Krabat

Před několika sty lety žil v Jitku u Rakec srbský pastýř, který byl velmi chudý. Proto také musel jeho nevlastní syn, malý Krabat, při práci pomáhat, pást husy a často také klepat na dvéře dobrých lidí, když přes všecku námahu nebylo v chudé chýšce ani kouska božího chleba. Týdny, ano dlouhé měsíce chodil tak mladý Krabat, který byl přitom velmi veselý a hezký chlapec, žebrotou po kraji. Na svých toulkách přišel jednou i do Černého Chlumce. Tam, v tak zvaném Čertově mlýně, hospodařil po všem kraji vyhlášený kouzelník, kterého se všichni zbožní lidé báli. Mlynáři se chlapec velmi zalíbil, a proto se ho otázal:
„Nechtěl bys zůstat u mě? Nouzi mít nebudeš a mnohému se můžeš naučit.“
Krabat s tím souhlasil a zůstal v Čertově mlýně. Jeho pán však byl opravdu kouzelník a mistr černého umění. Měl u sebe dvanáct mládků, ve skutečnosti však byli všichni žáky zlého řemesla. Mlynář dbal, aby jich bylo stále dvanáct. Když však výuční a zkušební rok skončil, vždy jeden z nich zemřel. Mlýnské kolo se otočilo a označilo nešťastníka. Také nyní měl mlynář jen jedenáct žáků a Krabat měl neúplný počet doplnit.
Hoch byl velmi nadaný a záhy si přisvojil všechno černé umění svého mistra. Podle zvyku musel se však i on brzy zaslíbit ďáblu. Ale záhy mu bylo jasné, jakému nebezpečí se vystavil a únik z Čertova mlýna nebyl snadný. V hrozném strachu ..... jeho služba se blížila ke konci ..... přemýšlel a přemýšlel, až si konečně vymyslel lest, která ho mohla vysvobodit. Vyprosil si od mlynáře několik dní volna, aby mohl navštívit rodiče.
Doma měli po dlouhém odloučení z jeho návratu velkou radost; ale brzy se všechno veselí obrátilo v nejhlubší zármutek, když matka poznala, v jakých rukou její syn je a čemu se učí. Chlapec plakal, neboť nechtěl tak bídně zahynout jako mnozí před ním.
„Jen Vy, matko, mě můžete vysvobodit,“ naříkal mladý Krabat, „přijďte, milá máti, pro mě do Černého Chlumce a požádejte mlynáře, aby mě propustil. On to udělá, ale jen tehdy, když mě poznáte mezi mými jedenácti druhy. Řeknu Vám však hned, podle čeho mě poznáte. Všichni budeme sedět v tmavé komůrce proměněni v černé havrany a po ptačím zvyku se oštipovat. Všichni moji druzi budou mít hlavičku obrácenou k pravému boku, jen já sám se budu škubat pod pravým křídlem. Dejte na to dobrý pozor, to je jediné znamení, které Vám mohu dát. A potom řekněte pevně a jistě: to je můj syn. Na ta slova musí mě mlynář vydat, protože matce se nemůže v takovém případě žádný kouzelník protivit.“
Které mateřské srdce by odolalo takové prosbě? Skutečně také matka Krabatovi slíbila, že pro něho přijde, a tak se zase veseleji vrátil k svému pánovi. Po několika dnech se vydala matka za ním do Černého Chlumce, a jak syn řekl, tak se i stalo. Když přišla do mlýna a ptala se po synovi, dovedli ji do temné komory, v níž sedělo na tyči dvanáct jako uhel černých havranů, a mlynář ji vyzval, aby si syna vyhledala. Matka učinila, jak se domluvili, a správně uhodla. Kouzelník mohl jen stěží potlačit sou zlost. Skřípaje zuby, dotkl se hůlkou havrana, který se škubal pod pravým křídlem a hle, byl z něho mladý Krabat. Chlapec přiskočil k matce a chvátal s ní domů. Na cestu vzal však s sebou nejvzácnější kouzelnickou knihu svého mistra. Za to se stal kouzelník jeho nejúhlavnějším nepřítelem.
Doma nalezl Krabat starou nouzi a bídu. Peněz nebylo a suché brambory mu již vůbec nechutnaly. To v Čertově mlýně jídal jinší jídla! Přistoupil proto jednou k otci a řekl mu:
„Otče, tak to nemůže dál zůstat. Peníze mít musíme, a když Vy je nemáte, opatřím Vám je já.“
„To se lehko řekne, ale jak a kde, milý synu?“ ptal se ho otec.
