Kubík a Kačenka
Vložil(a):jitkamety,1. 5. 2016 19.58
Byl jednou jeden sedlák, jmenoval se Kubík a měl ženu, která se jmenovala Kačenka. Vzali se teprve nedávno a žili spolu jako novomanželé. Jednou ráno Kubík povídá:
„Já teď jdu na pole, Kačenko. Až se vrátím, budu mít hlad a žízeň, tak hleď, abych měl na stole nějakou pečeni a k ní pořádný džbán studeného Piva.“
„Jenom si jdi, Kubíčku,“ odpověděla Kačka, „jen jdi a nestarej se, já už Ti padnu do noty, však uvidíš.“
A když byl pomalu čas k obědu, vzala z komína klobásu, dala ji na pánev, přidala máslo a postavila na oheň. Klobása se začala opékat a škvířit, Kačenka nad ní stála, přidržovala pánev za držadlo a hlavou se jí honily všelijaké myšlenky. Najednou ji napadlo:
„Než se klobása opeče, mohla bych zatím ve sklepě natočit pivo.“ A tak držadlo pánve podepřela, vzala konvici, sešla do sklepa a točila pivo. Pivo teklo do konvice, Kačenka se dívala, jak ho přibývá, ale vtom ji napadlo:
„Propána, pes není uvázaný, vždyť může klobásu z pánve vzít, to by tak scházelo!“ a šustem vyběhla po schodech ze sklepa. Jenže pes už měl klobásu v hubě a táhl ji po zemi ven ze stavení. Kačenka nelenila, rozběhla se za ním a hnala ho hezký kus do polí. Ale pes byl rychlejší než ona, a klobásu taky nepustil ze zubů, nechal ji pěkně poskakovat přes hroudy.
„Co tam, to tam, o to hlavu nelam,“ řekla si nakonec Kačenka, obrátila se, a protože byla tak uhoněná, vyšlapovala si hezky pomaloučku, aby trochu vychladla.
Ve sklepě zatím pivo teklo ze sudu plným proudem, protože Kačenka nezavřela kohoutek, a když byla konvice plná a jinam téci nemohlo, vytékalo do sklepa a nepřestalo, dokud celý sud nebyl prázdný. Kačenka uviděla to nadělení už ze schodů.
„To je rána!“ zvolala, „co jen si počnu, aby to Kubík nezpozoroval!“ Chvilenku se rozmýšlela a konečně ji napadlo, že od loňského posvícení mají na půdě ještě pytel pěkné pšeničné mouky, ten že by mohla přinést a vysypat mouku do piva. „Baže,“ řekla si, „co v dobrých časech ušetříš, v nouzi jako bys našel. „Šla na půdu, snesla pytel do sklepa a hodila ho rovnou na konvici s pivem, ta se převrhla, a tak se i Kubíkova mírka piva utopila ve sklepě. „To je docela v pořádku,“ povídala si Kačenka, „když už, tak už, a než mít málo, to radši nic,“ a rozházela mouku po celém sklepě. Když byla hotova, měla z vykonané práce velikou radost a řekla si:
„Tak, teď je to tu čisťounké a pěkné, radost podívat!“
V poledne přišel Kubík domů.
„No tak, ženo, copak jsi mně přichystala?“
„Ach Kubíčku,“ odpověděla, „chtěla jsem Ti udělat opékanou klobásu, ale jak jsem k ní točila pivo ve sklepě, pes mi ji z pánve odnesl. A jak jsem potom honila psa, všechno pivo mi vyteklo, a když jsem chtěla pivo vysušit pšeničnou moukou, ke všemu jsem ještě převrhla tu natočenou konvici. Ale buď bez starosti, ve sklepě už je zas úplně sucho.“
A Kubík řekl:
„Kačenko, Kačenko, tohle jsi neměla dělat! Psa necháš odnést klobásu, pivo Ti ze sudu vyteče a ke všemu ještě rozsypeš naši bílou mouku!“
„Inu, Kubíčku, to jsem já nevěděla, měls mi to říct předtím.“
Muž si pomyslel: Když to s Tvou ženou takhle vypadá, musíš si dávat lepší pozor. Měl naschráněnou pěknou hromádku tolarů, zrovna si je vyměnil za zlaťáky, a tak své Kačence z opatrnosti řekl:
„Vidíš, tohle jsou žluté grešličky, dám je pěkně do hrnku a zakopu v chlévě u krávy pod žlab. Ale to Ti povídám, ať mi na ně ani nesáhneš, nebo bude zle.“
„To víš, že ne, Kubíčku,“ slibovala, „když nechceš, ani se na ně nepodívám.“
Jenže sotva Kubík z domova paty vytáhl, přišli do vsi kramáři, měli na prodej hliněné mísy a hrnce a poptávali se u mladé hospodyně, jestli nepotřebuje něco koupit.
