Královna Koloběžka První

zobrazeno 958×

Vložil(a): navji, 11. 7. 2017 16.30

V jednom malilinkém království žili mlynář a rybář. Bydlili blízko sebe, pochopitelně u řeky. Neustále se přeli a svářili a soudili. Oba dva vodu potřebovali k živobytí, ale každý jinak. Tak jim život plynul v hádkách o vodu a v jiných schválnostech, zatímco řemeslo zahálelo. Jednou se jedna z jejich nekonečných pří dostala od okresní soudní komory přes vyšší a vyšší až k Nejvyššímu soudu, a nakonec se odvolali ke králi. Král byl mladý, hezký a celkem rozumný člověk. Byl svobodný, protože se chtěl oženit jen s chytrou ženou, a o chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak. Král pozorně vyslechl obě strany, nakoukl do kupy lejster a spisů a došel k názoru, že příčina všeho není ani tak voda, jako spíš nedobrá vůle, pýcha, malichernost, zkrátka titěrnosti, kterými někteří lidé zkracují život sobě i druhým. Viděl, že tu dohromady není koho trestat. Když, pak soudce z předcházejících komor za to, že takovou hloupost dovolili takhle nafouknout. I pravil: „Dám vám tři hádanky. Podle toho, jak je zodpovíte, bude znít můj konečný soud. Řekněte mi, co se lidem nejvíc vyplatí, dále, co je nejsladší na světě, a pak, kdo je největší nepřítel člověka?“ Ukázal na mlynáře. Ten se podrbal za uchem, zaotálel chvilku: jestli by prý to mohlo počkat do zítřka, že by se na to rád vyspal. „Dobrá,“ pravil král, „zítra v poledne oba dva,“ a odročil stání. Přitom mu blesklo hlavou, že by se něco mělo dělat, aby se zvýšil průměr inteligence obyvatelstva.

Na rybáře čekala před zámkem dcera. Bylo jí šestnáct a rozum měla jako starý Šalamoun. Zdenička se jmenovala. „Tak jakpak jsme dopadli, tatínku?“ „Ještě nijak,“ zabručel rybář, „zítra v poledne se to má rozhodnout. “Když jí vypověděl celý průběh a dostal se až ke královým otázkám, pronesl zasmušile: „To jsou hádanky jak z Tisíce a jedné noci. Kde má na to člověk vzít rozum? To to zejtra pěkně prošvihnu.“ „Vždyť je to tak jednoduché,“ smála se Zdenička, jako facka. Nejvíc se vyplatí, když člověk člověku pomáhá. Nejsladší na světě je spravedlivý spánek a největším nepřítelem člověka je hloupý člověk! A teď pojďte, maminka čeká s obědem. Hlavu vzhůru, vyhrajeme to!“ Druhého dne zvonilo poledne, když král vcházel do soudního sálu. Králové musí být přesní, to patří k povolání. „Tak jak jste se na to vyspali?“ ukázal prstem opět na mlynáře. Mlynář se uklonil. „Nejvíc se vyplatí míti všechno pod zámkem. Nejsladší na světě je můj dvanáctiletý med. A největším nepřítelem člověka jsou daně.“ Ukázal král na rybáře. „Nejsladší je spravedlivý spánek. Nejvíc se vyplatí, když člověk člověku pomáhá, a to třetí… to třetí… že největším nepřítelem člověka je hloupost.“ Přitom se díval na krále a brada se mu chvěla. Král se obrátil k mlynáři: „Jsi hloupý mlynář,“ pravil, „a ty, rybáři, to nemáš ze sebe.“ Dále řekl mlynáři, aby se zamkl ve mlýně a aby nevycházel ven, dokud nesní soudek dvanáctiletého medu bez chleba, a vyhnal ho. Rybáře pozdržel, a když byli o samotě, pravil: „Kdopak ti poradil tak odpovídat?“ Rybáře ani nenapadlo krále obelhávat. Řekl mu, že to byla dcera Zdenička. „To není hloupé děvče,“ řekl král. „Nejchytřejší na světě,“ pyšnil se otec. „Pojď se mnou.“ Dovedl rybáře do spižírny, vybral deset vajec a podal je rybářovi: „Dej je té své nejchytřejší dcerce na světě, a že jí ukládám, aby mi z nich zítra poslala deset pečených kuřat!“ Když se rybář vrátil domů, žena i dcerka už věděly, jak soud dopadl. Takové věci se rychle rozkřiknou. Když pak vyřizoval králův vzkaz, nemohl si odpustit povzdech: „Tohle musí špatně dopadnout!“ Zdenička si však věděla rady. Dala hrst prosa do pytlíčku a povídá: „Tatínku, doneste to panu králi, že pěkně prosím, aby to proso zasil, aby mohlo do rána uzrát. Aby pak bylo čím ta kuřátka krmit,“ a vystrčila ho ze dveří. Krále ten vzkaz pobavil. „To je opravdu chytrá holka, ta tvoje dcerka,“ pravil. „Je hezká?“ „Jako růže z rána,“ rozpovídal se rybář, „jako pstruh v peřeji, jako… jako…“ „A kolik je jí?“ „Šestnáct.“ „To bych ji rád poznal. Řekni jí, ať mne zítra navštíví. Musí však přiject-nepřiject, musí být ustrojená-neustrojená, obutá-neobutá, učesaná-neučesaná a ať mi přinese dar-nedar. Budeš si to pamatovat?“

