Laciné dřevo

Byl jednou jeden chudý sedlák, který vozil dřevo na prodej do města. Když tak jednou zase jel lesem, přišel k němu starý muž s dlouhým vousem v šedivém kabátě a zeptal se ho:
„Kampak s tím dřevem?“
„Do města.“ řekl sedlák.
„Nu to Ti tedy poradím, pokud chceš být šťastný, neprodávej dráže než za jeden jediný krejcar.“
„To udělám!“ řekl sedlák a jel dále. Sice se divil proč za tak málo, jenže ani nevěděl proč, ale tomu muži musel věřit.
Když dorazil do města a lidé k němu přicházeli a ptali se ho, za kolik to dřevo prodá, odpovídal:
„Za jeden krejcar.“
Tu se mu smáli a mysleli si, že se zbláznil a šli dál svou cestou. Konečně se k tomu obchodu nechal přemluvit jeden chudý měšťan a za jeden krejcar to dřevo koupil. Nechal si dřevo zavézt rovnou domů a sám šel napřed, aby o tom šťastném nákupu vypověděl své ženě. Ale tato tomu nechtěla přirozeně věřit, vyběhla ven za sedlákem a ptala se ho potají na cenu. Když sedlák slova jejího muže potvrdil, pospíchala dovnitř a pravila:
„Muži, tomu sedlákovi bychom mohli jako poděkování nabídnout trochu vína na osvěžení.“
„Docela určitě, hned přines plnou konvici.“
Žena šla do sklepa a přinesla víno, ale to bylo docela zakalené.
Tu pravil muž:
„Copak to je? Natočila jsi ze správného sudu? To víno přeci nebylo zakalené, asi byla špinavá konvice. Vezmi jinou a přines ještě jednou!“
Tak žena opět šla a přinesla víno, ale teď bylo krvavě rudé.
„Tak nevím, co to je, snad abych tam šel nakonec sám.“
Muž umyl konvici a šel. Tentokráte bylo víno krásně zlatožluté, ale tak husté, že stěží z násosky teklo. Muž šel nahoru a vyprávěl sedlákovi tu podivnost a omlouval se. Ale sedlák řekl:
„Nic se neděje.“
A protože v tento okamžik neměl zrovna žízeň, poprosil měšťana, zda mu víno nalije do torny, než dojde domů, třeba ho proklepe a ono zase zřídne. Ten tak učinil.
A když sedlák táhnul lesem domů, přišel k němu opět ten muž s dlouhým vousem v šedivém kabátě a zeptal se ho, jak se mu dařilo. Sedlák mu vše vypověděl. Tu stařec řekl:
„Poslyš, co Ti teď řeknu, to zakalené víno věštilo sedm let hladových, to krvavě rudé bylo znamením sedmi let válečných a to zlatožluté víno Ti i s tím krejcarem přinese štěstí!“
S těmi slovy stařec zmizel.
Když sedlák přijel domů a jeho žena slyšela, že dřevo prodal za jediný krejcar, tu ho tak zle proprala, že na něm nit suchá nezůstala a když ji chtěl uchlácholit a vyprávěl, že dostal také víno, které mu nalili do torny, nemohla se již více ovládnout a začala jej proklínat:
„Ty hlupáku, čeho jsem se na Tobě dočkala? Copak to kdy kdo slyšel, aby se víno nalévalo do torny?“
Sedlák chtěl víno z torny vytřást, však podívejme, z torny padaly ryzí zlaťáky a nakonec i onen krejcar za dřevo.
V tu ránu bouřka přešla, na tváři jeho ženy se zase rozjasnilo nebe, až byla radost na to pohledět.
„Milovaný muži, promiň, ale jak si můžeš ze své ženy tropit takové šašky?“
„Chraň Bůh!“ řekl muž „Já Ti povídal čistou pravdu, ale vidím, že to náš Pán zázrak učinil a moji víru tak odměnil.“
Pak jí vypověděl tu příhodu s mužem s dlouhým vousem a v šedivém kabátě.