Krtek Petr

Kdysi, a už je tomu hodně dávno, žil v poli pod zeleným dubem krtek. Jmenoval se Petr, protože ho nikdy nezastavila ani ta nejtvrdší skála. Byl celý černý, jen bříško měl šedé a na pravé tlapce bílý puntík. Ze všech jídel měl nejraději čokoládu a pudink. Petr byl prostě zvláštní krtek. Jeho největšími kamarády a kamarádkami byli žížaláci a žížaly. Každý večer se u něho scházeli na "povídání o páté". To se pak dlouho sedělo, pil se čaj, jedly švestky a každý vyprávěl, co ten den zvláštního zažil, co viděl, koho potkal a kde všude byl. A byly Vám to příběhy! Nikdy byste nevěřili, co může takovou drobounkou růžovou žížalku všechno potkat na louce u potoka. A všichni ti žížalové a žížalandy chodili k Petrovi moc rádi. Dokonce tak rádi, že už se kolikrát ani nemohli dočkat, až jim skončí práce. Že žížaly nepracují? I kdepak! Celý den musí kypřit půdu, hloubit chodbičky, provzdušňovat kořínky a roznášet živiny, tam, kde jsou potřeba. Jednou večer, když se měli sejít a bylo to zrovinka v úterý ..... dvě žížalky chyběly. Máša a Dáša. Nepřišly ani v pět, jak bylo zvykem, ani v půl šesté, ba ani v šest. A to už o ně měli všichni takový strach, že bylo snad úplně poprvé u Petříka smutné ticho. I ten čaj byl hořký. Už je neuvidíme, sýčkoval žížalák Jeník. Možná ještě přijdou, těšila ho teta Žaneta. A tu najednou: Ťuky ťuky, klep klep, stály za dveřmi. Unavené, ale šťastné, že jsou mezi svými. A každá nesla na zádech batoh plný dobrot. To bylo vítání, to bylo radosti. Po slavnostní večeři na oslavu šťastného návratu Máši a Dáši, si vzal slovo nejstarší žížalák Hugo. Byl to moudrý žížalák a nikdy toho moc nenamluvil. Ale tentokrát k nim měl dlouhou řeč a nakonec povídá:
„Myslím, že promluvím jménem všech, když Vás teď poprosím, abyste nám vše pěkně popořádku vyprávěly.“ A žížalky vyprávěly. O veliké zahradě se spoustou květin, stromů, s tolika druhy zeleniny, že zrak přecházel. Povídaly také, jak je přistihl zahradník, když si prohlížely rybízové keře.
„Byl tak veliký. Měl zelenou zástěru a obrovské ruce. Sehnul se k nám.“
„No, já myslela, že je to náš konec!“ vypískla Máša. „Ale nebyl. Položil si nás na dlaň a povídá: 'Vy jste moc užitečné. Vás bych tu moc potřeboval.' A pak nás odnesl do záhonků se zeleninou. A teď běžte a pěkně mi to tu nakypřete. Ještě nám zamával, usmál se a odešel,“ doplnila Máša. A všichni poslouchali o té zázračné zahradě a bylo jim spolu moc hezky. Tak hezky, jak jen může být mezi kamarády. Krtek Petr naléval všem čaj a bedlivě naslouchal jejich vypravování. Když skončily, povzdechl si a zamyslel se, pak si ještě jednou povzdechl a ještě více se zamyslel a potom se rozhodl:
„Půjdu se do té kouzlené zahrady podívat.“

Zdroj: www.abatar.cz