Kozlův pohřeb

Žil jeden stařeček se stařenkou a neměli žádné děti, jen starého kozla si chovali. To byla jejich rodina. Dědeček neuměl žádné řemeslo, pletl jenom láptě ..... lýkové střevíce a tím se živil. Kozel si na dědečka zvykl, a ať šel dědeček kamkoli, kozel všude za ním.
Jednou musel jít dědeček do lesa na lýko. Kozel se rozběhl za ním. Přišli do lesa; dědeček loupal lýko a kozel se toulal po lese a škubal trávu. A jak ji tak škube, propadl se najednou předníma nohama do kypré půdy. Hrabal nohama, hrabal, až vyhrabal kotlík se zlatem. Dědeček vidí, že kozel hrabe v zemi, přišel k němu a uviděl zlato. Nikdo si neumí představit, jakou měl radost, zahodil lýko, sebral peníze a hajdy domů. Vypověděl všechno babičce. Babička povídá:
„To sám pánbůh nám na stará kolena nadělil takový poklad za to, že jsme spolu tolik let třeli bídu. Zato teď si budeme žít v hojnosti.“
„Ba ne, babičko, ty peníze jsme nenašli my, ale kozel. Toho teď musíme šetřit a chovat jako oko v hlavě.“ A od té doby začali kozla šetřit a chovat jako oko v hlavě, i sami si přilepšili. Lépe se snad ani carovi nevedlo. Dědeček úplně zapomněl, jak se láptě pletou. Žijí si jak páni, co je starost, už ani nevědí.
Za nějaký čas kozel onemocněl a pošel. Začal se dědeček s babičkou radit, co dělat.
„Kdybychom kozla hodili psům, zhřešili bychom před bohem i před lidmi, protože on byl strůjcem našeho štěstí. Raději zajdu k popovi a poprosím ho, aby pochoval kozla křesťansky, jako pochovává ostatní nebožtíky.“
Stařeček se vypravil k popovi, klaní se mu:
„Přicházím s prosbou k Tvé důstojnosti. Veliké neštěstí se doma stalo ..... kozel mi zemřel. Přicházím Tě pozvat na pohřeb.“
Když pop uslyšel takové řeči, zle se rozkatil, popadl stařečka za vousy a smýká jím po světnici.
„Co Tě to, dědku, napadlo, pochovávat smradlavého kozla.“
„Ale vždyť ten kozel byl také pravoslavný; odkázal Ti dvě stě rublů!“
„Poslouchej, ty starý popleto, nebiju Tě proto, že chceš, abych pochoval kozla, ale proto, že mi o jeho smrti dáváš vědět až dnes: možná že už zemřel dávno?“
Pop vzal od sedláčka dvě stě rublů a povídá:
„Jdi rychle k mému pomocníkovi a řekni mu, ať se připraví. Půjdeme kozla pohřbít.“
Jde stařeček k pomocníkovi a prosí ho:
„Rač nám, otče, přijít na výkrop nebožtíka.“
„A kdopak Ti umřel?“
„Snad jsi znal mého kozla; tak právě ten zemřel.“ Pomocník se rozlítil a začal ho mlátit hlava nehlava.
„Nebij mě, otče, považ, ten kozel byl také pravoslavný. Než zemřel, odkázal Ti sto rublů za pohřeb.“
„Jak jsi starý, tak jsi hloupý,“ řekl pomocník. „Pročpak jsi mi už dříve nedal vědět o jeho pravoslavném skonu? Jdi honem ke kostelníkovi, ať zvoní umíráčkem za kozlovu duši.“
Kostelník se taky rozzlobil a začal stařečka tahat za vousy. Stařeček křičí:
„Pusť mě, proboha, vždyť ten kozel byl také pravoslavný. Odkázal Ti za pohřeb padesát rublů.“
„A to se nestydíš takhle se loudat? Tos měl povědět už dávno. Dávno už bych byl vyzváněl.“ A kostelník hned utíká ke zvonici a vyzvání všemi zvony.
Pop se svým pomocníkem přišli do dědečkova domku a začal pohřeb. Položili kozla do rakve, odnesli ho na hřbitov a pohřbili do hrobu.
Začali si o tom vyprávět farníci, až se dozvěděl biskup, že pop vystrojil kozlovi křesťanský pohřeb. Pozval si k sobě stařečka i s popem, aby si to s nimi vypořádal. „Co si to dovolujete, pohřbít kozla, Vy bezbožníci!“ A dědeček povídá:
„Vždyť to nebyl kozel jako ostatní kozlové. To byl kozel pravoslavný. Před smrtí odkázal Vaší důstojnosti tisíc rublů.“
„Ty jeden hlupáku, nesoudím Tě za to, že jste kozla pohřbili, ale za to, že jste mu neudělili poslední pomazání.“ Biskup shrábl tisíc rublů a propustil stařečka i s popem domů.