Malý čarostřelec

V chudé chaloupce na úpatí hor se jedné mamince narodilo čtvrté děcko.
Byl to chlapec a byl náramně čiperný už v peřince. Zatímco jiné děti, tak malé, jako byl on, se nabečí až hanba, tenhle chlapec byl tuze hodný. Jediné, co nesnesl, byla peřinka. Do té nesměl být zavinut. Kopal tak dlouho, až se z ní dostal.
„To je nějaký vzpurný chlapec,“ říkaly sousedky.
„Ba ne, je-li rozvinutý, ztichne a nožičky má v klidu,“ říkala maminka. „Chce mít volnost, to je to.“
Pravdu měla maminka. Z děcka nevyrůstal vzpurný hoch. Spíše důkladný. Na všechno se vyptával, všechno chtěl dopodrobna vědět. Měl-li něco udělat, vykonal to tak přesně jako dospělý člověk.
„To jsem zvědav, co z toho našeho chlapce bude,“ říkal jeho tatínek. „Skoda jen, že nemáme tolik peněz, aby mohl studovat.“
Chlapec ..... jmenoval se Jeník ..... byl bystrý a viděl, že doma se nedostává mnoho věcí. Jeho sourozenci, bratři a sestra, kteří byli starší než on, chodili jak otrhánkové. Dostávali sice chatrné šaty právě tak jako on, jenomže si je nedovedli uchovat. Jeník těžce nesl, že všichni musí od prázdného stolu, když v žaludku jim zbývá plno místa, a že rodiče jedí ještě méně, jen aby zbylo na děti.
Maminka ho však po straně pozorovala a pravila svému muži:
„Jaké je to zvláštní, je ze všech nejmladší, a tolik o všem přemýšlí a všechno se ho tak dotýká. Nechce jíst, aby druzí dostali jeho díl. Setři úzkostlivě ty své hadříčky jen proto, abychom neměli starost s novými. Kéž by se nám jednou tak dařilo, abych tomu dítěti mohla všeho dopřát.“
Zatím se v Jeníkově hlavě rodil plán. Umínil si, že své rodině musí pomoci od bídy. Ale jak? Ze školy toho uměl ještě málo. Četl dobře, slušně psal, dovedl všechno, co měl umět. Ale co s tím počít? Také uměl pěkně štípat dříví a vyrovnat je do pravidelných hraniček, jimž se kdekdo obdivoval. I různé drobné domácí práce znal. Snad se najde člověk, který bude jeho pomoci potřebovat a odmění ji penězi. Zde v horách byla však o haléř nouze, tady si každý hleděl udělat všechno sám.
Jeník se proto rozhodl, že odejde z domova.
Oznámil svůj úmysl rodičům. To se ví, maminka plakala.
„Zůstaň doma, Jeníčku,“ domlouvala mu. „Vždyť jsi nejmladší. Ať jdou ti starší.“
Jenomže těm se právě nechtělo, a Jeník to věděl. Raději strádali doma, než by vytáhli paty do světa.
„Jen se o mne neboj, maminko. Zkusím to, co se mi může stát? Cestu nazpět vždycky najdu.“
Hoch se tedy rozloučil s rodiči i se sourozenci a opustil rodnou chaloupku. Nemyslete si, také se mu zúžilo hrdlo, když ji zahlédl naposledy, schoulenou pod kopcem jako kvočnu. Sbohem, mával jí, a na příští shledanou v lepších časech!
„Je to hlupák,“ říkali si o něm jeho bratři. „Domýšlivý hlupák, který si myslí, že bůhvíco dokáže. Však mu doma tak zle nebylo.“
Hoch sešel z hor, prošel vesničkami i městy, dlouho šel, a kde mohl, nabízel se lidem ku pomoci. Lidé však viděli slabého, hladem vyhublého chlapce a říkali:
„Jdi raději domů k mamince. Ty bys nám mnoho nepomohl.“
Byl-li chlapec venku v lesích, nasbíral si borůvky, leckde mu hospodyně podstrčila hrnek mléka, ale v městě bylo zle. Všechno jídlo, co dostal z domova, měl již dávno snědeno a peněz na jiné také neměl.
Smutný a vyhladovělý dostal se jednoho dne do městečka, které vypadalo, jako by se v něm odbývala nějaká slavnost. Všude plno krámů s cukrovím, hračkami a ovocem, kolotoče, cirkus i střelnice a všelijaké jiné radovánky. Jeník, který doposud znal jen rodné hory s jejich palčivým letním sluncem a dlouhou zimou, kdy po celé týdny nevyšel z chaloupky, připadal si v pestrém shonu veselé pouti jako na jiném světě. Pravda, bylo tu pěkně, ale nač mu to bylo? Nikdo z těch bdí, kteří se tu veselili, nehledal pomoc jeho rukou. Snad měl přece jen poslechnout svou maminku, která ho varovala.
V zamyšlení se octl před střelnicí. Pozoroval terče, na něž lidé mířili. Trefil-li kdo do kolovrátku, začal děda točit klikou a spustil veselou písničku, krejčí začal žehlit žehličkou, hodiny bily, voják salutoval, všechno při správné ráně ožilo.
Čím déle se na to Jeník díval, tím více se mu to líbilo a toužil, aby si mohl také střelit. Kdyby měl alespoň na jednu jedinou ránu. Ale jeho kapsy byly prázdné. Smutně sklonil hlavu, chtěje odejít, aby ho zbytečné chutě neznepokojovaly, když tu před sebou na cestě uviděl lesklý peníz. Dvacetihaléř. Shýbl se pro něj a dlouho jej držel v dlani. Uvažoval: má si za něj koupit housku nebo jednu ranku?
