Líný Honza

V malé útulné chaloupce na konci vesnice bydlela vdova Škubánková se synem Honzou. Škubánková byla pracovitá žena, od rána do večera se lopotila, aby vydělala na živobytí pro sebe a pro svého syna Honzu.
Honza byl už dvacetiletý, zdravý a silný klacek, ale byl líný jako starý kožich. Celé dny a celé noci se jen válel za pecí a byl tak pohodlný, že chtěl, aby mu maminka i pusu otvírala, když se mu chtělo zívnout. Za těžkou práci považoval i to, že se musel občas na svém pelechu obrátit, a přitom vždycky říkal, že kdyby to bylo jinde, museli by mu za to ještě pořádně zaplatit. A za noční obracení že by si počítal víc. Jak za práci přes čas. Jeho hodná maminka ho ještě před lidmi omlouvala, a místo toho, že měla vzít koště a smést ho z pece, ještě ho litovala, že musí za tou pecí zkusit od horkých kamen jako pes. A rozzlobeným sousedkám říkávala:
„A kdo ví, jestli ho i za tou pecí nečeká nějaké velké štěstí!“ Takové jsou ty naše maminky!
Jednoho dne Honza ležel už moc dlouho na levé straně a tak rád by byl zas ležel trochu na straně pravé, ale maminka nebyla doma a také nikdo jiný nepřicházel, aby mu pomohl se obrátit. Honza už huboval na lidskou neochotu, když tu se pojednou rozlétly dveře a do světnice vběhla malá shrbená stařenka. Rozhlížela se rychle po světnici, jako by někoho hledala, až spatřila na peci Honzu.
„Babičko, obraťte mě na druhou stranu!“ zamumlal Honza.
„I co Tě to, hochu, napadá? Na to nemám čas!“ repetila babička. „Já jsem, hochu, sudička a jdu Ti předpovědět, co na Tebe v životě čeká a co Tě nemine! Měla jsem Ti to říci hned, jak ses narodil, ale zapovídala jsem se trochu tamhle za vsí s nějakou tetkou, a tak jsem se krapánek zdržela. Mám to předpovídání ve strašným nepořádku. Starostovic Toníkovi jsem měla předpovědět, když byl ještě v kolébce, že se v šesti letech utopí, a on se mi, klacek, už zítra žení! Tak Ti předpovídám všechno dobré, zdraví, štěstí, dlouhá léta a že ve dvaceti letech zabiješ draka, vysvobodíš princeznu a dostaneš ji za manželku! Měj se tady dobře, děťátko, a papej kašičku! Sbohem!“
Honza koukal na babičku s otevřenými ústy. Chtěl jí honem říci, aby mu předpověděla něco pohodlnějšího, ale než to ze sebe vysoukal, byla babička pryč.
„Čert Tě, babo, po poli hoň i s Tvýma předpověděníma!“ dopálil se Honza. „To jsou teď sudičky! A jak se to dozvím? Bude to v novinách, v rádiu, vybubnuje to policajt, dostanu telegram, nebo se to k nám donese s klepama? Ale bude to všechno málo platný. Mne nikdo z téhle pece dolů nedostane!“
Když potom Honza vypověděl matce, co ho čeká, spráskla ruce a radostně zvolala:
„Vidíš, co jsem říkala? Že Tě může potkat velké štěstí! A už je to tady!“ A honem vyběhla ven, aby sousedům a sousedkám pověděla, jaké štěstí čeká jejího Honzíka.
Druhého dne se u Škubánků nezavřely dveře. Hned časně ráno přiběhlo několik obchodních cestujících. Pojistili Honzu proti krupobití a nabídli mu ke koupi různé věci: sametové schody, varhany, zábradlí, mechanický mandl, výborné kyselé zelí, levný koks a prima Kutinovy zavináče.
Potom přicházeli sousedé a sousedky, tety a strýcové a všichni se panímámy Škubánkové dychtivě vyptávali, co a jak bude. Kde budou kupovat cukr, kafe, mouku, až se k nim princezna přistěhuje, a bude-li už také princezna panímámě Škubánkové při hospodářství pomáhat. Jestli bude panímáma držet dále kozu a prase, až se stane Honza králem, a zdali se dobře snese s paní královou, kdyby se rozhodla všechno to ve Lhotě prodat a odstěhovat se k synovi do královského města. Honza si těch řečí nevšímal a vyspával dál na peci, jako by se nic nestalo. Byl ještě skoro rád, že je světnice pořád plná lidí, že ho má aspoň kdo obracet. A lidé ho ochotně obraceli jako husu na pekáči, aby se na té peci nepřipálil a toho panování se ve zdraví dočkal.
