Kubula a Kuba Kubikula -3.kapitola

zobrazeno 31×

Vložil(a): MiskaTekk, 31. 7. 2017 0.00

Bylo devět hodin, tma a noc. Nu, právě medvědí pohoda. O to by nebylo, ale v kovárně jiskřilo ohniště a z doutnajícího uhlí vystupoval dým. To se Kubulovi nelíbí. Vstane, odejde po špičkách ke dveřím a na chviličku zdřímne. Na malou chviličku a již opět vstává a již je opět slyšet jeho štrachající drápky. Stojí u ohně a dívá se na rozžhavený uhlík, až mu tečou z očí slzičky. Zase usíná a zase se vyjeví; je to s ním dnes nanicovaté. Nakonec si složil hlavu na přední tlapky a dřímá. A jak tak tluče špačky, snadninko, že byste ani neřekli, se otevřou dveře a vejde Barbucha. Už je tady! V Kubulovi hrkne, sotva že může promluvit. „Hromy a lesy,“ povídá; „jdi, strašidlo, na ošklivé medvídě, co kouše ptáčky! Jdi hned pryč!“ Barbucha však vrtí hlavou a povídá: ,,Toto, miláčku, kdepak bych se teď v noci mlátil. Medvíďata už spí a ty bys měl taky spát, ty chlupáči. Udělej mi místo u ohně.“ „A tohle je krásné,“ povídá medvěd; ,,snad nechceš s námi noclehovat?“ „Chci s vámi noclehovat, chci s vámi jídat kaši, chci s vámi jídat mlíčko, chci s vámi chodit po světě a už vás neopustím, co živi budete. Jo, panáčku, to nejde, někoho si vymyslit a potom se o něho nestarat.“ Barbucha to řekl o mnoho hůře, ale ať to řekl jak chtěl, vždyť je to strašidlo. Když domluvil, převalil se na Kubikulova prsa, přitáhl si na nohy Kubulu, aby ho hezky hřál, a spal a spal. A všichni spali a spali jako dudkové. Takhle se nevyplácí vypravovat pohádky! Cožpak vypravovat, ale věřit jim! Kdyby nebyl Kubula takový hlupáček, zajisté by Barbucha nemohl brát Kubovy nesmysly vážně a nebyl by vůbec přišel na svět. Co teď s ním? Kubula i Kuba Kubikula jsou na to hloupí. Snad jim někdo pomůže. A to se ví že ano; Líza si jistě něco vymyslí.

Kovářovi měli čtyři děti. Líza byla nejmladší; její sestřička se jmenovala Apolenka a její bratříčkové Antonín a František. Pročpak, prosím vás, si má právě ta nejmladší holčička něco vymýšlet? Proč Apolena a ti dva kluci spí, jako by se nic nepřihodilo? Ale protože v pohádkách všechno musí odřít nejmladší dítě! Jinak to nejde. Líza tedy spí a zdá se jí o Kubulovi. Zdá se jí, že je s ním zle. Ráno se probudí a podívejme se! Kubula se hádá za dveřmi s maminkou. „Milá kovářko,“ povídá medvěd, ,,u vás straší a straší a straší.“ Paní mu odpovídá: ,,Ale jdi, hlupáčku, kdepak by tady strašilo!“ Chvilku mluví maminka a chvilku medvěd, ale nemohou se shodnout. Líza se oblékne a hajdy k nim. „Co to tady máte?“ „Ale co to máme,“ odpovídá maminka, „Kubula říká, že v naší kovárně sedí nějaké strašidlo. Já nic nevidím, táta nic nevidí, děti nic neviděly, a on nám pořád ukazuje do kouta a celý se klepe. Pojď se podívat, Lízo! Tak je tam, nebo ne?“

Líza vyvalila oči, ale kde nic tu nic. „Jeminkote,“ povídá zase Kubula, „co já si s vámi, lidičky, počnu, vždyť ten Barbucha na mě zrovna vyplazuje jazyk a mrká jako ještěrka!“ Potom vzal medvěd Lízinku okolo krku a levou tlapkou jí ukazoval, kde má mátoha hlavu, kde má žihadla a kde ocásek. „Tak se ukaž, ty čudile barbušácká,“ povídá Líza; „já už o tobě všechno vím; vylez na světlo a neboj se mne.“ Sotva vám to řekne, začne se jí třást na raménku Kubulova tlapa, holka dostane strach a hup! Barbucha skočí doprostřed kovárny! Najednou a zničehonic vám uviděla medvědího ducha, jako když se rozsvítí v temné síňce! Copak dělají děti, když je něco postraší? Dají se do křiku! Lízinka se také rozplakala. „To je svízel,“ řekl na to kovář; „vy popletové, jděte mi z domu! Hušky, medvěde, hušky, medvědáři! Ven, ven, ven! Já vám dám, strašit mi holčičku! Už ať jste venku!“

To se snadno řekne, ale když venku mrzne! Kuba Kubikula by rád tady zůstal. Abych mluvil pravdu, nechce se mu vláčet se sněhem, a k tomu ještě se strašidlem. Ten Kuba má za ušima! Dělal, že nic nevidí, ale viděl Barbuchu dobře! Copak teď udělá? Posadí si čepici na hlavu a povídá pantátovi: „Víte, pantáto, my teda půjdem; my jsme světoví lidé, kdepak uvázat se v jedné vesnici. Ale kdybyste potřeboval naštípat dříví nebo šlapat kovářský měch, moc rádi bychom vám pomohli.“ Vtom spustila Líza veliký nářek, že medvěda nepustí. Bála se, aby mu strašidlo neublížilo. Nic to však nepomohlo. Kovář řekl, že je rád, když taktak sežene oběd, kdepak živit ještě medvěda! Dříví si naštípe sám a v kovárně není beztak žádná práce. A tak se Kubula a Kuba Kubikula rozloučili a dali se na cestu.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/kubula-kuba-kubikula/kapitola-3/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací