Lakomý sedlák a čeledín Vaněk

Jeden sedlák měl čeledína Vaňku.
„Vaňko,“ povídá jednou večer sedlák. „Zítra půjdeme kosit pšenici.“
„Dobrá,“ povídá Vaňka. „Když zítra, tak zítra, když kosit, tak kosit.“.
Druhý den vstali časně ráno a sedlák povídá:
„Ženo, dej nám snídani!“.
Selka jim dala snídani, posnídali, vousy si utřeli a sedlák uvažuje:
„A co, máme zas v poledne chodit z pole domů na oběd? Bude lepší, když hned taky poobědváme. Ženo, dej nám oběd!“.
Selka jim dala oběd, najedli se, ani nedojedli.
„A co, mají za námi nosit svačinu? Hned taky posvačíme!“ řekl sedlák a měl radost, že ušetří, protože Vaňka už nemohl.
Selka jim přinesla svačinu, Vaňka se jen trochu napil mléka a ostatní nechal. A sedlák povídá:
„A co, až se večer z pole vrátíme, stejně budeme unaveni, ani nám chutnat nebude. Ženo, dej nám hned večeři!“.
Selka přinesla večeři, ale Vaňka se už na jídlo nemohl ani podívat. A sedlák se jen smál:
„Tak a teď jdeme na pšenici!“.
A Vaňka na to:
„Ba ne, hospodáři! Po večeři se chodí spát. Dobrou noc!“ A šel si lehnout do maštale.