Kouzelný tolar

Jeden zámožný obchodník ležel těžce nemocný. Smrt už se blížila. Šest dní a šest nocí nezamhouřil oka a jenom nástěnné hodiny, které pravidelně smutně odbíjely, mu připomínaly, že existuje čas a že není jen věčnost jako na onom světě.
Ve zvláštním polobdělém stavu ležel s otevřenýma očima se skelným leskem a bylo mu jak na cizí planetě. Ale nenudil se ani trochu. Víte přece, že když někdo umírá, shromažďují se u jeho postele všechny jeho zlé i dobré skutky. A předvádějí umírajícímu, jako na divadle, jeho vlastní život. Občas se něčemu usmál unavenými bledými rty, ale chvílemi se jeho tvář vraštila a z očí mu stékaly slzy.
Dobré skutky seděly u stěn jako děvčata ve vesnickém kostelíku, s jasnými tvářemi, jako by se v nich odráželo světlo svící. V rukou držely zpěvníky se zlatými ořízkami. Když se díval na své dobré skutky, slyšel sladký zpěv a byl připraven umřít. Ale špatné skutky mu nedovolovaly odejít. Přítel, kterého kdysi zranil, šel kolem něho s rudou ránou v prsou. Dívka, kterou opustil, přecházela kolem jeho lůžka, jako by si chtěla na něco postěžovat nebo o něco poprosit. Dívala se na něho smutně a vyčítavě. Její rty se pohybovaly, ale zřejmě nenacházely slova. To vše nutilo umírajícího nezavírat oči a ještě na cosi čekat. Nakonec se přece jen uklidnil a usnul. Ve spánku viděl, jak kráčí rovnou cestou přímo k nebeským vratům.
Strážce před vraty se ptal, kam prý jde.
„Copak nevidíš, copak nevíš, že umírám? Co se tak tváříš? Jen mě pusť dovnitř, což mě nepoznáváš?“
„Jak bych Tě neznal. Ty jsi přece ten zámožný obchodník z Velké ulice. Nedávno jsi ošidil o celý tolar nějakého chudáka, který si u Tebe kupoval chléb. Jen se vrať! Takové tu nepotřebujeme!“ odpověděl mu strážce.
Nemocný procitl. Do světnice svítilo slunce. Přízraky zmizely.
„Chci žít,“ řekl sestře, jež k němu přistoupila a utírala pot z jeho čela.
Obchodník pocítil, že se k němu vrací síla. Bylo toho hodně, co chtěl vykonat. Především bylo třeba vrátit tolar tomu chudákovi, kterého omylem ošidil. Byl čestným obchodníkem a nechtěl to tak nechat. Rychle se uzdravoval a po několika dnech byl opět ve svém krámě.
Ale kde byl ten muž, kterému zůstal dlužen tolar? Rozpačitě si prohlížel zákazníky, kteří přicházeli a odcházeli. Nemohl si vzpomenout na žádného, kterému by dal o tolar méně. Zdálo se mu však, že všem lidem, každému člověku, který k němu přichází se svými potřebami, zůstává něco dlužen ..... A tak tedy začal všem, kteří u něho něco kupovali, vracet o tolar více. Ale jen zřídkakdo si toho všiml a ještě méně bylo těch, kteří tolar někdy vrátili. Ale zákazníků v obchodě každý den přibývalo. Obchodník pracoval v potu tváře od rána do večera. Avšak jaký div! Neznal už starosti ani únavu. Byl zdravý a veselý a každého zdravil s úsměvem. Jeho kulatá tvář zářila každému vstříc jako slunko. Zmocnila se ho upřímná radost z toho, že rozdává. To ho úplně změnilo. Rozdával a rozdával, a nic za to nežádal. Bylo to jako vášeň, jako horečka, jako pro pijáka plná sklenice. Byl šťastný, protože šťastný je pouze ten, kdo je opojen. Jako ho dříve rozpalovala touha po zbohatnutí, tak nyní zase radost z toho, že rozdává. Tak ovšem brzy přišel se svým obchodem na mizinu.
Jednoho večera k němu zašel jednoruký vysloužilec, který se vracel z války. Tomu dal svůj poslední tolar. Potom šťastně usnul. S prázdnou kapsou a přece bohatý!
Ráno podle starého zvyku vešel do krámu, chodil kolem prázdných poliček a nevěděl, co si počít. Z roztržitosti vytáhl zásuvku a spatřil (div divoucí!), jak na jejím dně svítí tolar; ten tolar, který včera večer vydal vojákovi. Začal znovu obchodovat, ale ať se snažil utratit poslední tolar jak chtěl, vždycky se mu vracel do zásuvky. Byl to kouzelný tolar, který nelze, jako vlastní srdce, rozměnit ani utratit. Brzy byl obchodník znovu zámožný, jeho truhly se naplňovaly vzácným zbožím, jeho lodi pluly po všech mořích a po celém světě šířily dobré jméno svého majitele.