Kozli vědí, co všechno ti lidé chtěli vědět a na co, na všechno se vyptávali. Jen dědeček Kratina nic nevyzvídal a sám ještě strýcům a tetkám prorokoval:
„Uvidíte, že toho kluka líného z té pece dolů nikdo nedostane a že mu budou muset nakonec postavit trůn na tu pec, když ho budou chtít mít doopravdy tím králem.“
Lakomý sedlák Bambas se panímámy Škubánkové nenápadně vyptával, kde se takové věci předpovídají, a v duchu si už umiňoval, že tam hned půjde a pořádně tam penězi podmaže, aby tu princeznu předpověděli raději jejich Tondovi.
Když dlouho nepřicházelo žádné vzkázání, měl Honza radost, že na něj už zapomněli. Těšil se, že se drak někde nějakou pannou udávil, ale těšil se nadarmo. Jednoho dne ráno přiběhl ke Škubánkovům sluhův kluk Vašek a vyřizoval:
„Honzo, na silnici u Syslový pláničky sedí nějaký dědeček a ten Ti vzkazuje, že máš jít hned do světa hledat štěstí!“
„Já jsem žádný neztratil!“ zahuhlal Honza. „Zrovna dnes ho půjdu hledat, když tam prší, jen se leje!“ Sluhův kluk odběhl a Honza podřimoval spokojeně dál.
Ale druhého dne odpoledne se rozlétly u Škubánků dveře a do světnice vrazil rozzlobený děda.
„Prachdudynecky, Honzo, co děláš, kluku líná?“ rozkřikl se na Honzu. „Myslíš, že jsem Ti pro blázny? Já tam u tý silnice pořád čumím, kdy půjde okolo Honza do světa, a on se tady válí za kamny jako Šobrův Čokl u boudy! Já už tolik dní hekám, že mám hlad, a čekám, že mi dáš makovou buchtu a já že Ti za ni dám divotvorný meč, a Ty nejdeš! Já mám už dávno zmizet a být už zase v jiné pohádce. Tak dělej honem a dej mi tu makovou buchtu už!“
Ale Honza se ani nehnul a jenom nohou ukázal k polici, kde byly buchty ve velkém kamenném hrnci.
„Tak Tě tou berlou přetáhnu, kluku líná, že vyskočíš až do stropu!“ rozzlobil se dědeček. „Já bych se Tě o tu buchtu neprosil, ale co je předpověděno, to se musí vyplnit! ..... No jo, vždyť jsem to čekal! Jsou tu už jen samé tvarohové a maková ani jedna! Milión švábů, to jsem vlezl zas jednou do pěkné pohádky! Sbohem! Má úcta, nazdar, pozdrav pámbu!“
„A kde je ten divotvorný meč?“ volal Honza za dědečkem.
„To se ví, já Ti za takovou připálenou buchtu hned navalím divotvorný meč! Ani mě nenapadne. Dáš drakovi jednu za uši a bude to taky dobré!“
Teď se líný Honza přece jen trochu rozzlobil:
„A to jste dobrotivej dědeček z pohádky?“ rozkřikl se z pece za dědečkem.
Ale dědeček už zmizel a Honza za chvíli už zase o ničem nevěděl.
Asi týden měl Honza svatý pokoj. Povaloval se spokojeně za teplými kamny a měl se dobře. Ale v pondělí ráno přišel ke Škubánkovům nějaký tlustý pán, ptal se po Honzovi, a když se mu Honza z pece ozval, usedl si na lavici, dlouho zhluboka oddychoval a utíral si pot z čela.
Potom lahodně promluvil:
„Já jsem, pane Škubánek, Kočvara, majitel restaurace "U zlaté žížaly" v královském hlavním městě.“
„No tak ať!“ zabručel Honza.
„I to není jen tak, pane Škubánek,“ hekal tlustý hostinský. „Naše královské hlavní město je už tolik dní celé potaženo černým suknem na znamení smutku. A já Vám hned, vašnosti, povím proč. Nedaleko našeho královského města se usadil veliký drak a hned poslal do města svého tajemníka se vzkazem, že chce mít každý den k obědu jednu pannu. Nu tak dobrá! Obecní úřad mu každý den nějakou tu pannu poslal: jednou dřevěnou, druhý den hadrovou, třetí den koženou, potom celuloidovou, vycpanou drtinami, a posledně dostal nějakou plechovou nebo co, protože se milej drak strašně rozzlobil a poslal do města telegram, že chce na svoje narozeniny mít k obědu královskou princeznu s okurkovým salátem. Nu, a to se ví, teď nastal hrozný poplach! Královskou princeznu bychom měli, copak o to, horší je, kde vzít teď čerstvé okurky? A tu si vzpomněl náš nejmilostivější pan král Vendelín Čtyřiapadesátej, jestli není u mne na nocleh nějaký pocestný, který by se odhodlal toho draka zabít. Hned ke mně poslal z královského zámku domovníka Kaničku, aby ten pocestný okamžitě přišel k panu králi. To víte, vašnosti, pan král dostal strach, aby ten drak nakonec nechtěl nějakou peněžitou náhradu za nedodanou princeznu! ,To je škoda,' povídám, zrovna tady žádného strávníka ani nocležníka nemám, ale snad nějakého seženu inzerátem.' Hned se oblíknu a běžím do redakce "Dopoledního večerníku", ale na cestě mě zastaví nějaký mrzutý děda a povídá: ,Nevyhazujte zbytečně peníze za inzerát a jeďte hned do Kuňkavé Lhoty k nějakým Škubánkovům. Ti mají syna Honzu a jenom ten může toho draka zabít A všechny ostatní vynechte!' A hned zmizel.“
Nyní pan Kočvara vstal z lavice, uklonil se, zamnul rukama a lahodným hlasem pokračoval:
„Tak jsem si, vašnosti, dovolil přijít Vás uctivě poprosit, abyste nelenil navštívit moji vyhlášenou restauraci v královském městě, ochutnat má tuzemská i cizozemská vína, snídaně na vidličku, obědy po francouzském způsobu a večeře před i po divadle. Račte tedy přijít hned zítra a já okamžitě pošlu do královského zámku posla, že už jste ráčil přijít! Poroučím se uctivě, vašnosti!“
Sotva pan Kočvara odešel, Honza hned zase tvrdě usnul a probudil se až druhý den odpoledne.
„Jakej by to byl krásnej život!“ bručel si na peci. „Nic mi neschází, než aby mi dali s tím saframenským drakem pokoj! Jak rád by ho některej automobilista zabil, a to si ta sudička vzpomene zrovna na mě! Teď je chalupa pořád plná všelijakých lidí, vyvrzají všechno teplo a pořád melou jedno: Honzo, jdi zabít draka! ..... A mně se zdá, že už zase někdo v síni s maminkou mluví!“
Byla to domovnice z královského zámku. Když Honza nepřišel dopoledne do hostince ani do zámku, poslal rozčilený pan král pro Honzu do Lhoty domovnici. Domovnice přišla ke Škubánkovům už v poledne, ale nešťastnou náhodou potkala v síni panímámu Škubánkovou, dala se s ní do řeči a na Honzu docela zapomněla. A byly zrovna čtyři hodiny, když domovnice z královského zámku vykládala tetičce Škubánkové, že je lepší na suché loupání v zádech mazání než pití lipového thé, když tu se rozlétly u síně dveře a v nich se objevil sám pan král Vendelín Čtyřiapadesátý! Pod domovnicí se rozklepaly nohy. Chtěla něco vykoktat, ale pan král ji odstrčil a hnal se přímo do světnice. Koruna mu klouzala na hlavě sem i tam, jak byl zpocený, a žezlem se rozháněl jako břinkovicí.
„Milión brundibárů, Honzo, alou z pece dolů a marš hned zabít draka!“ rozkřikl se hned u dveří. „Nebo Tě tím žezlem přetáhnu, že pojedeš jako tentononc a nezastavíš se až drakovi u nosu! Milión švábů, raději být ševcem nežli v takovéhle pohádce králem! Na černé sukno, kterým je celé město potaženo, už kolik dní prší, zkazí se a bude ho škoda! Pořád čekáme, kdy se už Honza přihrabe, aby draka zabil, jak bylo předpověděno, a on se tu válí na peci jako valach! Člověk musí nechat panování a sám běžet shánět Honzu! Aby Tě husa kopla! Drak sám, když uviděl princeznu, chtěl být hned zabitý, a princezna by si sama troufala ho přerazit, ale to nejde! Všecko se musí udělat tak, jak je to předpověděno! Tak, Honzo, už žádné komedie, hned se spakuj, vezmi s sebou ten divotvorný meč a pojedeš se mnou rovnou za město na draka!“
„Vždyť nemám ani nový šaty! A potom jsem si, milostpane králi, taky předpověděl, že se z tý pece nehnu!“ zahuhlal Honza.