Rybář si to cestou domů neustále opakoval, takže se mu to podařilo vyřídit téměř zúplna. Zdeniččina maminka jen vrtěla hlavou. „Ustrojená-neustrojená, přiject-nepřiject, obutá-neobutá, dar-nedar, muži, táto, seš si jistej, žes to nepoplet?“ „Jo! Eště učesaná-neučesaná!“ Dcerka si založila ruce, svraštila čelo a několikrát si ten vzkaz opakovala. Pak řekla: „Tatínku, uměl byste chytit vrabce?“ „Proč ne?“ „Maminko, uměla byste mi ušít šaty z rybářské sítě?“ „Jakpak by ne!“ „Tak mi, prosím vás, chytněte vrabce, tatínku, a dejte ho do škatulky. A vy, maminko, spíchněte miz té potrhané sítě šaty, pěkně podle módy, buďte tak hodná.“ Rybář šel na vrabce, rybářka do šití a Zdenička běžela do kůlny. Vzala jedno kolečko od starého trakaře a druhé od nového, našla si prkénko, ne široké, ne úzké, ani dlouhé, ani krátké, a kolečka k němu přidělala. Na každý konec jedno. Pak k tomu připevnila rozeklanou větev coby řídítka, jednu nohu dala na prkénko, druhou se odstrkovala a rejdila s tím po dvorku. Rybářka ji viděla z okna a volala na ni, cože to má za nesmysl? „Jak jinak bych mohla přiject-nepřiject, maminko? Kolečka mne trochu vezou a jednou nohou trochu běžím. Ani nejedu ani neběžím, koloběžím!“A obě ženy se daly do smíchu. Za hodinu se vrátil rybář s krabičkou, ve které se vztekal vypasený vrabec. Rybářka šila až do rána. Zdenička se časně ráno vykoupala v řece. Potom na levé straně si upletla cop a na pravé straně rozpustila vlasy. Oblékla si nejlepší košili a přes ni šaty z potrhané rybářské sítě. Na jednu nohu si obula střevíček a druhou nechala bosou. Pentličkou ovázala krabičku s vrabcem, dala si popřát šťastnou cestu a vyjela za králem na koloběžce. Bosou nohou se vezla, obutou odstrkovala. Než dojela k zámku, měla za sebou průvod zevlounů. Stráže ji nechtěly pustit do zámku, ale Zdenička se s nimi nebavila, mocně se odstrčila a ujížděla pořád pryč, ze sálu do sálu a zabrzdila až před králem.

