Liška starosvatka

Bylo jednou jedno carství hosudarství a v tom carství zavedli zvláštní zákon: lišky mohly v celé zemi kdekoliv a na kterémkoliv poli beztrestně ohryzávat melouny a dýně. Poslechněte si, jak k tomu vlastně došlo.
V jakési vsi žil mladý, hezký, urostlý a chytrý chasník, jmenoval se Bohdan. Měl jedinou vadu, říkaly si matky dcer na vdávání, že byl chudý jako žebrácká mošna. Byl sirotek a protloukal se, jak se dalo. Někdy se mu podařilo dostat práci na poli, jindy pomáhal pastýřům, a tak se alespoň najedl. Jedenkrát si pastýři povídali, že prý zámecký pán, bojar, hledá takového pasáčka prasat, který by k němu šel hlídat vepříky. Bude-li pást celý rok a o žádné prase nepřijde, dostane kus země. Nevydrží-li či ztratí-li se mu nějaký čuník, nedostane nic a ještě bude platit. Bohdan si řekl, že to může zkusit; když bude pečlivý a opatrný, proč by to rok nevydržel.
Šel se tedy bojarovi ukázat a byl přijat. Převzal prasata a dal se do práce. Vodil prasátka do bukového lesa, aby se napásla bukvic, zacházel s nimi do dubového háje, kde leželo žaludů až až a prasata se mohla nažrat do sytosti. Pak s nimi vždycky zašel k nedaleké bažině, aby se stádo vyválelo v chladivém blátě, to vepříci tuze rádi. Tak to šlo každý den, týden po týdnu, měsíc po měsíci a hnedle byl rok pryč. V zimě byla prasátka zavřená doma a Bohdan se o ně staral stejně dobře; tady se dokonce nemusel bát, že se přižene hladový vlk a nějaké sele mu ukradne.
Po roce si bojar přepočítal stádo; vše bylo v pořádku, a tak dostal Bohdan nevelký kousek políčka. Teď mu nastaly jiné starosti. Přemýšlel, uvažoval, hlavu si lámal, přemítal a radil se, až si řekl:
„Nejlepší ze všeho bude pole s dýněmi a k tomu ještě s melouny. Budu-li mít hlad, obojího se najím. Přijde-li žízeň, obojí mě napojí.“
Připravil políčko, dobře ho pohnojil, semena zasel. Slunce na ně svítilo, déšť je občas pokropil, Bohdan okopával. Není divu, že mu vyrostlo dýní i melounů nepočítaně, a jakých obrovských!
Jednou ráno si však povšiml, že mu nějaký nenechavec pomáhá sklízet, ačkoliv o práci se předtím nepřihlásil.
„Tak Ty budeš sklízet, kdes nesázel?“ řekl si Bohdan. „Jen počkej, Tobě já nic na dluh dávat nebudu.“
Schoval se za velikou hromadu melounů a vyhlížel zloděje. Najednou slyší lehoučký krok, jako když peříčka na zem padají. Po chviličce se ozvalo:
„Chroupy, chroupy, chrup, chrup! Křoupy, křup, křoupy, křup!“
Bohdan opatrně vystrčil hlavu, dívá se a najednou uviděl! U největšího melounu stojí liška a hryže jako ze svého.
„Jen počkej, zlodějko, Ty mi neutečeš!“ pomyslel si Bohdan. Neslyšně se připravil a skok a chňap! Už se mu zrzavá poberta třepetala a kroutila v rukou!
„Jen se házej, jak chceš, mně už neutečeš! Já Ti dám, takhle mě okrádat, chytračko! Já Ti ukážu, že loupit není koupit! Jak na Tebe koukám, bude z Tebe pěkný límec nebo teplá čepice na zimu.“
Jak tak hubuje a liškou třese, najednou ji div leknutím nepustil. Ozval se hlásek, jako když pláče děťátko, a udivený Bohdan slyší:
„Dobrý mládenče, nezabíjej mě, prosím, neber mi život. Límec Tě zahřeje na chvíli, já Ti však můžu být k užitku nadosmrti. Prosím, neubíjej mě!“
Bohdan se zarazil, lišku však nepouští. Poslouchá dál.