Pan král zlostí zrudl a užuž napřahoval na Honzu žezlo, ale vtom se vzpamatoval, žezlo sklonil a povídal Honzovi dobrácky:
„Tak, Honzíku, neblázni a pojď! Polez z pece, pěkně toho draka zab a dostaneš na pivo!“
„A to zas ne, milostpane králi! Já musím přece dostat za to princeznu! Jak je to předpověděno!“ bránil se Honza.
„I to víš, že ji dostaneš! Hned, jak draka zabiješ! Tak už polez a jedem! A nezdržuj mě! Já abych potom kvůli Tobě panoval přes čas a kdo mi co za to dá?“
„A dyť snad bych nemusel z té pece lézt dolů, milostpane králi,“ skuhral Honza.
„Milión brundibárů, Honzo, nedopaluj mě a polez! Máš to marné, draka zabít musíš! Vykrucuj se, jak chceš, draka zabít musíš, je to předpověděno!“ vysmíval se pan král.
„I to vím, milostpane králi! Dyť já ho chci zabít! Ale proč mám kvůli tomu lézt z pece a táhnout se, ke všem čertům, až do královského města? Ať mi přivedou toho draka sem do seknice, já ho klepnu a bude to vyřízený. Ale z pece neslezu!“
„Milión hrnců!“ zařval pan král a praštil žezlem do stolu, až se z něho třísky sypaly. „Takovouhle lenost jsem ještě neviděl, co jsem živ! Ale počkej, já s Tebou přece jen zatočím!“ Pan král zahrozil Honzovi žezlem a vyběhl zlostně ze světnice. Za chvilinku potom zahoukalo před barákem auto a pan král s domovnicí odjeli.
„Zaplať pámbu, že jsem se jich zase na chvilku zbavil!“ povídal si Honza radostně a hned zase usnul. Maminka mu přišla domluvit, aby pana krále poslechl, ale Honza spal jako špalek. Také babička Honzova přišla, aby mu domluvila. Třaslavým hlasem mu povídala:
„Honzíčku, pacholíčku, pěkně poslechni a jdi toho draka zabít! To víš, dneska jsou lidi všelijaký, ještě Ti někdo draka zabije před nosem a Ty dostaneš starou bačkoru, a ne princeznu!“
Druhý den ráno bylo v Kuňkavé Lhotě velké pozdvižení. Po okresní silnici, která vedla od královského města ke Lhotě, vedli čtyři obecní zřízenci draka. Byli to: obecní policajt, ponocný, obecní pastýř a kovář. Ještě večer dostali rozkaz, aby si přišli pro draka a dovedli ho ke Škubánkovům. Vedli ho už od půlnoci a byli od něho už důkladně utahaní. Drak byl sice již od hladu náramně zesláblý, ale přece jim dal ještě hodně práce, nežli ho ke Lhotě přivedli. Vymetl s nimi všecky louže a strouhy u silnice a přitom ještě nadělal plno škod: sluhovi natrhl nedělní kalhoty a kováři rozbil novou hlavičku od památeční fajfky!
