Kubula a Kuba Kubikula - 15.kapitola

Líza a Kubula, kovářovi kluci s Kubou Kubikulou a Barbucha ve společnosti maličkého psíčka, jenž se s nimi spřátelil, vyváděli na ledě takové povedené kousky, že těm, kdo je viděli, usedalo libostí srdce. Začalo to obyčejnou honičkou, ale dříve než se všichni vystřídali, začala Lízinka sypat z rukávu všelijaké výmysly a všelijaké třesky plesky. Ti ostatní se chovali podle toho, co právě říkala, a tak vám vzniklo jakési divadlo, v němž sice nebylo za mák rozumu, ale v němž zato bylo plno smíchu. Podobalo se, že někdo dal drábovi na tabák. Či je vám snazší uvěřiti, že víla z pohádky mu obrátila mysl a vdmychla mu dobré mínění o dětech a o medvědech? Snad ano, snad ne, avšak ti, kteří viděli, jak je proměněný a jak dokonale se nepodobá sám sobě, věřili, že se obrátil jen pro sám půvab malých dětí a malých štěňátek.

Kluci jej píchali do žeber a do zadnice a on se chechtal! Krindapána, ti by si to jindy slízli! A vidíte, dnes je tady rychtář, dívá se na něho celá vesnice, ale milý dráb nehne ani prstem, ba dělá sám všelijaké šprýmy. Zdá se, že si Lízinka vymyslela prastarou hru. Medvěd Kubula je jako zakletá princezna, dráb je zlý čaroděj a opět drak, neboť, propáníčka, děti nejsou tak maloduché, aby nevěděly, že nesejde na drobné nesrovnalosti, jestliže si chceme hrát. Na Barbuchu se nedostala slušná úloha, a tak se musil spokojit s chuděrou žebráčkem všude tam, kde se nehodilo do hry strašidlo. Kluci kovářovi hráli rytíře a to se jim nesmírně hodilo, neboť měli šavle, a přece jen si trošku zchladili žáhu. Lízinka napovídala všem, co mají říci; ach, té holce jela pusinka! Zato medvěd a kluci, jděte s takovými herci! Mluví, jako kdyby měli pod jazykem ořech! Avšak čím je divadlo méně dokonalé a čím jsou kluci medvědovitější a čím je Kubula klukovštější, tím více se věc líbí divákům. Řehtají se. Pantátové z Vařeček mají hlavy na ramenou pantátů z Hrnců. Pomíchali se jako hrách a popel v ošatce Popelčině, tisknou si ruce, berou se kolem pasu, žduchají do sebe a říkají si: ,,To jsou vybrané nesmysly, starouši, he?“ „Nu toť,“ odpovídá druhý, utíraje si vousiska plná jinovatky, „nu toť, ale že to těm dětem sluší, co?“ „Na mou duši a na psí uši, podívejte se, jak Lízinka otvírá krásně pusu. A ten culíček a ty červené prstíčky!“ V takových hovorech utíkal čas.

Již nadešel soumrak. Všichni, kdo byli na rybníce, se smáli. Ovšem rychtář se ještě ošíval, nebylo mu dost dobré, aby se spokojil tak laciným výkupným a přijal na místě soudu špetičku veselosti. Tu k němu přišli dva sedláci a dva chalupníci, dvě baby a dvě mladé holky, dva oráči a dva kramáři, jeden hostinský a kostelník v zastoupení duchovenstva, a ti lidé k němu mluvili, vkládajíce do svých řečí prostomyslnou moudrost. „Milý rychtáři,“ pravili, ,,vidíme, že se škaredíš a že se ti nechce smát. My víme, že je to náramně těžká věc, být rychtářem, a že se neobejdeš bez přísnosti, ale, můj ty Tondo kolenatej, obejdi ji pro tentokrát! Nech toho práva, nech té důstojnosti, svlékni to a my ti z těch vzácných vlastností naděláme strašáků, nebo je rozřežeme do řezanky, nebo jimi nakrmíme husáky. My jsme se ti, brachu, posmívali, a ty jsi byl takové dobrotisko, že jsi to nepoznal. Táto, táto, Vařečky a Hrnce se vždycky dobře shodly. Sedl jsi nám na lep. Chodil jsi po mostě pro naše vyražení. Ach ouvej, předstírali jsme lítost, když ses vzdaloval od našeho břehu, a když jsi odcházel z Vařeček, činili sousedé totéž, co jsme dříve činili my. To bývala krásná poledne a ještě teď nás bolí břicho od smíchu. Ale nic ve zlé, pantáto, začneme dělat dobrotu, bude zas dobře! Ten sakulentský most vám děti shodily, hoď tu rychtářskou čepici za ním na led. Dej medvědáři spropitné a Kubulovi králíka. Na naši duši, ti kluci jsou dočista hodní a neudělali nic zlého.“

Rychtář se zapýřil, když to slyšel, a bylo mu tak nevýslovně hanba, že nevěděl, kam má dát oči. Červenal se, a tu k němu přišly jeho dětičky, nesouce v náručí maličkou Marjánku. Marjánka držela v ruce řetízek a na řetízku byl uvázán Kubula a s Kubulou se vedla Lízinka a za Lízinkou šel Barbucha a za Barbuchou dvacet kluků a dvacet tři holky a tolikéž dědečků a tolikéž babiček. Marjánka natahovala na medvěda ruce a na tátu rovněž. Co měl rychtář dělat? Trochu se upejpal, ale nakonec povídá: ,,Nu, zdrávi se smáli, zdrávi zvážněli. Jsem s vámi zajedno. Chochocho, chichichi, dlouho se vám to dařilo, ale už se vám to nepodaří. Teď si dám pozor, vy filutové!“ K té slávě se připletla paní rychtářka a dala pantátovi za to slibování a za to, že všem odpustil, pěknou hubičku.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/kubula-kuba-kubikula/kapitola-15/