„Uvidíš, že Ti pomůžu,“ škemrá liška, „s mladou carevnou, holubičkou bílou, Tě ožením!“
Uvěřil jí Bohdan, neuvěřil, sám nevěděl. Přece však ji pustil. Liška kupodivu neutekla, jen povídá:
„Dej mi ještě kousek melounu, abych měla dost síly doběhnout až do carského zámku. Pak se zase vrátím a řeknu Ti, co a jak.“
Bohdan jí ukrojil ještě kus melounu a pak se díval, jak utíká přes pole směrem k městu.
Přiběhla liška k zámecké bráně, jako zlodějka se protáhla kolem carské stráže a rovnou přes nádvoří do paláce. Tam bylo však na každé chodbě a u každých dveří tolik sloužících, že už ji museli uvidět. Nejen lišku zahlédli, nýbrž hned spustili křik:
„Pozor! Chyťte ji někdo! Chopte se jí! Kdo ji polapí?“
Liška však kličkovala kolem všech a křičela, co síly měla:

„Rychle, rychle, kde je car?
Hrozí smrt a hrozí zmar!“

Liška povykovala, sloužící dupali a rámuseli, a tak žádný div, že nakonec vzbudili samého cara hosudara.
„Co je to za křik, hlupáci?“ rozzlobil se vládce. „Nevíte, že je noc?“
Sloužící se zarazili; báli se Jeho Milosti carské říci, že ráčí spát teprve po obědě. Tak jen řekli:
„Vaše carské Veličenstvo, jakési divné zvíře tady běhá a křičí, že musí hned k carovi. Snad je to liška, my nevíme. Ono to zvíře běhá tak rychle, že se to poznat nedá.“
„Liška, říkáte? A že mluví? A chce ke mně? Tak ať přijde,“ řekl zvědavý car, „hned ji vpusťte!“
Udělali sloužící špalír. Z každé strany se jich klaní jedna polovina a prostředkem špalíru kráčí liška jako královna. Pyšně přišla až k carské posteli a povídá vznešeně:
„Care, mocný hosudare, nesu Ti zprávu zlou, nedobrou. Zítra už by mohlo být pozdě!“
Car se přikrčil leknutím pod peřinu a zajektal zuby:
„Ja ..... jakou zprávu? Proč po ..... pozdě?“
„Běžím k Tobě, sotva dýchám, od zlého draka, který se objevil najednou v jeskyni u loučky. Odpočívá tam na sluníčku a bručí si, že se oblékne do válečného hávu, že bude válčit s carem. Rozmáčkne prý ho jako hniličku a pak si vezme jeho dceru za ženu. Máš nějakou dceru, care hosudare?“ zeptala se liška.
„Dceru mám,“ zabědoval car, „vojsko však nemám zrovínka na zámku, někde v poli leží, tři dny odtud cesty koňmo. Co jen budeme dělat? Sluhové, hned vzbudit a přivést rádce!“
Sluhové se rozutekli po městě i po zámku a sháněli rádce, ministry, generály a také mastičkáře, kdyby se carovi udělalo zle. Konečně přivedli celou nejvyšší radu. Ta dala hlavy dohromady, ovšem nadarmo. Ať se radili jak chtěli, nic nevyradili. Vojsko bylo na tři dny cesty daleko a drak hrozí přijít zítra. Tu si vzala opět slovo liška a povídá:
„Vaše carské Veličenstvo, já bych věděla radu a měla pomoc. Znám jednoho mladého bohatýra, junáka statečného, knížete z Nemanic. Ten by jistě draka přemohl a zahnal, kdybys mu slíbil svou dceru za ženu.“
„Dám, jistě dám,“ nerozmýšlel se car ani chviličku, „jen když zachrání náš carský život, a tím i celé carství!“
Liška se obrátila, vyšla důstojně špalírem sloužících; pak vyběhla z paláce a uháněla na dýňové políčko. Jen tam připelášila, hned volá na Bohdana:
„Honem, mocný kníže, rychle!“
„Kampak rychle, lištičko sestřičko?“
„Mám pro Tebe dobrou zvěst. Utíkám právě od cara hosudara, byla jsem tam jako Tvoje starosvatka požádat o ruku mladé carevny. Vládce Ti dá svou dceru za ženu, když zabiješ zlého draka.“
„Já? Draka? A jak to, ty chytrá hlavo, mám vykonat,“ zlobil se Bohdan, „vždyť nemám ani kalený meč, ani neumím bojovat. Já dovedu ještě tak pást dobytek nebo obdělat políčko, to ano.“
„Jen se neboj,“ uklidňovala ho liška, „poslechni mě a uvidíš, že všechno dobře dopadne. Honem, než si to car rozmyslí!“
Bohdan nad tím zakroutil hlavou. Lišku však poslechl. Šli a šli, přešli lesík a jdou po loučce, za kterou měl drak ve skále jeskyni.