Když ho přivedli do Lhoty, sběhla se hned celá ves. Všichni psi začali na něj rafat a dorážet, drak se začal plašit, takže ho zpocení a unavení zřízenci sotva udrželi. Ale ochotní strýcové jim ho pomohli strkat, a než se drak nadál, byl u Škubánků na dvoře. Obecní zřízenci si zhluboka oddechli. Utírali si o rukávy zpocená čela a chvalořečili, že už jsou na místě. Potom policajt vešel ke Škubánkovům do chalupy, aby Honza vyšel aspoň ven a draka zabil. A drak, jako by to cítil, zafuněl a vychrlil z tlamy ohnivou pěnu. Začal pojednou znovu sebou divoce házet a smýkal strýci sem a tam po dvoře, až porazil kozí chlívek! A teď začala láteřit i panímáma Škubánková:
„Aby Vás všichni čerti vzali s tím drakem! Ještě s ním zapálíte! A koza, chudinka, se celá strachy třese a je celá bledá! To nám ta princezna přijde draho! Jděte mi k čertu s takovýhlema pohádkama! A to si ten pan Lada vždycky něco takového vyvzpomene a pořádný lidi aby s tím měli potom takovouhle šlamastyku! A už mu kritika skrz to kolikrát vynadala, ale on nedá pokoj a nedá! A ..... a ..... sláva, jde sem taky pan král! To je dobře, ať to boží dopuštění taky sám vidí!“
A opravdu! Pan král měl korunu do týla posazenou, plášť s hermelínovým límcem doširoka rozhalený a žezlo držel přes rameno jako motyku. Spěchal z návsi dolů ke Škubánkovům, aby ještě nakonec ke všemu dohlédl a zařídil, kdyby něco bylo třeba. V tom také vyběhl od Škubánků ze světnice policajt, celý zlostí bez sebe, a hlásil poslušně panu králi, že ten líný Honza nechce a nechce za nic na světě slézt z pece, vyjít na dvůr a toho draka dorazit. Ale pan král jen mávl zlostně rukou:
„S tím klukem líným se už zlobit nebudu! Víte co, hoši, popadněte draka, kde kdo můžete, a vrazte ho ke Škubánkovům rovnou do světnice. Ať už je to jednou, ke všem čertům, skončeno, a potom všichni dostanete na pivo! Tak ..... hej rup!“ A pan král sám chytil draka za ocas.
„Ale milostpane králi, dyť mi rozboříte stavení!“ bědovala panímáma Škubánková. „Dyť ten drak dveřmi neprojde!“
„I vem ho kozel!“ okřikl ji pan král. „Ať se třeba celá chalupa rozsype! Postavím novou, poplatníci to zaplatí! Navalím na ně nějakou novou daň, třeba ze škytání, a peněz bude hned jako cucků! Tak, hoši, hej rup! Pozor, s tím čumákem víc nalevo ..... ještě kousek ..... ještě víc! Tak teď ..... hej rup ..... kupředu!!“
Celá vesnice pomáhala. Děti výskaly, babičky ječely a dědečkové hrozili drakovi troubelí od fajfek. A pojednou, než se drak vzpamatoval k odporu, zapraskala zeď kolem dveří, hromada nepálených cihel se svalila dovnitř do světnice, dým, prach a smetí všecky zavalilo, ale polovic draka už bylo ve světnici. Pan král přiskočil k otevřenému oknu a křičel na Honzu, aby draka praštil. Ale Honza brumlal, že má drak hlavu až uprostřed světnice a že na něj nemůže rukou dosáhnout a volal na pana krále, aby někdo oknem drakovu hlavu k peci přistrčil.
„Milión hrnců!“ zaskřípěl pan král zuby, popadl na dvoře ležící hrábě a oknem strkal drakovu hlavu k Honzovi na pec. Dlouho se mu to nechtělo podařit, protože drak hlavou uhýbal, až konečně dostal pan král drakovu hlavu pod Honzovu zdviženou pravici. A teď nastal ten historický okamžik!
Honza dal drakovi jednu za uši, drak zafuněl, svalil se na podlahu a bylo po něm. Pan král si spokojeně oddychl. Sundal si z hlavy korunu, utřel si pot a potom se dlouho šacoval po všech kapsách.
„Pardyje klepeto!“ zahuboval. „Chtěl jsem Vám dát, lidičky, na pivo, ale zapomněl jsem portmonku doma v kredenci! No, nic nevadí, já Vám to, lidičky, nechám odepsat na daních. A teď se tady zatím mějte všichni dobře, já musím odjet do města oznámit, že drak je zabit a princezna osvobozena!“
Odpoledne byla v královském městě veliká slavnost. Hudební kapely procházely ulicemi a vyhrávaly veselé kousky. Místo černého sukna vlály ze všech domů slavnostní prapory, a kdo chtěl, mohl se, v hostincích najíst a napít, za své peníze, co hrdlo ráčilo. Také do Kuňkavé Lhoty přišel ohromný průvod s hudbou a prapory. Všichni provolávali Honzovi slávu a chtěli, aby k nim promluvil z balkónu. Ale v celé Lhotě žádný balkón neměli a Honza prohlásil, že se z pece nehne a na žádný balkón nepoleze. Byl skoro rád, že nikdo do stavení nemůže, protože ve dveřích ležel ještě ten zabitý drak pro podívanou. A tak celý ten slavnostní průvod s hudbou pochodoval kolem Škubánkových baráku, a každý křičel oknem do světnice:
„Sláva Honzovi, statečnému rytíři a zachránci naší milostivé princezny!“
Honza jim z pece nadával, že si nemůže ani po takové těžké práci zdřímnout, a byl rád, když průvod přešel a odešel. Potom přišli ještě obecní zřízenci, aby draka odklidili, a přitom kovář, po celém okolí známý pytlák, poradil Honzovi, aby si nechal od draka čumák, aby měl důkaz, že draka zabil. Také si panímáma Škubánková hned objednala zedníky, aby rozbořenou zeď spravili a stavení opravili. I koze chlívek znovu postavili.
