmrtelný se vrací domů, kůň pod ním klopýtne.
„Co se Ti, herko hladová, kopyta pletou? Cítíš snad nějaké neštěstí?“
„Ivan carevič přišel a Marju Morevnu odvezl.“
„Můžem je dohonit?“
„Bůhsámví. Carevič Ivan má koně nového, oře bohatýrského, s tím já se rovnat nemohu.“
„Nedovolím to, nestrpím!“ zuřil Kostěj. „Pustím se za ním, nějak ho dohoním!“
Jel a jel, až Ivana careviče dohnal a předejel; seskočil z koně, rozmáchl se svou ostrou šavlí, carevičův kůň však vší silou vyhodil kopytem, Kostěji Nesmrtelnému hlavu rozrazil, carevič Ivan Kostěje kyjem dorazil.
Pak carevič Ivan nasekal hromadu dřeva, rozdělal oheň, Kostěje Nesmrtelného spálil na hranici, popel rozhodil větru.
Marja Morevna nasedla na koně Kostějova, carevič Ivan na svého a jeli navštívit nejdříve havrana, potom orla, nakonec sokola. A kam přijeli, všude je radostně vítali:
„Ach Ivane careviči, věru jsme už nedoufali, že Tě spatříme! Netrmácel ses však nadarmo, věru ne ..... taková krasavice se na širém světě nenajde.“
Pobyli, pohodovali a odjeli do svého carství. Přijeli, šťastně tam spolu žili, bohatství užívali a sladkou medovinu pili.