„Kdepak, lidičky, to nejde,“ odpověděla Kačenka, „nemám peníze. Ale když by Vám stačily žluté grešličky, tak si přece něco koupím.“
„Žluté grešličky? Pročpak ne, jen nám je ukažte.“
„No tak jděte do chléva a kopejte pod žlabem, tam už ty žluťáčky najdete, já na ně nesmím sáhnout.“
Oba taškáři šli do chléva, kopali pod žlabem a našli samé zlaťáky. Nacpali si je do kapes a honem práskli do bot, na své hrnce a mísy už se ani neohlédli, všecko to nechali v síňce. Kačenka si povídala, že to nové nádobí musí taky nějak upotřebit. Ale v kuchyni už ho měla beztoho plné police, a tak u každého hrnku vyrazila dno a všechny je nastrkala pro ozdobu na tyčky v plotě kolkolem stavení.
Když se Kubík vrátil a viděl ty nové okrasy, zeptal se:
„Kačenko, copak jsi to udělala?“
„Tohle všechno jsem koupila, Kubíčku, za ty žluté grešličky, co byly pod žlabem. Ale sama jsem na ně ani nesáhla, kramáři si je museli sami vykopat.“
„Ženská nešťastná,“ zvolal Kubík, „co jsi to zas provedla! Nebyly to žádné žluté grešličky, ale ryzí zlato, a byly to všechny naše peníze. Tos mi neměla dělat.“
„Inu, Kubíčku,“ odpověděla, „to jsem já nevěděla, měls mi to říct předtím.“
Kačenka chvilku stála a přemýšlela, potom řekla:
„Poslechni, Kubíčku, vždyť my to zlato zase dostaneme, jen poběž se mnou za těmi zloději.“
„Tak pojď!“ řekl Kubík, „zkusíme to. Ale vem s sebou taky máslo a tvarůžky, ať máme po cestě co jíst.“
„Dobře, Kubíčku, vezmu.“
A tak se vypravili. Ale protože Kubík uměl lip natahovat nohy, zůstávala Kačenka pozadu. „To je taky k něčemu dobré,“ říkala si. „Až se obrátíme, aspoň zase budu o kus napřed.“ Potom vedla cesta do kopce a po obou stranách měla hluboko vyježděné koleje.
„I podívejme,“ povídala si Kačenka, „jak oni tu chudinku zemi potrhali, rozedřeli a otlačili! Tohle se jí jaktěživo nezahojí.“ A z útrpnosti vzala máslo a potírala jím koleje, vpravo i vlevo, aby je už kola vozů tolik netlačila.
A jak se při svém skutku milosrdenství shýbala, vypadl jí z mošinky jeden tvarůžek a skutálel se s kopce. Kačenka si řekla:
„Když už jsem ten kopec jednou vyšlapala, nepůjdu přece znova dolů, to by se mi chtělo! Ať tam doběhne jiný tvarůžek a přivede ho nazpátek.“ A vzala druhý tvarůžek a skulila ho dolů.
Jenže tvarůžky se nevracely, a tak za nimi poslala ještě třetí. myslela si: Ony možná čekají, až ještě nějaký přiběhne, asi nerady chodí samy. Když se ani ty tři neukázaly, povídala si:
„Teď už opravdu nevím, co v tom vězí. Ale možná že si ten třetí spletl cestu a zabloudil, pošlu aspoň ještě čtvrtý, ať je zavolá.“ Jenže čtvrtý tvarůžek se nezachoval o nic lip než třetí. To už se Kačenka dopálila a hodila dolů ještě pátý a šestý, víc už jich neměla. Chvíli tak stála a čekala, jestli přijdou, ale když pořád nešly a nešly, řekla:
„Vás by mohl poslat pro smrt, Vy byste se hezky dlouho nevrátily! Myslíte, že na Vás budu ještě čekat? Ani mě nenapadne. Půjdu dál, Vy můžete přiběhnout za mnou, však máte mladší nohy než já.“ A Kačenka šla dál, až dohonila Kubíka. Ten se zastavil a čekal na ni, protože už chtěl jíst.