„Zde mne máte, pane králi,“ oslovila ho. „Ustrojená-neustrojená, učesaná-neučesaná, přijela-nepřijela, obutá-neobutá, přišla-nepřišla jsem vás navštívit. Zde, prosím, přijměte ode mne dar-nedar.“ A podala mu škatulku. Král vzal škatulku, rozvázal parádní mašličku, otevřel víčko a frrr! vrabec ulít. Král se usmál a začal si Zdeničku podrobně prohlížet. Oči mu jezdily po její postavě, ale neustále se vracely na důlek, který se Zdeničce dělal na levé tváři, když se usmívala. Pstruh v horské peřeji, pomyslil si. A protože, jak jsem již uvedl, byl to král mladý, svobodný a venkoncem rozumný člověk, neotálel, nýbrž dal zapřáhnout do zlatého kočáru a vezl Zdeničku domů. Vezl ji velikou oklikou, takže než přijeli do rybárny, byla noc a tykali si. Vzbudili rodiče a král požádal o ruku jejich dcery. Po svatební hostině, která trvala tři dny, jakmile byli sami, král řekl Zdeničce: „Vzal jsem si tě, protože jsi chytrá a hezká. Aby nám naše láska a naše kamarádství dlouho vydržely, aby nic nestálo v cestě našemu štěstí, slib mi, že se mi nikdy nebudeš plést do vladařských záležitostí. Nikdy, slibuješ?“ „Slibuji,“ řekla Zdenička s důlkem. Načež se velice milovali. Asi za půl roku, jako pokaždé v den blahoslavené Tuberózy, byl v sídelním městě výroční trh. Z celé zemičky se sjeli lidé a lidičky, komedianti, provazolezci, sklenkáři, pláteníci, karbaníci a s nimi koňští handlíři. Tentokráte jich však bylo dvojnásob než loni. Každý chtěl vidět mladou paní královou. Zájezdní hospody byly plné, lůžko na přenocování bylo vzácnost a lidé spali, kde se dalo. Stalo se, že pod mostem se utábořil jeden koňař a hned vedle jiný koňař. Ten první prodával kobyly a ten druhý valachy. Jedné z kobyl se v noci narodilo hříbátko. V tom všeobecném zmatku se mámě ztratilo a ráno je našli u vedlejšího koňaře pod valachem. Ten, co prodával valachy, prohlásil, že hříbě patří jemu. Ten s těmi kobylami to vyvracel a celkem správně namítal, že hříbě patří kobyle a kobyla jemu, takže hříbě je také jeho. Křičeli na sebe, koňař daleko pro nadávku nejde, a lidé z toho měli šprým. Hecovali je, naoko se zastávali tu toho, tu zase toho druhého, až chlapi ve vzteku na sebe vytáhli kudly. Biřicové je musili od sebe roztrhnout. Protože o výročním trhu všechny pře rozsuzoval panovník, přivedli ty dva vykuky před krále. Král byl samým oslavováním unavený, nevyspalý. Aby stání zkrátil, ukvapeně rozhodl: „Je známo, že hříbě se drží u rodiče. Tudíž bylo-li pod valachem, valach je rodič a patří jemu.“ Prakticky to už nehrálo roli, protože to hříbě mezitím někdo ukrad. Ten, co přišel o hříbě a ještě k tomu prohrál při, se rozmrzel. Chodil po královském parku a mlátil kloboukem o zem. Jeho počínání uviděla z okna Zdenička. Sešla za ním a ptala se, co to provozuje? Koňař jí vyprávěl, jak král rozhodl při.

„To je proti koňskému rozumu!“ zvolal a praštil kloboukem o zem a Zdenička mu musela dát za pravdu. Protože však chtěla být věrna slibu, že se králi do vlády plést nebude, nemohla nic dělat. Dala však koňařovi radu. Navedla ho, aby s lukem a šípem chodil po královské zahradě a díval se k nebi do korun stromů. Až potká krále, aby mu řekl, že hledá, kde si kapři postavili hnízdo. Aby řekl, že mu ulétli z rybníka a že se bojí, že snesou všechny jikry v hnízdě. Kdyby se mu král smál, aby řek, že od té doby, co se valachům roděj hříbata, kapři hnízděj na stromech. Pak ho ještě poprosila, aby neprozradil, že mu to ona poradila, a přenechala ho osudu. Koňař se choval přesně podle její rady. Chodil po parku, luk k výstřelu připravený, a zíral do větvoví. Jak předpověděla, potkal krále, který se ho ptal, co tam pohledává. Koňař povídá, že číhá na kapry, co mu ulétli z rybníka. Král se na něho rozkřikl: „Jsi blázen? Od které doby kapři snášejí jikry na stromech?“ „Přesně od té doby, co se valachům roděj hříbata, pane králi.“ Královi svitlo. „To tě navedla moje choť!“ vybuchl. Koňař zapíral. „Nelži, znám její argumenty!“ křičel král. Musil ještě dlouho křičet a nakonec pohrozit žalářem, než koňař přiznal barvu. Král se vrátil do zámku a kázal připravit na večer slavnostní večeři s hudbou a tancem. Vzkázal Zdeničce, aby si oblékla nejlepší šaty a aby přišla za ním do trůnního sálu.