„Musíme to už udělat parádně, aby to vydrželo až do té svatby Vašeho Honzíka s princeznou!“ žertovali zedníci. Ale panímáma stále hubovala, jak se s tím drakem všady nadělalo, ale hned se zase blaženě usmívala, když si pomyslela, že bude mít za nevěstu samotnou královskou princeznu.
Za několik dní vyhlížela chalupa jako klícka. I kamna panímáma důkladně vymetla, aby trouba o té svatbě dobře pekla, a chystala si zásoby všeho vařiva, aby ji nikdo po svatbě nepomlouval. Potom se Honzíka šetrně optala, kdy půjde do královského zámku na ty námluvy. Ale Honza jen odbroukl, že je na to dost času. Sotva prý zabil draka, už má být zase svatba, a že si docela nic nemůže odpočinout. A nakonec povídal, že nikam na námluvy nepůjde a že z pece dolů kvůli takové hlouposti nepoleze. Panímáma ho tedy nechala na pokoji a čekala trpělivě, až si to rozmyslí.
Ale Honza celé dny spal a na princeznu si ani nevzpomněl. Sousedky se už panímámě Škubánkové posmívaly, že zbytečně kamna pucovala a že z té svatby asi už nic nebude. Ale moudrá matka Honzíkova je nechala mluvit a myslela si své. Ať si melou, co chtějí: co je předpověděno, to se musí vyplnit.
Zatím v královském zámku také každý den čekali, že přijde Honza s dvěma kmotry na námluvy. Každý den pekli čerstvé koláče a domovník měl nakázáno, aby šel hned s velkým džbánem pro pivo, jakmile jim bude otvírat vrata. Také se myly každé ráno v celém zámku podlahy, okna se čistila, a všechno zbytečně! Král láteřil, královna hubovala a jen princezně to bylo jedno. Měla svoji trampskou boudu na Ondatří řece a o Honzu se nestarala. Věděla, že si ho musí vzít za manžela, protože je to předpověděno, a že bude Honza také jednou králem, ale dokud nebyla svatba, bylo jí jedno, co Honza dělá.
Asi za čtrnáct dní přišla večer ke Škubánkovům (aby to žádný neviděl) domovnice z královského zámku a důvěrně panímámě Škubánkové sdělila, jak už se královi zlobí, že Honza nejde na námluvy, a skoro nadhodila panímámě, že by snad přišel nakonec pro Honzu i policajt!
Toho se panímáma Škubánková velmi ulekla a prosila Honzu, aby šel hned druhý den s kmotry Syrovátkou a Pětipsem do královského zámku na námluvy. Ať není třeba ještě trestán pro vzpouru! Ale Honza na to jen něco zabručel.
Asi třetí den potom přišel ke Škubánkovům královský dohazovač svateb. Nejdříve pořádně vyhuboval panímámě Škubánkové v kozím chlívku, že má mít sama rozum, když ho nemá Honza, a potom si rázně dokročil na Honzu do světnice.
„Sakraholte, Honzo, copak to děláš, že nejdeš na námluvy?“ rozkřikl se hned ve dveřích. „Vždyť je už z toho po všech okolních královstvích ostuda! A to víš, jak to bývá! Králové se sejdou, některý podšívka si z našeho bude kvůli tomu dělat legraci a může být z toho ještě válka! Princezna má už celou výbavu ušitou, dva pokoje a kuchyň jsou už pro Vás v královském zámku zařízené a vila v Radešovicích. Tak si, Honzo, ještě dnes večer pořádně vypucuj boty a zítra přijď na ty námluvy. Pardyje kotrmelec! Honzo, to je Ti holka, ta princezna, jako růže, bříza a srnka dohromady! Krásně je ti namalovaná, trampuje, střílí z kanónu, rajtuje v aeropláně, v kartách ji nikdo neobehraje, hraje na rádio a na tahací housle a v almaře má hromadu rekordů z kopané, běhu a skákání. A potom, Honzo, jak mi pan král nadhodil, chce Tě vzít hned do polovičky a mohl bys už také někdy místo něho panovat, když by toho měl moc. Co tomu, Honzíčku, říkáš?“
„Nic! Já z pece dolů nepolezu! A na panování taky moc nejsem, strýčku Vrtale! Mě hned bolejí nohy!“ hekal Honza.
