Kubula a Kuba Kubikula - 9.kapitola

Milý Kuba a miláček Kubula se dostali do pevnějšího vězení, než byla šatlava vedle pece mistra Bohdana. Zavedli je do sklepa. Ach, být ve sklepě je škaredé. ‚Jářku, Kubo Kubikulo,“ povídá medvěd, ,,to sis spískal ty! Proč vypravuješ takové třesky plesky?“ Medvědář to uznal a začal s prosíkem. Potom za pokutu se uvolil medvídka hladit a činil to tak dlouho, až si ho usmířil. Asi za hodinu si chuďasové vzpomněli zase na Lízinku a na svého poslíčka. „Kéž by už přišel,“ řekl Kubula a jal se tak silně přemýšleti o Barbuchovi a naháněl si strach, až se z něho prášilo. Únava však nepřicházela. „Kubulo, Kubulo,“ prohodil po chvilce medvědář, ,,z tebe se práší až běda, zdá se mi, že lžeš a že se Barbuchy už nebojíš!“ Sotva vám to řekl, padl na medvěda strach doopravdy. Třásl se, že již Barbuchu neuhlídá a že nedostane od Lízinky odpověď. Nejvíce se však bál, že mu strašidlo přijde na jeho předstíraný strach.

V tomto trápení a svízeli si Kubula vedl do jisté míry nenáležitě. Kdož by nenalezl v jeho jednání záměr podvodný a obmyslný? Ha, ten medvídek si myslil, že je lépe po způsobu chudých prosebníků přehnati bídu tak příliš, až samu prosebníku naskočí husí kůže. Panebože, takovéto lhaní a prášení je samo pramenem dostatečných útrap. Vezmi ďas tuhle kakraholtskou představivost! Člověk či medvídě se dá do lhaní a zalže se až po krk. Tu zčervená, tu zbledne, točí kloboukem, hryže si prstíček a namoutě, nejraději by se propadl až do horoucí skály! Co jsme již viděli lhářů natahovat moldánky! Nemyslete si, že to na všechny prasklo, nikoliv! Dobrá polovina těch bečavých studentů řvala jenom proto, že se dopustili věci nepěkné a málem sprosté. Medvídek měl také slzy na krajíčku. Již nabírá, již rozšklebil svoji tlamičku a již zvedá k očím tlapky. Bečí, jako bečívají poškoláci.

Pohádky propůjčily všelijakým strachům moc, aby vyvolaly z pekel či z míst ještě hroznější strašidla. Nu, to je toho, má-li někdo strach, zač to stojí? Za nic! Naštěstí byl Barbucha dobráček a měl Kubulu rád, měl ho rád, a to platí o něco více než strach! Medvěd plakal pro Barbuchu, dvakrát nebo třikrát se zajíkl, a dříve než si utřel nosík, stál Barbucha před ním. „Krindapána, co to tady, mládenci, děláte,“ řekl a zostra se podíval na své přátele, ,,jak jste to zas o mně mluvili? Vždyť jsem pozbyl naráz celého ocasu. Co si to myslíte, vy šibeničníci, ha! Chcete mě zahubit?“ Kubula mu odpověděl, nepřemýšlel ani chvilku. „Ty můj pajdo,“ řekl, „věci se strachem jsou náramně hloupě zařízeny. Jakpak se máme ve svých myslích obírat děsem, když se na tebe, ty filuto, těšíme. Pro nás strach a hrůza není. Vymysli si něco jiného, ale především sem dej Lízinčin dopis, který držíš v tlapce.“

Medvěd se dal do čtení, zatím strašidlo a Kuba Kubikula rozmlouvali, jak by si Barbucha dopomohl ke slušnému zevnějšku. Víte, že z chuděry nezbývalo než hlava, bříško a něco kouřových chloupků. Radili se a nakonec se uradili, že se bude Barbucha krmit rychtářovým strachem. Když byli však v nejlepším rozhovoru, přerušil je Kubula. ,,Heleme se,“ povídal, ,,co nám ten opičák Barbucha nadrobil u Lízinky! My jsme jí psali, že se nám daří dobře, a ona odpovídá, že nám děti z Houbyhoubiček přijdou na pomoc a že nás vysvobodí! To znamená, ty strašidelný tlachale, že jsi jí všechno vyklopil a že jsi kápl božskou.“ „Kdepak, kdepak,“ odpověděla mátoha, „mohu za to, že tak čertovsky drápeš? Lízinka četla psaní nahlas, stálo tam doslova toto:

Běda, Lízo! Jsme ve Vařečkách a Hrncích u katana purkmistra a ten nás moc odře. Děkujeme ti za buchty při popravě. Radní páni nás udí, abychom skomírali. Mám řádný strach. Už se blíží někdo se sekyrou. Přijď sem pěšky, Lízinko, nás hledat.“

„Ach, ach, ach,“ spustil Kubula, když to strašidlo dopovědělo, „já že jsem něco takového napsal? Kubo Kubikulo, to jsi mi vedl prašpatně drápky! Taková tlachanina! Nu, panebože, teď jsme v louži!“ Medvědář se jal přecházeti z kouta do kouta. Zlobilo ho, že všechny nezdary jsou spojovány s jeho dovedností, a jal se proto činiti Kubulovi výčitky. Konečně přestali, aby se poradili, co si počnou. „Což ty jsi to Lízince nevymlouval?“ otázal se opět Kuba. „Nevěřila mi, ani co se za nehet vejde,“ odpovědělo strašidlo, „nevěřila mi, a ať všecek zkouřovatím, jestliže teď nejde v čele pěti nebo šesti bláznivých holek natlouci panu rychtářovi a otevřít ti dveře této špeluňky.“ „Honem, honem, dejme hlavy dohromady,“ vykřikl Kubula, „mně se z toho potí jazyk, a jako že jsem chlupatý, větřím neštěstí. To by tak scházelo, aby Líza provedla nějakou nepředloženost! Martinovi by se chytili stropu. A ve škole! Jemine, na takové věci jsou náramně tklivé káranice a nakonec holka slízne dvojku z mravného chování.“ Kuba Kubikula se zatím rozmyslil a řekl: „Nemaluj čerta na zeď a poslouchej! Pošleme Barbuchu k panu rychtářovi. Ať houká a brouká, ať křičí a piští, ať halasí a tartasí, ať skučí a bučí, ať dělá, co umí, a ať ho straší ze všech svých sil. Byl by v tom ďas, aby ten chlapík nás nepoprosil o pomoc proti strašidlu. Vždyť ví, že s námi chodí jako psíček. Nuže, žádné třesky plesky, mládenci, již jsme si odpočinuli dost a teď je načase, abychom se dostali z díry. Přivedeme Lízinku domů a nějaké to vymluvení již sneseme.“

Zdroj: http://pohadky-online.eu/kubula-kuba-kubikula/kapitola-9/