Krajíček chleba

Jankovi se doma nelíbilo. Mívali jen brambory a chléb, ale jemu jela pusa po mase. Vydal se tedy do světa. Došel do veliké vsi, kde právě slavili posvícení. Janek se těšil, jak si omastí jazyk. Prosil v prvním statku o kousek něčeho od oběda. Sedlák mu podal krajíc pěkného křupavého chleba. Do Janka jako když uhodí. O chléb nestál. Obrátil se a krajíček zahodil.
Sedlák to viděl a Janka pokáral. Ale chasník odmlouval. :
„Chléb jsem měl doma také Měli jste mi dát alespoň kus pečeně !“
„Pečeni chceš?“ pravil sedlák „jen pojď tedy dál. Dám Ti co budeš chtít.“ Janek vešel do statku a posadil se za stůl. Hned mu donesli mísu pečeně. Ale v tom jej sedlák zadržel. „Můžeš sníst všechno, ale s jednou podmínkou. Zůstaneš u nás až do dalších žní. Budeš dostávat samé maso, ale chleba ani krajíček. Pracovat nemusíš nic. To bude Tvůj trest.“ Janek se smál:
„Pěkně děkuji za takový trest. Vydržím bez chleba třeba 20 let.“ A hned se pustil do pečeně až se mu od pusy kouřilo. Čtrnáct dní byl Janek veselý. Pracoval jen občas z dlouhé chvíle, aby se nenudil a maso měl od rána do večera. K snídani, obědu i večeři. Líbilo se mu to, ale pak začal věšet hlavu. Kdyby tak bylo alespoň kousek chleba! Ale sedlák byl přísný, ani ukousnout mu nedal. Jednou však hodil krajíček chleba psovi. Pes jej očichal a nechal být. A Janek jako drak po tom odhozeném chlebě! Ale sedlák mu nedovolil, aby si jej vzal.
Za měsíc Janek nemohl už maso ani vidět. Zato o chlebu se mu zdálo i v noci. Nakonec padl před hospodářem na kolena a prosil o propuštění. „Ne, ne Janku„řekl sedlák „Slíbil jsi, že se dočkáš u nás nového chleba po žních. Já Tě nepustím!“
Na štědrý den drželi na statku přísný půst. Janek nesměl jíst ani maso. Prosil tedy sedláka, aby mu dovolil jít po žebrotě po vsi. Ale hned v prvním stavení na něj spustili:
„Ty přece žádnou almužnu nepotřebuješ! Zahodil jsi krajíček chleba!“
Právě tak ho pohostili i v jiných domech. Nakonec došel Janek až na náves, usedl na mez a začal plakat. Šla tudy stará žebračka, ptala se chasníka proč pláče a Janek se jí upřímně vyzpovídal, jak zahodil chleba na zem a jak je teď trestán.
„Človíčku, těžce jsi se prohřešil„, řekla stařenka, „ale dnes má mít každý radost a nechci, abys byl smutný„. A nadělila mu ze svého rance, co po vsi dostala. A Janek šťasten hodoval hned na mezi.
Pak se i sedlák nad ním smiloval a dovolil mu jíst alespoň brambory. Ale Jankovi bylo po chlebě stále smutněji. Chodil se dívat jak dozrává žito a sotva zjistil, že kousek uzrál, hned spěchal na pole s kosou.
Ještě večer si žito vymlátil, ráno zavezl do mlýna, tam z něj nechal udělat mouku a večer mu hospodyně upekla po roce i chléb. A když hospodář uřízl kus masa a kousek mu podával, vyhrkly ubohému slzy z očí. Zlíbal chlebíček a nikdy, nikdy jím už nepohrdnul.