„Jen se toho nic neboj, Honzíčku, a dej si říct od zkušenýho člověka. Já se jen tak na někoho podívám a hned vím, co v něm je! A z Tebe kouká každým coulem panovník! Ať mě hned kozel vezme, jestli ne! Tak se, Honzíčku, rozhodni a zítra na ten zámek jdi! A já musím zase běžet! Sbohem a zítra dopoledne u králů na shledanou!“
Jo! lehce se pohádka vypravuje, ale těžko se leze z pece! Panímáma strachy už sotva chodila a s hrůzou očekávala, že si snad pro Honzu přijedou z královského města s obecní truhlou.
Proboha Honzu prosila, aby konečně z té pece slezl a šel na ty námluvy, ale Honza ji chlácholil, že se mu přece nesmí a nemůže nic stát, když je předpověděno, že se stane králem a dostane princeznu za manželku. On prý bude klidně ležet a čekat, až se tím králem stane a až tu princeznu dostane. Ale maminku tím neuklidnil. Každé vrznutí dveří ji tak polekalo, že se sotva udržela na nohou. Pořád čekala, kdy se rozlétnou dveře a v nich se objeví rozhněvaný pan král.
A také se jí to, chudince, brzy vyplnilo. Zrovna krmila Honzu knedlíky se zelím, když se rozlétly dveře a do světnice rázně vkročil sám pan král Vendelín Čtyřiapadesátý. Pravou ruku měl za zády, jako by v ní držel na Honzu hůl, ale držel tak jen žezlo, aby z něho šel větší strach. Chvíli se díval přísně na Honzu a potom spustil zlostně:
„Poslouchej, Honzo, chci s Tebou naposled rozumně promluvit!“
„Hm, snad se nechcete, milostpane králi, už zítra zbláznit!“ zabrumlal Honza.
„Tak žádné vtipy, Honzo! Já bych šel už rád na výminek, aby mě někdo aspoň občas zastal. Tak bych Tě rád prohlásil prozatím spolukrálem a v tom panování bychom se střídali: já bych panoval dopoledne a Ty odpoledne, zkrátka jak by bylo potřeba. Mě už to panování namáhá, a přece nebudeš chtít, abych to někomu pronajal! Tak budeš prozatím nějaký čas tím spolukrálem, abys dostal lepší rozum a naučil se nóbl způsobům, než budeš prohlášen opravdickým králem. Tak si zabal všecky své věci a pojedeme do zámku!“
„Hm, a tentononc, milostpane králi, snad bych mohl panovat tady na té peci?! Teplo je tu a místa je tu dost i pro princeznu. Já z té pece, milostpane králi, nepolezu!“
Pan král se chtěl na Honzu už rozběhnout, když se vtom se poznovu rozlétly dveře a u Škubánků a ve světnici se objevila sama královská princezna Roderyka. Prokrýlepána! Sám pan král se jí ulekl a čekal, co se bude dít. Princezna byla bledá, koulela očima a ruce se jí zlostí třásly. Panímáma Škubánková myslela, že princezna snad rozboří pod Honzou kamna, ale ta se postavila doprostřed světnice, podívala se přísně na Honzu, napřáhla ruku ke dveřím a rozkřikla se jako na lesy:
„Z pece dolů a hybaj hned panovat!“
A Honza (vy mi to, děti, nebudete věřit) slezl rychle z pece, obul si dřeváky, popadl čepici a hnal se ke dveřím. Sám pan král koukal za ním, jako by svým očím nevěřil! A když potom král s princeznou odjížděli v automobilu a rozhlíželi se širokou krajinou, viděli, jak Honza utíká pěšinou, která vedla od Kuňkavé Lhoty ke královskému městu. Běžel tak rychle, že se zdálo, že tam bude dřív než královský automobil. A tak konečně přece někdo dostal Honzu dolů z pece!