Král Kulička

Za devatero vodami a devatero horami se v jednom pohádkovém kraji rozkládalo malé království. Vládl v něm dobrý král. Jen jednu slabost, milé děti, ten král měl. Byl velmi mlsný, a proto moc rád a často jedl. Až se z něj stal král Kulička, jak mu jeho poddaní v žertu přezdívali. Každé ráno, když král vyhlédl ze svého balkonu, snil o tom, že na stromech budou růst pečené koláče a jitrničky a kolem nich poteče čokoládový potok. Ale nikdy se mu to nesplnilo, přestože to byl král a žil v pohádce, ve kterých se jak známo dějí všeliká kouzla.
Krále kromě jídla lákaly cizokrajné země. Ač sám nikdy nebyl dál než na hranicích svého skromného království, rád vítal posly z cizích zemí. Jeho hrad se pak plnil nejroztodivnějšími předměty – vedle obřích ryb zlověstně spočívaly jedovaté šípy jakéhosi pralesního kmene, podivné sošky či strašidelné masky. Prapodivné to byly věci z dálek předalekých…
Jednou na jaře se král rozhodl, že by si chtěl trochu zpestřit jídelníček – jeho mlsný jazýček se zase hlásil o slovo.
„Po té dlouhé zimě jsem nějak zhubl, jídla bylo málo,“ říkal si král. „Aby se tak ze mě stal nějaký hubeňour!“
I přikázal svým poddaným, aby mu nanosili vše dobré, co mají k jídlu. Sešly se hospodyňky z celého okolí a přinesly králi to nejlepší z toho, co právě rostlo na jejich zahrádkách. Ředkvičky, pažitku, květák a tu a tam i hlávku salátu či špenátu. Všechno čerstvé a pečlivě natrhané pro pana krále.
„Všechny nosíte to samé,“ rozhněval se král. „Kdo to má pořád jíst!“ dodal nazlobeně.
„Copak jsem housenka nebo zajíc? Dal bych si něco úplně jiného! Aspoň jablka nebo broskve. A nejlépe nějaký dobrý koláč z nich upečený. Nebo rajská jablíčka, když už nic jiného!“ hartusil.
„Ale pane králi,“ lomily rukama hospodyňky, „to přece ví každé malé dítě, že v naší zemi na jaře broskve ani jablka nerostou. Dokonce ani rajská jablíčka. Musíte si počkat – za několik měsíců jich bude spousta.“
Král byl ale paličatý a ten jeho věčně mlsný jazyk ještě více: „Já bych si dal něco jiného teď! Když nemáte, tak nemáte. Jděte mi z očí i s těmi svými květáky a to listí dejte králíkům!“ Hospodyňky smutně odešly a říkaly si, co že se tomu jejich králi Kuličkovi zase stalo.
Mlsný král poslal své vyslance do cizích zemí, aby rozhlásili, že on – veliký král – dostal chuť na něco dobrého. A že se štědře odmění tomu, kdo pochutiny přinese. Ó, to bude dobrot, zasnil se, až se mu zdálo, že na nebi místo slunce svítí veliký talíř plný cizokrajných lahůdek.
Vyslanci odjeli a král čekal a čekal. Jeden týden, nic. Začalo mu kručet v břiše.
Druhý týden, stále nic – to už měl hlad jako vlk. Byl čím dál více hladový, a to se ví, že i rozmrzelý. Když tu – světe, div se – dorazil první posel! Ten posel byl z daleké země, kterou prý obklopovalo moře. A přivezl na podnose roztodivné mořské živočichy. Z podnosu vystrkovala ta podivná stvoření chapadla a oči, král by přísahal, že jeden z těch tvorů na něj zamrkal. Zdálo se mu to tuze divné a raději přenechal podnos kuchaři. Tomu z toho šla hlava kolem. S ničím podobným se ještě nesetkal a nevěděl, jaké jídlo z těch zvláštních zvířat připravit. Zkusil to tedy s omáčkou a knedlíkem, jak byl zvyklý, ale králi se příliš nezavděčil. „Klepeta s knedlíkem, kdo to kdy viděl,“ stěžoval si král. A kuchař si v duchu říkal, že to nikdy nikdo neviděl, neboť klepeta se v jejich zemi zkrátka nejí, a kuchaři tak s jejich přípravou nemají zkušenosti.
