Kulihráškova abeceda

Kulihráškova abeceda

Verše: Marta Svolenská

 

 

Zase krajem jaro léto,

všude vůně, květy, světlo.

Do lesa zavolalo,

všechny zase zburcovalo:

 

„Tak se mějte přece k světu,

probuďte se, jaro je tu“ –

Nejdřív uslyšel je z dáli

Kulihrášek, skřítek malý.

 

Chudinka, spal jenom málo!

O zvířátkách se mu zdálo,

klidné chvilky neměl ani,

že snad zmešká cestování!

 

V košilce vklouz do kuchyňky,

skok – a už byl u maminky:

„Maminečko, vzbuď se, hola,

na vandr jdu, jaro volá!“

 

Na lučině i v lesíku,

to vám bylo, děti, křiku!

Všichni skřítci slavnost měli,

Kulihráška provázeli,

Volali mu třikrát „Sláva!“

Kulihrášek rukou mává…

Maminka jen jeho malá

najednou se rozplakala:

 

„Že se mu tam něco stane!

proč jen doma nezůstane?“

Kulihrášek smál se zatím:

„Neplač, mami, vždyť se vrátím!“

 

A

Tútú – houká, až běda

veliká mračna prachu zvedá.

Obluda by málem byla

Kulihráška porazila.

Ten se lek a jak zlobil!

Prvně viděl automobil.

 

B

Za strom skočil, bál se ven:

„Kdo tu tluče na buben?“

Vykukuje, pozor dává,

co ta bába provolává:

„Dnes ať nikdo doma není,

Kašpárek má přestavení!“

 

C

„Kašpárek? Kdo je to asi?“,

Kulihrášek povídá si.

 

Pak se pustil cestičkou

po lučině travičkou;

dlouho šel, až cesta zase

u rybníka ztratila se.

 

Č

Velký čáp se snesl z výše

čepičku mu sebral tiše,

chce ji hodit do rákosí,

Kulihrášek pěkně prosí,

z očí se mu slzy lijí:

„Pane Čápe, vraťte mi ji.“

 

D

To je hudby v lese dnes!

Nemají snad víly ples?

Skřítek na paseku hledí –

starý dědeček tam sedí,

dudy tiskne. Dudy hrály

všichni ptáčci poslouchali.

 

E

Elektriky zvoní, letí –

pohleďte sem, honem, děti:

Kulihrášek vprostřed stojí…

Kudy prchnout? Hnout se bojí.

Ví teď, proš se dětem říká:

„Zabije tě elektrika!“

 

F

Slyšte u silnice z kraje

kolovrátek pěkně hraje,

z dýmky dědeček si bafá,

směje se na fotografa.

Kulihrášek touhou plane:

„Vezměte mě taky, pane!“

 

G

Prší, prší, vítr fouká,

Kulihrášek stojí, kouká –

Galoše tu v blátě vidí:

„To jsou jistě boty lidí!“

Na nožky je zkouší chvíli.

„Trochu velké by mně byly.“

 

H

Kulihráška trápí hlad…

„Jéjej, houby! Ty já rád!“

Zasyčel had z lesa hloubi:

„Nejez! To jsou moje houby“

Považte jen, děti zlaté –

všechny byly jedovaté.

 

CH

Na mýtinu vede stezka.

Jaká chaloupka tu hezká!

Kulihrášek, vandrák malý,

zaklepal tam: chléb mu dali.

Dušička už není smutná –

hleďte, jak mu krajíc chutná!

 

I

Cirkus přijel, to jsou divy!

Indián tam, jako živý!

Skřítek před ním poskakuje,

na hlavu mu ukazuje,

div se smíchem nepotácí:

„Tohle nosí u nás práci“

 

J

Jablíčka už dozrávala,

Kulihráška přilákala,

Na větev sed, hodoval,

na jelena zavolal:

„Pojďte honem, chcete snad

také jedno ochutnat?“

 

K

Na rybníčku v ranní chvíli

kachny spolu skotačily:

„Dobré ráno, kvaky, kvaky,

potopte se, teta, taky.“

Skřítek nic mít nechce s nimi:

„Kalhotky by roztrhly mi.“

 

L

Obešel už rybník celý,

nožičky ho rozbolely…

Na vodičce loďka pluje,

v bílou plachtu větřík duje.

Kulihřášek hledí za ní:

„To by se to jelo na ní.“

 

M

Dále nemoh pro únavu,

v lese na mech složil hlavu.

Co to kouše? Co to pálí?

Mravenci ho poštípali,

mouchy přidaly se k nim:

„Kulihrášku, uteč jim.“

 

N

A tak Kulihrášek milý

z lesa běžel, co měl síly –

u nádraží zastavil se.

Noc už byla, měsíc skryl se.

V nůši nocleh našel hladce,

zavřel očka, usnul sladce.

 

O

Po nebi se záře lila,

Kulihráška probudila.

Šedý osel k němu míří:

„Vypuk oheň, už se šíří!“

Hlavy dohromady dali,

déle už tu nečekali.

 

P

Plamen šlehá, dým se valí,

požárník přispěchal sem zdáli,

na píšťalku poplach píská,

probouzí se celá víska.

Skřítek tiše jako pěna

nožičky vzal na ramena.

 

R

Bylo ráno plné rosy.

Na vodičku do rákosí

Kulihrášk  šel se mýti.

