Královská stráž

Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery. Princezny nebyly krásné ani chytré a král se kvůli tomu velmi trápil, protože si vždy přál syna. Jednoho dne, když opět stál u okna a díval se dolů do zahrady na své dcery, povzdechl si smutně:
„Všechny ty tři ošklivé a hloupé princezny bych vyměnil za jediného syna.“
Královna, která to slyšela, si skryla obličej do dlaní, aby svět neviděl její bolest, protože ona své ošklivé a hloupé dcery nadevše milovala.
Za nějaký čas nejstarší princezna onemocněla. Na zámek se sjeli lékaři z celého světa, ale žádný z nich jí nedokázal pomoci. Princezna se rozloučila s rodiči a zavřela své smutné nehezké oči. Královna i obě princezny celé dny naříkaly a hořekovaly a král truchlil s nimi, ale myslel na syna, kterého nikdy neměl.
Za další čas onemocněla druhá princezna, opět král povolal lékaře ze všech koutu světa, ale žádný z nich nebohé dívce pomoci nedokázal. Také ona se rozžehnala s rodiči a sestrou a zavřela svoje uplakané oči navždy. Královna ani princezna nebyly dlouhé dny a noci k utišení, ale král seděl zachmuřený a myslel na syna, kterého nikdy neměl.
Zanedlouho přišla nemoc i na tu nejmladší a nejošklivější princeznu. Královna si převelice zoufala, bylo to její nejmilejší dítě, ale král mlčel a myslel na syna, kterého nikdy neměl. Sjeli se lékaři ze široka i daleka, ale žádný z nich nedokázal princeznu zachránit. Když princezna cítila, že se blíží její poslední hodinka, rozloučila se s rodiči a zavřela své uplakané oči. Královnin nářek se nesl celým královstvím, celé dny vysedávala u hrobů svých tří dcer a plakala potoky slz. A král? Ten myslel na syna, kterého nikdy neměl.
Do roka a do dne se nešťastné královně narodil syn, chlapec silný a krásný, jakého si král vždy přál. Královna, která konečně splnila královo přání, se však ze svého syna dlouho neradovala, za pár okamžiků po princově narození jí puklo srdce a uložili ji do hrobu vedle jejích milovaných dcer.
Princ rostl do krásy a moudrosti, byl laskavý a ušlechtilý, byl statečný a obratný a jeho otec ho nade vše miloval. Jednoho dne do královského zámku přijel posel ze sousedního království, aby králi oznámil, že princeznu, dívku překrásnou a předobrou, unesl strašlivý sedmihlavý drak do své slůje na konci světa a ten, kdo ji vysvobodí a přivede zpět svému otci, dostane ji za ženu a s ní celé království. Takovouto výzvu nedokázal ten dobrý a ušlechtilý princ nezslyšet a prosil krále, aby ho pustil na cestu na konec světa. Král, který svého syna tolik miloval, nechtěl svolit, ale princ tak prosil a naléhal, že ho nakonec s těžkým srdcem vypravil.
Princ se tedy vydal na cestu. Jel a jel hlubokým černým lesem, když tu přijel do lesa, ve kterém nějaká stařenka sbírala dříví. Když jí princ viděl, zželelo se mu jí a seskočil z koně, aby ji pomohl, dříví jí svázal, pomohl jí ho odnést do její ubohé chýše a nakonec ji ještě obdaroval pár zlaťáky. Ta dobrá stařenka byla celá dojatá jeho péči, a tak mu řekla:
„Protože jsi ke mně byl tak dobrý i já Ti radou pomohu. Až budeš bojovat s krutým sedmihlavým drakem, nedívej se mu do očí, jinak na místě zkameníš.“ Princ stařence za její radu poděkoval a jel dál.
Jel dlouho předlouho, než dojel až na samý konec světa, kde přebýval sedmihlavý drak. Cestu lemovalo jako němá výčitka devadesát devět kamenných soch princů, kteří přišli, aby s drakem bojovali na život a na smrt, ale pošetile se mu podívali do očí. Sotva princ u dračí slůje seskočil z koně a tasil svůj meč, vyřítil se na něj z nitra země strašlivý sedmihlavý drak a pustili se do lítého boje. Den a noc spolu bojovali a princ se střehl toho, aby se drakovi podíval do očí některé z jeho sedmi hlav. Za rozbřesku prvního dne, princ uťal drakovi první hlavu, za rozbřesku druhého dne se mu k nohám skutálela druhá, a tak to šlo dál, až konečně sedmého dne padla i sedmá, poslední drakova hlava a princ zbrocený jeho krví klesnul k zemi.
Přiběhla překrásná princezna, vzala hlavu svého zachránce do dlaní a volala ho sladkými slovy k životu, ale princ se neprobouzel. Smutná, přesmutná princezna nechala statečného prince naložit na vůz a vezla ho domů jeho otci. Smutek a nářek zavládnul všude, kudy projížděli. Starý, mladý, bohatý, chudý, zlý i dobrý, ti všichni želeli osudu ubohého statečného jinocha. Když přijeli na otcovský hrad, vyběhl král ven, a když viděl synovo tělo, zbrocené dračí krví, vrhnul se k němu a objímal ho a líbal a volal ho k životu, ale princ se více neprobudil.
Nešťastný král nechal vystavět přenádhernou hrobku, kam statečného drakobijce uložili k věčnému spánku a stráž u jeho nohou držel sám král. A protože Ti, kdo se dotknou svými ústy dračí krve, nikdy neztrácejí naději, čeká král na princovo probuzení dodnes.