Královské šaty

Na trůn nastoupil nový král. Všechny zvony vyzváněly a davy jásaly.
Nebyl to jen nějaký obyčejný princ, ten mladý král. Otec mu odkázal velké bohatství. Studoval různé vědy a umění, ale ze všeho nejlépe znal umění, jak vesele žít. A tak na zámku začaly hostiny. Dny přicházely a odcházely. Některý mlhavý, jiný slunečný. Jeden voněl trávou, druhý oranicí, třetí slámou dozrálého žita nebo spadanými jablky. Soboty voněly kvasícím pivem a napařenými metličkami v sauně. Jen v zámku hostiny nebraly konce a nikdo už nevěděl, co je pracovní den a co svátek.
Po nějakém čase se mladý král chystal na cesty. Chtěl se podívat po světě a navštívit jiné panovníky. Jel tedy do přístavu, aby tam nastoupil na loď. Když tam stál, obklopen svými dvořany, kteří se drželi zpříma jako svíčky a z jejich zlatem vyšívaných rukávů vystřelovaly na všechny strany veselé sluneční paprsky, spatřil nějaké lidi, kteří se jako mravenci pohybovali po přístavišti v ubohých obnošených šatech se všelijakými náklady na zádech. Jedni nesli košíky s ovocem, druzí vlekli pytle a nádoby s vínem. Z jejich čel visely kapky potu velké jako hrozinky a z kabátů se jim prášilo.
„Co je to za lidi?“ zeptal se král zamračeně.
„To jsou Tví nosiči, králi,“ odpověděl ministr a hluboce se před panovníkem uklonil.
„A co to mají přišité na zádech?“
„To jsou záplaty, můj králi,“ řekl ministr a odkašlal si do dlaně.
„Co jsou to záplaty?“
„To, co se našívá na děravé místo!“
„A proč mají ty záplaty?“
„Proto, můj pane a králi, že jsou líní lajdáci a mají moc dětí. Sami jsou tím vinni!“
„Tak, tak ..... Sami jsou tím vinni ..... Přesto jim všem poruč vydat z mého skladu šaty vyšívané zlatem! Nechci, aby mi kazili výhled na moře.
Když se král vrátil z cesty, v přístavišti stáli titíž nosiči ve starých obnošených pracovních šatech.
„Splnils můj rozkaz?“ zeptal se král svého ministra a ukázal prstem na nosiče břemen.
„Ano, pane králi. Poručil jsem vydat jim z Tvého skladu šaty vyšívané zlatem. Udělal jsem, cos mi přikázal,“ odpověděl ministr.
„Přikaž tedy, ať se dostaví na zámek. Chci se dozvědět, proč nenosí šaty, které jsem jim milostivě daroval!“
Ráno předstoupili nosiči před krále, poklonili se, políbili jeho stín a položili mu k nohám své šaty vyšívané zlatem.
„Proč nechcete nosit ty šaty? Copak nejsou krásné? Proč jste odmítli můj dar?“ zeptal se král. „Nuže, mluvte!“
„Pane králi,“ začal první nosič. „jsem malý a bezvýznamný člověk. V tom je mé štěstí, žít tichým nenápadným životem. Pracuji a obyčejné pracovní šaty mě skrývají a chrání před zvědavostí světa. Pod mými hadry nikdo nebude hledat vznešené ctnosti ani bohatství. Všechno co mám, uchovávám pro sebe a pro své přátele. Moje štěstí je v nenápadnosti. Vybledlých záhybů mých šatů se chytá tiše a přátelsky nejen mlha, ale i sluneční světlo. Jaká je moje práce, takové jsou mé šaty. Když nosím cihly, chodím celý červený od jejich rezavého prachu. Když nosím pytle, jsem celý bílý od mouky. Nikdo si mě nevšímá. Ale když jsem šel po ulici v Tvých zlatých šatech, všichni se na mě dívali. Jedni smekali čepice, druzí na mě ukazovali prstem. Nene, vezmi si zpět své šaty vyšívané zlatem; moje štěstí je v nenápadnosti.“
Druhý řekl:
„Milý králi! Jsem zvyklý se při práci volně pohybovat a jsem pánem svých šatů, právě tak jako ty, králi, jsi pánem svého království. Nosím je, jak se mi zlíbí. Ale Tvé škrobené šaty nejsem s to nosit. Bál jsem se položit v nich lokty na stůl. Když jsem si vyšel do přírody, neodvážil jsem se usednout v nich na travnatý drn nebo si lehnout do trávy a to je tak příjemné! Nemohl jsem se v nich přitisknout k zemi. A když jsem se vrátil domů, nemohl jsem v nich obejmout své děti, abych Tvé zlaté šaty nepomačkal. Mé šaty chtěly být lepší než já sám. Odpusť mi, králi, že jsem Ti je přinesl zpátky. Mám rád lidi a modlím se k bohu, ale bůžka doma mít nemohu!“
Třetí řekl:
„Můj králi, Tvé šaty jsem odnesl a pověsil doma na zeď. A všechna má chudoba před nimi zbledla závistí. Neměl jsem doma ani jedinou věcičku, která by se s nimi mohla srovnat. Až dosud jsem vystačil s kouskem chleba a douškem vody. Nyní sním o zlatých pohárech a stříbrných mísách, o vzácných pokrmech a nápojích. Tvé šaty zahanbily všechno, co jsem měl doma. Celý můj dům sténal hladem a chudobou. Nic už mi nemohlo udělat radost. Všem jsem záviděl a nikde nemohl najít klid. V noci jsem se plížil kolem bohatých domů a stále přemýšlel o tom, kde co ukrást. Vezmi si, prosím, své zlaté šaty zpět a zachraň mě před pokušením! Chci se smířit se svým osudem, vystačit se svou chudobou.“
Mladý král vyslechl zamyšleně slova svých nosičů.
„Odejděte v pokoji!“ řekl nakonec.
Potom si svlékl své drahocenné zlaté šaty a v celé zemi začaly plodné pracovní dny.