„Brzy bude v Kulově dobytčí trh. Proměním se v tučného vola a Vy mě tam dovedete a prodáte. Neprodávejte mě však žádnému poctivému člověku, ale jen prohnaným handlířům z Kamjence. A žádejte klidně vysokou sumu, určitě ji dostanete. Za nic na světě však neprodejte s volem ohlávku, ať Vám nabízejí cokoliv. Jinak jsem navěky ztracen, nezískám již lidskou podobu a řezník mě porazí. S penězi pak pospíchejte rychle domů a já za Vámi také brzy přijdu. Potom nám bude doma zase lépe.“
A nedbaje otcova údivu, vyšel ze stavení. A hle, v tom okamžiku zaslechl otec bučet před chýší vola, a když si ho prohlédl, viděl, že lepšího vola by sotva kde nalezl. Však také handlíři pěkné zvíře velmi brzy objevili. Málem se pro něj až poprali, ale nakonec ho velmi dobře zaplatili. Otec schoval peníze, ohlávku si ponechal a odešel domů, zatímco handlíři táhli s volem ke Kamjenci. Cestou se však zastavili v krčmě, vola zavedli do stáje a sami se v místnosti veselili a zapíjeli dobrou koupi. Konečně si jeden z nich vzpomněl i na vola, zavolal k sobě děvečku a nařídil jí, aby mu dala žrát. Vůl však přivítal děvečku, lidským hlasem a pravil:
„O seno a slámu nestojím. Tučná pečeně by mi byla milejší.“
Na smrt vyděšena přiběhla dívka k hostům a povídala jim, jakého vola k nim přivedli: vůl mluví, o seno a slámu nestojí, ale chce raději tučnou pečeni. Handlíři se smáli a kroutili hlavami. Jen jeden uvěřil a šel s ní do stáje. Jakmile však otevřel dvéře, zatřepetala se nad ním vlaštovička, v kterou se Krabat proměnil. Vůl zmizel a mladý kouzelník byl doma v Jitku ještě dříve než jeho otec.
Přešel nějaký čas a peníze se rozkutálely. Bylo tedy třeba podniknout něco podobného. Krabat řekl nevlastnímu otci:
„Tentokrát mě povedete na trh jako koně. Za nic na světě však s ním neprodávejte ohlávku a uzdu. Vezměte oboje s sebou domů, jinak je po mně veta.“
A v tom okamžiku byl z chlapce krásný mladý kůň. Otec na něj sedl a tak přijel do Kamjence, kde krásné zvíře okamžitě přilákalo spoustu lidí. Mezi nimi přistoupil i obstárlý muž s dlouhou bílou bradou, nabídl za koně nejvíce a koupě byla uzavřena. Kupec zaplatil, ale uzdu a ohlávku vydat nechtěl. Marně otec o to usiloval. Bradáč skočil na koně a jako zlé neštěstí letěl odtud. Byl to Krabatův mistr, mlynář z Chlumce. Slyšel již o prvním činu svého bývalého žáka, hořel hněvem a přihnal se proto do Kulova, aby provinilce za krádež knihy potrestal ..... snad i zahubil. Především však měl Krabat pocítit jeho moc. Rozhněvaný kouzelník bodal ubohé zvíře ostruhami, bil ho bičem a honil ho v divém chvatu polem i lesem, přes trní a hloží, až jiskry lítaly.
Po dlouhém čase přijeli k zakouřené kovárně. Tam konečně slezl starý kouzelník z koně a přikázal kováři, aby přikoval koni čtyři žhavé podkovy. Kůň byl mladý, neokovaný a kováři se celá věc zdála podivná. Poprosil proto jezdce, aby vešel zatím na chvíli dovnitř a sám si podkovy vybral a tak oba vstoupili do chýše. Mezitím se k uštvanému zvířeti přiblížil kovářův chlapec; kůň byl přivázaný k sloupu a pot se z něho jen lil. Jakmile však uviděl chlapce, sklonil k němu hlavu a zašeptal:
„Stáhni mi, hochu, ohlávku přes levé ucho.“
Jak to chlapec učinil, kůň zmizel a Krabat si v podobě skřivánka vesele prozpěvoval a vznesl se k nebesům.
Ale běda! Proměněn v krahujce pustil se starý kouzelník za Krabatem a již mu byl v patách. Skřivánek viděl, že neuprchne. V hrozném strachu se spustil k zemi a potopil se do hluboké studně, kde se ihned proměnil v rybu. K studni přišla pro vodu panna a ..... div divoucí ..... z ryby se stal zlatý prsten a vklouzl jí na prst. Radostně spěchala dívka k domovu ..... vtom k ní přistoupil bradatý stařec a pěkně ji prosil, aby mu prsten prodala. Ale marná byla všecka jeho námaha. Dívka zůstala neoblomná a prsten si ponechala; nad čistou pannou pak nemá zlý duch žádné moci. Ale kouzelník se ani nyní nevzdal a zůstal dívce nablízku. Zatím došla dívka domů, ale brzy zase vyšla z chýše se zástěrou plnou ječmene a sypala jej slepicím. Přitom jí sklouzl prsten z prstu a ihned se proměnil v ječné zrno. Tu znenadání se ke kuřátkům, sbírajícím zrní, připojil cizí kohout a již mířil zobákem po ječných zrnkách. V tom okamžiku se však mezi nimi objevila liška ..... byl to zase Krabat ..... bleskurychle uchvátila nezvaného hosta a roztrhala ho na kusy. Tak zahynul vyhlášený mistr z Čertova mlýna: uprostřed zlého díla ho překvapila smrt.