Do klepet ho rak v tom chytí,

tiskne, tiskne, nepovolí –

„Pane Raku, vždyť to bolí!“

 

Ř

Po cestě to řinčí, zvoní,

hrozný obr kráčí po ní.

Jak ho Kulihrášek zočil,

nečekal a za strom skočil.

Řezník byl to, řetěz táh;

viďte, že jde z něho strach!

 

S

Na zahrádce za ohradou

zlaté květy rostly řadou.

Kulihrášek na lavici

ručku natáh k slunečnici:

„Sluníčka se lidé báli!

musím zkusit, zda-li pálí!“

 

Š

Šípek kvete, krásně voní,

Kulihrášek blíž se kloní –

náhle stane přimražen:

obrovský škvor leze ven

až tam, kde náš skřítek stojí:

hleďte, jak se chudák bojí!

 

T

Na stráni už třesně zrály,

zdaleka se červenaly.

Jak je Kulihrášek shlédl,

pěkně si k nim na zem sedl,

papal, a když nemoh dál,

do čapky si s sebou vzal.

 

Ú

Kulihrášek na zahradě,

divné domky vidí v řadě;

prohlíží je shora, zdůli:

„To budou včelí úly!

Radši zmizím pěkně zticha,

ať mě včelka nepopíchá!“

 

V

To je krásná podívaná –

vesnička jak malovaná.

Sedláček po denní práci

s vozem už se domů vrací,

mezi poli jede vlak –

„Kéž by mě vzal s sebou tak!“

 

X

Velká dřívka a zas malá –

ale jak vám krásně hrála.

Kulihrášek, než šel dál,

„Co to je?“ se ptána ptal.

„Víš, chlapečku,“ řekl on

„tohlento je xylofon.

 

Y

„Pověz, broučku, chodíš všady –

jaký strom to stojí tady?“

„To si lidé postavili,

aby v horách nebloudili.

Když se v knížce objeví,

říkají mu tvrdé Y.“

 

Z

Na lešení zedník stojí

cihlu k cihle maltou pojí.

Kulihrášek povídá si:

„Pročpak zeď tu staví asi?

Je to hloupé, chtěl jsem tady,

na jablíčka do zahrady.“

 

Ž

Kulihrášek u vodičky

pískal, volal na žabičky:

„Zabloudil jsem, nevím kam,

kterou cestou dát se mám?“

Žáby z vody vyskákaly,

cestičku mu ukázaly

 

Co to Kulihrášek dělá?

Z obrázku nám spadne zcela!

Nahýbá se víc a víc,

ale v kostce není nic.

„Sláva! Půjdu domů tedy,

už je konec abecedy!“

 

 

Na trávníčku natáh tělo,

tolik spát už se mu chtělo.

Náhle z houští – co to bylo? -.

písmenko si vyskočilo,

za ním druhé, až pak běda

je tu celá abeceda.

 

Kulihrášek chtěl jim říci:

„Vy jste divní trpaslíci!“

Úžasem však pozbyl řeči –

X mu na ranečku klečí,

ze zedu ho U zas kopá,

to je asi dobrá kopa.

 

V a J se honí spolu,

T to jistě spadne dolů.

G si sedlo, nic se neptá,

Ch se zase jako blázen chechtá.

D a E se strkají,

hrozný rámus dělají.

 

„Kulihrášku, už nás umíš?

Uč se, ať nám porozumíš.“

„Naučím se všemu rád,

je mě nechte trochu spát!“

To mu rádi přislíbili,

všichni se zas v lese skryli.

 

Usnul jako na peřince,

zdálo se mu o mamince…

Jistě už se probudila,

snídaničku uvařila.

 

Všichni Kulihrášci malí

z postýlek svých také vstali,

kolem stolu pěkně sedí,

z misky lžičkou kaši jedí.

 

Je to k smíchu, je to křiku,

tolik malých trpaslíků.

Jeno jedna miska malá

opuštěna v koutku stála.

 

Tatínek se nějak mračí,

mamince je skoro k pláči:

„Kde jen by to dítě bylo?

Snad nám v světě zabloudilo?“

 

Zpíval ptáček ze všech sil,

Kulihráška probudil.

Slunce vysoko už stálo.

„Co se mi to jenom zdálo?“

 

Očka rukou protíral si,

na maminku vzpomínal si:

„Copak řekne asi tomu,

až se dnes k ní vrátím domů?“

 

Veverky a skřítek malý

na louce si spolu hráli.

Skřítek hlavní slovo měl

rozkazy jim udílel:

 

„Jeden dva tři, jeden dva tři,

choďte všichni, jak se patří.“

Jako jenerál je cvičí –

Pozor! Kdo to támhle křičí?

 

Kulihrášek letí sem,

až se pod ním chvěje zem.

Veveřičky ocas ježí,

naproti mu honem běží,

 

jenerál hned všeho nechal,

pro maminku rychle spěchal.

To vám bylo při shledání

radosti a objímání!

 

Než šel Kulihrášek spát,

dlouho musel povídat…

Tatínek ho pyšně měří,

sotva vlastním uším věří!

 

Kulihrášek držel ruku

mamince své kolem krku;

pak jí řek, když byli sami:

„U tebe je nejlíp, mami!“

 

 

 

 

 

Autor: Artuš Scheiner, verše Marta Volenská

Zdroj: vlastní