„Nevadí,“ pomyslel si král, „jistě mě čeká něco lepšího.“ Druhý posel z daleké země přišel po třech dnech. Král ochutnal různé neznámé druhy zeleniny a sýrů a byl spokojený. Ale zjistil, že se jedná o nesmírně drahé potraviny z velké dálky a že by musel kvůli nim vyplatit obchodníkům všecičko královské zlato. „To víte, pane králi, cesta byla daleká! O dobroty jsme museli cestou pečovat, koně táhnoucí povozy řádně nakrmit, aby včas urazili tak dalekou cestu. Ale je to prvotřídní dovozové zboží z ciziny, a to je přece vždycky lepší a dražší,“ přemlouval ho posel. „Že jste to vy, dám vám slevu: k osmi karavanám s jídlem přivedu devátou zdarma.“ „No,“ mudroval král, „vždyť sýry od našeho mlékaře jsou také moc dobré. A prodat všechno královské zlato?“ I nechal posla odejít pryč.
Poslední posel dorazil až po týdnu. Umíte si představit, jak už byl král řádně vyhládlý!
Třetí posel byl černý jako uhel a přijel na slonovi. Děti jaktěživ tak tmavého člověka neviděly a běhaly za ním, aby si mohly sáhnout, zda není natřený sazemi. A slon, ten teprve vzbudil v království řádný poprask! Posel a slon panu králi přivezli ovoce, které žádný živáček z království ještě neviděl. Ale už jen jména toho ovoce zněla tak krásně, že se rozplývala na jazyku: mango, ananas, banán. Oč to znělo lépe než třeba salát, špenát nebo rebarbora.
Pan král se moc těšil na ovoce těch zvučných jmen. Ale ouha – po dlouhé cestě tropickými krajinami bylo všechno ovoce rozmačkané a některé i shnilé. Mlsný jazýček pana krále si tak zase nepřišel na své a nakonec všechno to cizokrajné ovoce snědl slon, kterému to, že bylo shnilé, očividně nevadilo.
Tu si pomyslel král, že se bude muset poradit se svými rádci. Jinak dočista vyhladoví! I svolal všechny rádce a povídá: „Jak víte, dostal jsem chuť na něco dobrého k jídlu. A ač se ke mně dostaly různé pochutiny, nic z toho mi neudělalo radost. Jídlo od prvního posla mi nechutnalo a kuchař ho neuměl připravit, druhé bylo příliš drahé a chutí se nelišilo od domácích potravin. A třetí, to třetí bylo celé zkažené. Rádcové moji, poraďte, co s tím! Musím se dobře a zdravě najíst, copak takhle může vypadat král? Jsem hubený jak vyžle!“
Rádcové pokyvovali hlavami a říkali si: „Opravdu, pan král je nějak pohublý, aby nám tak onemocněl, pro pána krále, co bychom dělali…“ A dali hlavy dohromady.
Po chvíli přišli za králem a první z nich povídá: „Pane králi, důležité je jíst chutné jídlo, to má člověk hned lepší náladu a je milý na své okolí.“ „No, to je mi novina, to vím i já, že ano, a to nejsem rádce,“ naříkal král.
Druhý rádce pokračuje: „…a zároveň zdravého, potřebujete vitamíny. K tomu je nejlepší čerstvá zelenina, právě sklizená ze záhonu.“ „Dobrá, dobrá,“ mumlal král, „ale tu už jsem jedl a pořád to stejné dokola mi nechutná!“
Pak do toho vstoupil třetí – nejstarší z rádců a povídá: „Nejlepší bude, když si potraviny a zeleninu koupíte od rolníků z Vašeho království. Zelenina bude čerstvá a rolníci za utržený peníz koupí šaty nebo boty pro svoje děti. Pak v našem království bude spokojený král i všichni poddaní.“ Král stál na svém a vztekle opakoval, že jíst pořád dokola to samé mu nechutná. Ale rádcové měli připravené řešení: „Vyhledali jsme, pane králi, nového kuchaře. Dovolili jsme si pověřit ho přípravou nového, zdravého a jistě i chutného jídla.“
V tu chvíli již vcházel do dveří kuchař s talířem lákavě vonícího pokrmu. Král se na něj vrhnul a než byste řekli švec, spořádal ho a blaženě se usmíval. „To jsem si ale pochutnal, rádcové moji, tohle jídlo muselo být zdaleka, že bylo tak dobré.“ Kuchař i rádci se usmívali, až nejstarší z nich promluvil: „Ale nikoliv. Žádné daleké kraje za tím nehledejte.“
Král nakonec zjistil, že se kuchař naučil nový recept a zpracoval čerstvé místní suroviny do lahodného a zdravého pokrmu. A protože to byl mlsný, ale moudrý a spravedlivý král, uvědomil si, že má dobré rádce. Moudrý král a dobrý hospodář přece připravuje jídlo z toho, co v jeho království právě roste. Pak se jemu i jeho lidu dobře daří. A v létě – zasnil se král – v létě si dám i ty vytoužené broskve! A nakonec ke štěstí nepotřeboval ani tu čokoládovou řeku, ani jídlo z dalekých krajů. Našel ho ve svém království.