Střelnice zvítězila. Ze zapocené dlaně vypadl peníz na pult a muž ve střelnici nabil Jeníkovi pušku.
Chlapec si vyhlédl terč, namířil a vystřelil. Trefil hned první ranou.
K radosti z dobré trefy se však přidal smutek. Škoda že nemá na další. V tom mu však muž ve střelnici podával vázičku.
„To je Tvá výhra,“ řekl.
Jeník držel vázičku bezradně v ruce. Co s ní? '
„Prosím Vás, pane, nenechal byste si ji a nedovolil mi ještě si zastřílet?“ zeptal se nesměle.
„Beze všeho,“ odpověděl muž, „máš u mne ještě pět ran.“
Jeník střílel a muž nabíjel. K úžasu všech lidí, kteří tu stáli a okukovali, Jeník všech pět ran trefil. Rozehrál a rozhýbal těmi trefami celou střelnici: papoušek skřehotal, děda hrál na kolovrátek, krejčí žehlil, voják salutoval, hodiny bily a Jeníkovo srdce tlouklo vzrušením, jen jeho ruka i oko byly klidné.
Když odcházel ze střelnice, cítil, že se na jeho rameno položila čísi ruka. Ohlédl se. Za ním stál šedovousý stařeček, který mu mlčky pokynul, aby ho následoval.
Jeník šel s ním až za městečko, kde se dědoušek zastavil, a náhle, aniž si Jeník uvědomil, kde ji měl prve schovánu, podával mu pušku.
„Jsi hodný chlapec, kterému se může svěřit zbraň,“ řekl, „a střílet dovedeš lip než kdo jiný. Já jsem už stár a pro mne ta věc nemá cenu. Ale Ty s ní udělej štěstí. Nikdy jí nikomu neubližuj. Zbavuj jenom svět zla, a dobře se Ti povede.“
Když mu Jeník poděkoval, stařeček zmizel.
Nesl si pyšně svou zbraň na ramenou a čekal jen na příležitost, kdy ji bude moci vyzkoušet.
Potkali ho lidé v polích.
„Kam s tou flintou? Na veverky?“ smáli se mu.
„Třebas,“ odpověděl, „máte-li jich tolik, že Vás mrzí.“
„Veverky nás netrápí, ale divocí králíci,“ odpověděla jedna z žen. „Těch kdybys nás mohl zbavit, to bychom se Ti odvděčili.“
Měla pravdu. V polích pobíhali divocí králíci ..... bylo jich jako myší. Zelí i jetel, obilí i zeleninu, všechno ničili.
Jeník přiložil pušku k líci, zamířil na jednoho z nich, který panáčkoval bez bázně pod mezí, jako by věděl, že lidé jsou již bezradní, a střehl. Když lidé viděli, že trefil, přestali se mu smát. Zkusil to podruhé a měl druhého králíka.
„Střel také na skřivana,“ naváděl ho kulhavý chasník, který tu okukoval.
Ale Jeník odmítl, pamětliv stařečkových slov.
O malém čarostřelci, který každou ranou trefil, se roznesla pověst široko daleko. I byl zván do krajů, kde některá zvířata působila velké škody, aby je pomohl vyhubit. Puška, kterou mu stařeček dal, měla i tu zázračnou vlastnost, že byla ustavičně nabita a že nábojů neubývalo. Stačilo jen zacílit a stisknout spoušť.
Bohatí páni slibovali Jeníkovi za tu pušku hory doly. Neprodal ji však, přestože peníze potřeboval. Sešly se mu však jiným způsobem. Lovci, kteří nedovedli střílet, ale chtěli se pochlubit velikou kořistí, zvali si ho na hony a dobře mu platili. Jeníkovi se dařilo dobře, najedl se a rychle rostl a jeho kapsa se plnila. Nezapomněl však na domov.
Když měl již tolik, že mohl pomýšleti na návrat domů, nakoupil dobrá jídla a šatstvo a vydal se na cestu do rodných hor. Nemusel již pěšky, mohl jet vlakem a brzy stál před rodnou chaloupkou.
Jak sešla od té doby, co nebyl doma! Byla jak vetchá stařenka. Jaký div, že se její střecha ještě neprolomila pod sněhem, že ji prudké horské větry neodnesly. I uvnitř v chalupě byly jen stopy veliké bídy.
„O kousek práce nebylo tu k zavadění,“ stěžovali si mu rodiče i sourozenci.
„Dobře jsi udělal, že jsi šel do světa. Tam je přece jenom lépe.“
Jeníkovy našetřené peníze však brzy zlepšily vzhled chaloupky. Nakoupil, co bylo potřeba, a otec s bratry se pustili do práce. I šatstvo a jídlo jim Jeník nakoupil. Všichni byli šťastni.
„Neutrať si všechny peníze, Jeníku,“ připomínala mu maminka a schovala ty, jež mu ještě zbyly.
„Z těch půjdeš na školy,“ rozhodl tatínek.
„Přičinil ses, musíš za to něco mít. Zasloužíš si to.“
Z Jeníka se stal myslivec, takový, jakému nebylo rovno daleko široko. Nemusel střílet na pytláky ..... ti věděli, že každou ranou trefí, báli se ho a raději dělali dobrotu a nechali na pokoji dříví i zvěř, a proto jeho revír byl bohatý a na hony v něm se sjíždělo urozené panstvo z celé země. Jeho majitel Jeníkovi přál. A Jeník vzal k sobě do myslivny své rodiče a staral se o ně až do smrti.
„Vida, i puška může člověku přinést štěstí,“ říkali si lidé. „Ale musí jí být správně užito.“