Kubula a Kuba Kubikula - 10.kapitola

Barbucha se trošku bál, že ho ve Vařečkách a Hrncích každý vidí. Čert ví, byli-li tam sami darebové, kteří mají nečisté svědomí, ale byla to pravda! V těch končinách si na strašidlo ukazovali prstem. „Nedej pánbůh, aby si na mě uspořádali štvanici,“ řekl Barbucha, ,,půjdu k rychtářovi raději, až se setmí.“ „Ne, ne,“ děl na to medvědář, „kdoví co by se do té doby nesemlelo; jdi hned! Bude tě vidět jenom ten, kdo se tě bojí, a kdo se bude bát, toho přece nenapadne, aby ti krákal uši. „To se ti povedlo,“ odsekl běs; „cožpak mě rychtář nenapálil holí? He, kdyby se mne nebál, nebyl by mě viděl, a když se mne bál, neměl mě tlouci.“

„To jsou omyly pohádek,“ odpověděl Kuba Kubikula a svlékl si košili. „Vejdeš k němu jako nádherné strašidlo, kterému se ničeho nedostává,“ děl po chviličce práce, „několika láty ti spíchnu roztomilý rubášek. Dám ti medvědovu rolničku, abys v příhodné chvíli zvonil, ale nezapomněl jsem ani na pěknou louč, kterou si hravě rozžehneš.“ Tu se dal Kuba do chechtotu a smál se, až mu povolovaly knoflíky. Smějíce se a žertujíce, vyfintili vám ti dva Barbuchu opravdu k prasknutí. Zdrhli mu košilku u krku, převázali ji v pase a pokryli ji hrůzyplnými kresbami hnátů a sov a lebek a jiných strašných věcí. Věru, jediná z nich postačí, aby kterémukoliv rychtáři ulétly vousy. Bylo to dokonalé a švihácké strašidlo; škoda že byl tak maličký! Ale Barbucha se nedal tak snadno získat a měl přece jenom pochybnost. „Pan rychtář Randa mě poprvé natřel, jářku, proč by se mne podruhé polekal?“ „Proto, proto, proto!“ odpověděl Kuba; „poleká se tě, protože si to zatím rozvážil, protože vařbuchtovatí hodinu od hodiny, protože bez zjevné příčiny zavřel do šatlavy hodného medvídka a ještě hodnějšího medvědáře, protože má špatné svědomí, protože je osel a konečně proto, že to zasluhuje!“ „To mi stačí,“ děl Barbucha. Svázal si rubáš do ranečku, vzal louč, zavěsil si rolničku na krček, dal sbohem a vyšel.

Rychtářův dům stál na návsi rozkročen jako nestyda. Byl bachratý a měl zježenou střechu. Před zápražím skákal psíček uvázaný na řetězu. Vypadalo to, že ten psíček je jako hodinky, a jeho řetěz byl jako řetízek od hodinek. Takhle skáčou pejsci, které kakabuský hospodář trápí u boudy, a takhle vytahuje tlustý ješita hodinky z kapsy. Nu dobrá, my víme, že máte žírná pole, dům a psa, ale víme také, že nejste právě nejhodnější. Víme, že jste přihlouplý, urputný a nafoukaný. Však vás neubude, když vám strašidlo nažene trochu strachu, ba naopak, prospěje vám to! Barbucha se zlehounka spustil z okna, a ohlížeje se na všechny strany, kradl se k označenému domu. Našlapoval jako na horkou plotnu, zvedal hlavičku, a kdykoli zahlédl, že někdo přichází, přitiskl se k zemi a ležel jako pouhopouhý vích. Asi o polednách dosáhl rychtářova dvora. Kterási jeho děvečka sypala právě slepicím; tu se jí připletl do sukně a vešel, chráněn jejím stínem. Rychtářova světnice byla veliká a řádná. Stála v ní pícka, stůl a důkladné lavice. Barbucha si vyhledal skryté a nejteplejší místo. Vylezl na bidlo, přes něž byla přehozena plena. Čekal, a protože měl dlouhou chvíli, díval se na děti a naslouchal jejich hrám. Ach, Randa měl roztomilé dětičky a nejroztomilejší z nich bylo batolátko, všechno růžové a trochu ušmourané od stálého smýkání se po zadečku. Šmejdilo sem tam, až mu vlála košilka. Barbucha se na ně usmíval. Chviličku to vydržel být zticha, ale když ostatní děti vyrazily ze dveří za svou hrou, jal se pacholátku zvoniti pro zábavu na svůj zvoneček. Slezl z bidla a hopsal před ním a vyváděl všelijaké kašpařiny, až se rozesmálo. Hnal svoji nepředloženost ještě dále a dočista by byl zapomněl, že má strašit. Tu však vcházel do síňky hospodář; bylo slyšet, jak si čistí boty a jak hromuje. S Barbuchou to trhlo. Jen taktak, že vylezl na své místečko. Horempádem si navlékl Kubovu košili a chtěl začít se strašením. Ale jeho nové přítelkyni se nelíbilo, že jí tak utekl, a dala se do pláče. Ach jémine, ta vřískala! Hospodář si ji vzal na kolena a trošku ji hýčkal. Nic naplat! Ne a ne vám přestat. Otvírala pusinku jako malá kukačka a křičela a křičela a křičela! Snad měl rychtář moc starostí, ale i kdyby je neměl, každého tátu přejde trpělivost, když dítě takhle bečí. Milý rychtář tedy našupal své dceři přes zadeček. Dal Marjánce jen jednu nebo dvě, ale měl jí raději odpustit; to vám byl ryk, až zaléhaly uši! Mamince se to nelíbilo; byla by to vyřešila lépe, ale neřekla nic a nesla na stůl. Pantáta se při jídle kabonil a ten rozbrečeneček se nemohl utišit.

Takový oběd za mnoho nestojí. A nestál ani tehdy; pane, to to dopadlo! Barbucha začal právě po polévce zvonit a pantáta spustil: ,,Kdo to zvoní? I vy rozjívenci, nebudete ani při jídle zticha, aby vás káně!“ Děti se dívaly jedno na druhé, nikdo nic nedělá, a zvonek zní a zní. Nejstarší vám dostal pohlavek, ale bláznivý zvonek neumlká. Co to je? Ty můj světe, strašidlo! Pantáta seděl právě proti pícce, a jak se rozhlíží, kde asi vězí ten prožluklý zvoník, spatří Barbuchu! Visel za přední tlapky a košilka mu splývá dva lokte dolů. To byla podívaná, pantáta dopadl na židli jako zdřevěnělý. Měl strach, aby se mu něco nestalo. Ve chvilce se zpotil, jako když spadne do rybníka. Děti mají pro strach uděláno, a přece piští, když to na ně trhne. Myslete si, co zkusí potom velký člověk. To aby utíkal dvacet mil!

Rychtář si zakryl oči a levičkou ukazoval na strašidlo. Jektal vám hrůzou a zuby mu drkotaly drdrdrdrdr. A Barbucha říkal stejně rychle barbarbar! Za chvilku byla světnice, jako když ji vymete. Panímáma ječela, služky ječely, děti z toho nářku zhlouply a začaly také ječet. Pantáta hledal podávky, aby se měl čím bránit, ale nemohl je nalézt. Stály před ním a on je, chuděra stará, pro strach neviděl.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/kubula-kuba-kubikula/kapitola-10/