„No tak ukaž, co jsi vzala s sebou.“
Podala mu suchý chléb.
„Kde máš máslo a tvarůžky?“ zeptal se.
„Ach Kubíčku,“ povídá Kačenka, „máslem jsem namazala koleje na cestě, ale tvarůžky tu budou každou chvíli. On mi jeden utekl, a tak jsem ostatní poslala za ním, aby ho zavolaly.“
Kubík řekl:
„Tos neměla dělat, Kačenko, vymazat máslo na cestu a tvarůžky skutálet s kopce dolů.“
„Inu, Kubíčku, měls mi to říct předtím.“
Jakáž pomoc, jedli spolu suchý chléb a Kubík se najednou zeptal:
„Poslechni, Kačenko, jestlipak jsi dobře zavřela, když jsi odcházela ze stavení?“
„To ne, Kubíčku, měls mi to říct.“
„Tak běž zas domů a opatři stavení, než půjdeme dál. A vem taky něco jiného k jídlu, já tu na Tebe počkám.“
Kačenka šla zpátky a cestou k domovu si říkala:
„Kubíček chce k jídlu něco jiného, máslo a tvarůžky mu asi nejedou. Tak já vezmu uzlík křížal a na zapití džbán octa.“ Doma potom zavřela horní půlku dveří na závoru. , ale dolní půlku vysadila, vzala ji na ramena a cestou si libovala:
„Když mám dveře s sebou, to bude dům jistě nejlíp opatřený a Kubíček mě pochválí.“ Těžko to všechno nesla, musela jít pomalu, ale utěšovala se:
„Aspoň si Kubíček déle odpočine.“ Když ho zase dohonila, povídá mu:
„Na, Kubíčku, tady máš dveře, teď si můžeš stavení opatrovat sám.“
„Rány boží,“ zvolal Kubík, „mám já to ale chytrou ženu! Dolejšek dveří vysadí, aby tam kdeco mohlo zaběhnout, a hořejšek zavře na závoru. Teď už je pozdě jít znova domů, ale když už jsi ty dveře přinesla, poneseš šije dál.“
„Copak dveře, ty já ponesu, Kubíčku, ale křížaly a ten džbán s octem jsou mi už těžké. Pověsím je na ty dveře, ať to nesou ony.“
Potom šli do lesa a hledali ty darebáky, ale nemohli je najít. Nakonec už se setmělo, proto vylezli na strom, že tam přenocují. Ale sotva byli nahoře, přišli ti chlapíci, kteří odnášejí, co s nimi nechce jít samo, a dovedou věci najít dřív, než je někdo ztratí. Vybrali si místo zrovna pod tím stromem, na kterém seděl Kubík s Kačenkou, rozdělali si oheň a chtěli se dělit o kořist. Kubík potichu slezl na opačné straně ze stromu, nasbíral si kamení, vylezl zase nahoru a chtěl zloděje kamením pobít. Ale nemohl se strefit, kameny padaly vedle a zloději volali:
„Brzo se bude rozednívat, vítr střásá šišky ze stromů.“
Kačenka pořád ještě měla dveře na rameni, a protože ji tolik tlačily, myslela si, že to dělají ty křížaly, a povídá:
„Kubíčku, já ty křížaly musím vysypat.“
„To ne, Kačenko, teď ne,“ odpověděl, „mohly by nás prozradit.“
„Ale já musím, Kubíčku, ony mě tak hrozně tlačí.“
„Ke všem kozlům, tak je vysyp!“
Rozvázala uzlík, křížaly se sypaly mezi větvemi dolů a chlapi u ohně povídali:
„Blíží se ráno, ptáci už trousí.“
Ale milou Kačenku ty dveře pořád stejně tlačily, a tak za chvilku zas povídá:
„Ach Kubíčku, já ten ocet musím vylít.“
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.