Mám ještě domov?

Slyšel jsem vyprávět jeden příběh odněkud z Východu. Jeden muž měl dva syny a mladší z nich začal brát drogy, stal se závislým a nakonec odešel z domova i s tím, co mu nepatřilo. Samozřejmě všechno utratil a nakonec zůstal jako mladý bezdomovec se dvěma psy na ulici. Sem tam se objevila myšlenka na návrat, ale zaplašil ji; někdy ze strachu, že nebude dobře přijat, jindy z pocitu neschopnosti vrátit se ke spořádanému životu.   

Krok rozhodnutí

Jednou, když se blížily Vánoce, odvážil se napsat rodičům a sourozencům. Prosil je o prominutí a sdělil jim, že nemá odvahu se vrátit, přestože po tom celým svým životem touží. „Jestliže jste ochotni mě přijmout,“ napsal, „přivažte ke stromu před domem podél trati bílý kapesník. Když na konci větve uvidím bílý kapesník, vystoupím z vlaku. Pokud ne, přijmu vaše rozhodnutí a budu pokračovat v cestě.“

Po cestě prožíval strach z neodpuštění

Ve vlaku si vybavoval tak dobře známý strom s vyčnívající větví, po níž v dětství tolikrát šplhal. Obával se, aby bílý kapesník nepřehlédl. Zároveň si však představoval holý strom bez domluveného znamení a kolem srdce pocítil chlad.

Když vlak pomalu míjel dům, zůstal překvapením celý zkoprnělý a do očí se mu vehnaly slzy. Spatřil starý strom v úplně novém hávu. Bělel se pod záplavou zářících jasně bílých kapesníků, které rodina rozvěsila po větvích.

Autor: José Carlos Bermejo

Zdroj: Další příběhy pro uzdravení duše