Liška povídá:
„Teď tu počkej. Schovej se do kupky sena a já půjdu dál sama. Čekej, až na Tebe zavolám.“
Bohdan se uvelebil v seně a čekal, co bude dál. Viděl, jak liška běží k jeskyni, k dračí noře. Tam se zastavila a volá:
„Draku, draku, dobrý den,
polez honem rychle ven!“
V hloubi jeskyně to zafunělo a zamručelo a po chvíli se objevila zubatá tlama a ozval se dračí hlas:
„Kdopak mě to zase budí? Copak, lištičko sestřičko, jakou mi neseš novinu?“
„Nelekej se, draku svaku, pospíchám k Tobě celá zadýchaná se zlou zprávou, nedobrou. Car hosudar této země sebral veliké, převeliké vojsko. Chce na Tebe vytáhnout, Tebe zabít, zlou smrtí ze světa sprovodit!“
Až do kupky sena slyšel Bohdan, jak v drakovi hrklo úlekem. Prvně se stalo, že se drakovi chtěl někdo postavit v boji, a on vůbec nevěděl, co má dělat. Zápolit s někým to už dávno zapomněl, a tak se mu strachem rozklepala kolena.
„Lištičko sestřičko,“ škemral a kvičel vystrašený drak, „co teď mám dělat? Vždyť to bude můj konec! Co se mnou bude?“
„Nenaříkej a dobře mě poslouchej. Car Tě asi nezná. Neví, jak vlastně vypadáš. Nebo Tě zná?“
„Ne ..... ne ..... ne ..... nezná,“ blekotal drak strachy.
„To je dobře. Támhle u kupky sena jsem viděla nějakého člověka, asi pasáka. Dej mi honem svoje šaty, plášť, boty a čapku a já to sním vyměním. On Ti dá svoje oblečení, a Ty můžeš zmizet zase tam, kdes žil dříve. Dělej honem, vojsko tu může být každou chvíli!“
Vystrašený drak ze sebe scházel drahý úbor. Liška všechno posbírala, utíkala ke kopce sena a všechno Bohdanovi vysvětlila. Ten se smál, až ho musela liška napomínat. Bohdan se převlékl a dal svůj pastýřský oděv lišce. Ta odnesla jeho rozdrbaný plášť, děravé boty a umazané šaty drakovi a ten na sebe pastýřskou parádu naházel. Nic nekoukal, že je mu všechno malé, a uháněl pryč. Za chvilku po něm nebylo ani památky. Sotva stačil poděkovat chytré lišce, že mu zachránila život a ušetřila ho kruté smrti.
Bohdan se zatím oděl do nádherného dračího hávu. Slušel mu tak, že se do něho mladá carevna na první pohled zamilovala, když přišel s liškou oznámit do zámku slavné vítězství nad zlým drakem. Liška ani nemusela moc připomínat, že má mladý kníže s Nemanic za tu bitvu slíbenou ruku carské dcery. Carevna skočila Bohdanovi kolem krku a svatba musela být hned, na místě a v tu chvíli. Než se stačil Bohdan vůbec vzpamatovat, byl už carem.
Že byl chytrý a uvážlivý a že nikdy nezapomněl na svou chudobu, vládl moudře. A kdo byl jeho rádcem? Ano, lištička sestřička. Ovšem jenom pokud se netoulala někde po polích a neokusovala sladké melouny a dýně. Bohdan věděl, že nový pán vydává nové zákony; první nařízení mladého cara znělo, že lištička sestřička má kdekoliv právo na melouny a dýně a že každou škodu, kterou na úrodě udělá, platí carská pokladna.
Proč takový podivný zákon vydal, to nikdy nikomu neprozradil, ani své ženě.