Když přišla, krásná jako růže zrána, král seděl na trůně s korunou na hlavě, s žezlem a všemi odznaky své moci. Kázal jí pokleknout a pak řekl: „Nikdy jsem nechtěl s tebou mluvit jako tvůj panovník a vladař. Přál jsem si, abychom do smrti zůstali muž a žena, manžel a manželka. Slíbila jsi, ale slíbenému jsi nedostála. Proto dnes spolu večeříme naposled. Po večeři odejdeš domů, odkud jsem si tě přivedl. Byla jsi mi dobrou ženou a mám tě stále rád. Můžeš si vzít s sebou na památku, co je ti nejmilejší!“ Ke konci se mu třásl hlas. Slavnostní večeře se povedla. Všichni byli veselí, tančili čtverylku a hlahol hudby a zpěvu zalétal otevřenými okny do setmělého parku. Až král zacinkal lžičkou o skleničku, utišil halas a oznámil všem přítomným své rozhodnutí. Když domluvil, několik dvořanů se pokusilo opět o družnou zábavu, leč pokus krutě selhal. Všichni měli Zdeničku rádi a teď jim začalo být smutno. Hudba pípala, až skončila na nedostatek nadšení. Hosté se začali vytrácet. Za stolem zbyl jen král a Zdenička. Vlastně jen Zdenička, protože král už nevěděl, kde je. Před proslovem se napil na kuráž a po proslovu si dal tuplák rýnského ze zármutku. Když Zdenička viděla, že král už nemůže ohýbat prsty a že se sune pod královskou tabuli, uložila ho na zem a opatrně ho zabalila do koberce. Sluhům řekla, že koberec bere domů, aby jej naložili. Stalo se, kočí sykl na vraníky a jela domů. Druhého dne k polednímu se král probudil. Byl v prosté posteli, v malém pokojíku, v otevřených oknech s řeřichou a rozmarýnou vrkají holubi. Už se začal obávat, že ho někdo ukradl, když se otevřely dveře a vešla Zdenička ve venkovských šatech, na rukou tác s bílou kávou, medem, kobližkou. „Kde to jsem?“ vyhrkl. „U nás doma v rybárně.“„Co tu dělám?“„Mého manžela. Řekl jsi mi, že si smím vzít s sebou, co je mi nejmilejší. Tys můj nejmilejší, tak jsem si tě vzala s sebou,“ a udělal se jí ďulíček. Zase se jelo na zámek a zase bylo plno slávy. Ale tentokráte slavné slávy! Král se vzdal trůnu ve prospěch své ženy. Rozhodl se, že bude dělat prince-manžela, kdežto vládnout bude moudrá a chytrá Zdenička. Těsně před Zdeniččinou korunovací poprosila o slyšení deputace urozených pánů, vedená nestorem zemanstva. Ve vší skromnosti přišli upozornit, „že jméno Zdenička odporuje Královské Tradiční Nomenklatuře, a snažně prosili, aby Královna ve Své Bezmezné Moudrosti si zvolila jméno Královské Hodnosti vhodnější…“ Zdenička jim vyhověla. Na paměť vozítka, které ji dovezlo za štěstím, rozhodla se pro jméno Královna Koloběžka První. Stejně však, když vycházela z katedrály s korunou na hlavě, lidé volali: „Ať žije naše Zdenička!“

Autor: Jan Werich

Zdroj: http://pohadky-online.eu/fimfarum/kralovna-kolobezka-prvni/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (1 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

jitka46

jitka46, 12. 7. 2017, 22.12

tuhle pohádku jsem měla vždycky moc ráda

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací