Kouzelný pták Zymyryk

Už je tomu tuze dávno, co žil jeden chán, a ten měl kouzelného ptáka Zymyryka. Každého rána mu Zymyryk vyprávěl, co se děje v širém bílém světě, a tak chán o všem věděl, všecko znal a svou moudrostí proslul široko daleko po celé zemi.
Jednoho rána však nalezl chán Zymyrykovu klec prázdnou. Pták zmizel, jako by se do země propadl. Nikdo o něm nic nevěděl.
Chán honem poslal svoje nejlepší bohatýry, aby ptáka Zymyryka vyhledali a přinesli zpátky. Ale bohatýři se vraceli jeden po druhém s prázdnýma rukama. O ptáku Zymyrykovi nikdo nic nevěděl.
Chán se z touhy po ptáku Zymyrykovi roznemohl. Chodil jako tělo bez duše, život ho přestal těšit. Nakonec vyhlásil v celé své říši, že tomu, kdo by ptáka Zymyryka nalezl a přinesl zpátky, dá polovinu svého chánství.
Dověděl se o tom i mladý pastýř Bekdžal a řekl si:
„Půlka chánství není k zahození. Podívám se trošku po okolí, jestli tady někde to ptačisko nevězí.“
A šel.
Nešel dlouho, nešel daleko, když tu uviděl čtyři horské berany. Bekdžal neměl žádnou zbraň, a namířil tedy na berany holí.
„Chlapče, nezabíjej nás!“ zvolali berani lidskou řečí.
„Odkdypak horští berani mluví jako lidé?“ podivil se Bekdžal a berani mu vyprávěli:
„Nejsme horští berani, jsme lidé jako ty. Onehdy jsme šli touto cestou a tady za skálou jsme uviděli bílou jurtu. Vešli jsme dovnitř a tam na stole byly prostřeny vybrané lahůdky, že se na ně sliny sbíhaly. Ale jen jsme okusili, objevila se hrozná babice a proměnila nás v horské berany. Dej si pozor, mládenče, a raději se bílé jurtě vyhni!“
Bekdžal jenom pokýval hlavou a šel dál. Zanedlouho opravdu došel k bílé jurtě. Ale vůbec nedbal na varování horských beranů. Vešel dovnitř a pustil se do prostřených lahůdek. A tu, kde se vzala tu se vzala, ohyzdná stařena, zvedla ze země hrst hlíny, hodila ji Bekdžalovi do tváře a z toho se hned stal horský kozel.
Bekdžal vyběhl z jurty a šel dál po cestě, až přišel k bílému dvorci. Ze vrat vyšlo pěkné děvče a usmálo se na kozlíka:
„Ty nejsi horský kozel, Ty jsi člověk. Jistě Tě začarovala moje zlořečená matička, co bydlí v bílé jurtě.“
Pak dívka vzala ze země hrst hlíny, hodila ji kozlovi mezi oči a rázem se z něho stal zase pastýř Bekdžal.
Dívce se Bekdžal zalíbil, a pozvala ho tedy do stavení. Pěkně chlapce pohostila, a když se najedl, napil a odpočinul si, začala se ho vyptávat:
„Co Tě to napadlo chodit po téhle začarované cestě?“
„Nevěděl jsem, že je začarovaná,“ pokrčil rameny Bekdžal. „Jdu hledat chánovi ptáka Zymyryka. Když ho najdu, dostanu polovinu chánství. To přece stojí za to, ne? Jenže vůbec nevím, kde bych měl toho ptáka hledat.“
„Já vím, kde je pták Zymyryk,“ řeklo děvče. „Ukradla ho zlořečená sestra mé zlořečené matičky. Ale cesta je k ní dlouhá a ptáka Zymyryka tuze ostražitě hlídají.“
„Zkusit bych to snad mohl,“ řekl Bekdžal.
„Tak poslouchej! Tady za naším domem vede do kopce úzká pěšinka. Když po ní půjdeš tři dny, dojdeš k vysokému topolu, který roste až do nebe. A za tím topolem leží veliké, hluboké jezero. Člověk je nepřeplave dřív než za sto let. Za tím jezerem se rozkládá hluboký les. Člověk jej neprojde dřív než za devadesát let. A za lesem se táhne pohoří, a to člověk nepřeleze dřív než za osmdesát let. Za pohořím je pak krásná louka, na louce stojí palác a v paláci bydlí zlořečená sestra mé zlořečené matičky. Ptáka Zymyryka má ve zlaté kleci a sama ho hlídá. Nespí ve dne ani v noci, jenom v pravé poledne na chviličku zavře oči. Tehdy bys jí mohl Zymyryka vzít.“
„Z toho nic nebude!“ mávl rukou Bekdžal. „To je všecko na tuze dlouhé lokty.“
Dívka se usmála:
„Poradím Ti rychlejší cestu. Na vysokém topolu, co roste až do nebe, má hnízdo pták Karakuš. Ten rok co rok vyvádí mláďata, ale rok co rok přilétá hrozný jednooký drak a ptáčata sežere. Zrovna teď někdy by drak mohl přiletět, mláďata jsou ještě v hnízdě. Kdyby se Ti podařilo draka zabít a ptáčata zachránit, Karakuš by se Ti třebas z vděčnosti odměnil a zanesl by Tě k zlořečené sestře mé zlořečené matičky.“
Bekdžal se podrbal za uchem a řekl:
„Zkusit bych to mohl.“
A pak Bekdžal vstal a vydal se k vysokému topolu, co rostl až do nebe.
Šel tři dny úzkou pěšinkou za stavením, kde bydlila pěkná dcera zlořečené čarodějnice, a opravdu došel k vysokému topolu, co rostl až do nebe.
„Pane, to je ale strom!“ zaklonil hlavu Bekdžal a u samého nebe uviděl hnízdo a v něm ptáčata.
Ale vtom se nebe zatmělo a na obloze se objevil strašlivý drak. Jeho jediné oko, veliké jako mísa, svítilo oslňující září, z huby a z nozder mu šlehaly plameny a řval tak strašně, že to bylo slyšet za devaterými horami.
Ráčata v hnízdě zděšeně zaštěbetala, ale pak v hrůze ztichla,
protože drak se zaklesl nohama na topolu a svou hroznou tlamu už strkal do hnízda. Byl to strašný netvor, hlavu měl až skoro k nebi, zatímco ocas mu ležel na zemi.
„Teď bych měl draka zabít,“ řekl si Bekdžal. „Ale jak, když nemám žádnou zbraň?“
A přepadl ho hrozný vztek, že propásl takovou příležitost, a tak aspoň vší silou praštil draka holí přes ocas.
Ale co se nestalo? Drak se hrozně lekl, pustil se topolového kmene a spadl na zem. Byla to strašná rána, až Bekdžalovi zalehlo v uších, a dračí tělo vyrylo v zemi jámu hlubokou deset sáhů. A jak drak spadl z té hrozné výšky, roztříštil si hlavu o kámen pod topolem. Byl dočista mrtvý.
Když Bekdžal viděl, že zabil strašného draka ranou holí do ocasu, vesele se zasmál:
„Vida, takhle se musí na draka!“
Pak čekal, až přiletí pták Karakuš.
Zanedlouho se nebe zase zatmělo, zdvihl se prudký vítr, z hor padaly kameny jako berani, a vtom se objevil černý pták Karakuš. Dosedl ztěžka do hnízda a topol se pod jeho tíhou třikrát naklonil až k zemi.
„Copak to vidím?“ podivil se Karakuš, když spatřil mrtvého draka. „Kdopak zabil tu hroznou obludu?“
A ptáčata o překot štěbetala, že to byl ten neznámý bohatýr, co stojí pod topolem.
Teprve teď si všiml Karakuš Bekdžala. Snesl se k němu, a už by ho byl málem slupl. Ale ptáčata spustila hrozný povyk, že Karakuš chce sežrat jejich zachránce.
„To je pravda,“ řekl černý pták. „Byl by to čirý nevděk. Opravdu jsi to byl ty, kdo zabil draka?“
„Já.“
„Jsi statečný junák a nevím, jak bych se Ti odměnil, žes zachránil moje ptáčata.“
„Což o to, já bych Ti poradil, jak se mi odměnit,“ řekl Bekdžal.
„Tak poraď!“
„Dones mě přes tohle jezero, které člověk nepřeplave dřív než za sto let, přes les, který člověk neprojde dřív než za devadesát let, a přes pohoří, které člověk nepřeleze dřív než za osmdesát let. Tam za ním je palouk, na palouku palác a v paláci šeredná čarodějnice hlídá kouzelného ptáka Zymyryka. Toho ptáka jí musím vzít.“
„Znám tu cestu,“ řekl Karakuš. „A donesu Tě tam. Ale je to tuze dlouhá cesta. Musím si s sebou vzít hodně jídla, šedesát parohatých jelenů a šedesát tučných beranů. Čekej na mne tři dny!“
Bekdžal jenom kývl hlavou. A opravdu, za tři dny byl Karakuš zpátky se zvěřinou.
Bekdžal se dal do čtvrcení jelenů a beranů, maso skládal do kožených pytlů, a když to všecko udělal, rozloučil se Karakuš s ptáčaty, uložil si pytle s masem i Bekdžala na záda a vyletěl na dalekou cestu.
„Zavři oči!“ řekl Karakuš Bekdžalovi. „Jinak se Ti zatočí hlava a spadneš dolů. A neotevírej je dřív, než Ti řeknu. Až budu mít hlad, klovnu Tě trošku do ruky a Ty mi podáš kus masa.“
A tak letěli. Jak dlouho letěli, to Bekdžal nevěděl. Měl zavřené oči, a tak nepoznal, je-li noc či den, ráno či večer. Co chvíli ho Karakuš klovl do ruky a Bekdžal mu podal kus masa.
A pak pravil Karakuš:
„Teď otevři oči a podívej se dolů na zem!“
Bekdžal otevřel oči, podíval se dolů a udiveně zvolal:
„Země je malá, není větší než jurta!“
„To znamená, že jsme přeletěli jezero,“ řekl Karakuš a Bekdžal zase poslušně zavřel oči.
Po čase znovu řekl Karakuš:
„Otevři oči a podívej se dolů na zem!“
Bekdžal se podíval dolů a řekl:
„Země je ještě menší, jen jako mísa.“
„To znamená, že jsme přeletěli les,“ řekl Karakuš a Bekdžal zase zavřel oči.
Pak řekl Karakuš potřetí:
„Otevři oči a podívej se dolů na zem!“
„Zemi není vůbec vidět„řekl Bekdžal.
„To znamená, že jsme přeletěli i to pohoří,“ zaradoval se Karakuš. „Teď se snesu na zem, jsme u cíle. Dej mi naposledy ještě kus masa!“
Ale Bekdžal už neměl ani kousíček.
„Už nemám maso,“ řekl.
„Musíš mi dát aspoň kousek. Jinak nebudu mít dost sil, spadneme dolů a zabijeme se oba.“
Bekdžal se nerozmýšlel, vyřízl si z boku kus masa a dal je Karakušovi.
Karakuš se jenom olízl a spustil se dolů. A zanedlouho byli na palouce před palácem.
„Už jsem myslel, že nedoletím,“ pravil Karakuš. „Ale ten poslední kousek masa, cos mi dal, ten mi tak zachutnal a tak mě posilnil, že jsem přece doletěl.“
„To bylo maso z mého boku,“ řekl Bekdžal.
„Máš tuze dobré masíčko,“ liboval si Karakuš. „Přece jenom jsem Tě měl sežrat, hned jak jsem Tě spatřil. Byl bych se nemusel plahočit takovou dálku.“
Bekdžal poděkoval Karakušovi, že ho donesl až sem a že ho nesežral. A Karakuš mu na rozloučenou dal ještě dobrou radu:
„Až vejdeš do paláce, uvidíš tam samé vlky, medvědy, tygry a Ivy. Jsou to zakletí lidé jako ty. Bát se jich nemusíš, nic Ti neudělají. Ale dej si pozor na starou čarodějnici, co hlídá ptáka Zymyryka. Ta usne jenom na chvilku v pravé poledne, ale to spí tak tvrdě, že ji nikdo nevzbudí. V tu chvíli k ní přiskoč, stáhni jí z ruky zlatý náramek s drahokamy ..... ten pak dej své nevěstě.“
„Ale já žádnou nevěstu nemám,“ vrtěl hlavou Bekdžal.
„Máš nevěstu, jenže o tom ještě nevíš,“ usmál se Karakuš. „Když se zmocníš náramku, rychle otevři klec, sedni si na kouzelného ptáka Zymyryka a ten Tě donese domů. Lítá jako blesk, daleko rychleji než dovedu já.“
Protože slunce už stoupalo doprostřed nebe, Bekdžal nemeškal a vešel do paláce. Lvi, tygři, medvědi a vlci mu opravdu neublížili, a tak bez nehody vstoupil do komnaty, kde zlořečená čarodějnice hlídala Zymyryka.
„To mám věru štěstí,“ zaradoval se Bekdžal, když spatřil, že babizna tvrdě spí.
Rychle jí stáhl z ruky zlatý náramek, otevřel klec s kouzelným ptákem, a protože ten věděl a znal všecko, co se děje na širém bílém světě, nic nemusel vysvětlovat. Skočil mu na záda a pták jako šíp vyletěl z paláce.
Zymyryk letěl opravdu jako blesk. Bekdžalovi se tajil dech, a než se nadál, už byli pod vysokým topolem.
„Tady si trochu odpočinem,“ řekl Zymyryk. „Povíme Karakušovým dětem, že se jim už vrací otec, a pak poletím k té dívce, co Tě proměnila z kozla v člověka a poradila Ti cestu. Je to dobrá a pěkná dívka a má Tě ráda. Dáš jí ten zlatý náramek a ona se stane Tvou ženou. Pak se vydáme do chánova paláce.“
„A já dostanu polovic chánství!“ zaradoval se Bekdžal.
Ale Zymyryk zavrtěl hlavou.
„Tak jednoduché to nebude. Ještě budeš musit ledacos překousnout, než tu půlku chánství dostaneš.“
Pak zanesl Zymyryk Bekdžala k jeho nevěstě.
Dívka se nesmírně radovala, když uviděla Bekdžala živého a zdravého a navíc s kouzelným ptákem Zymyrykem. A radostí byla dočista bez sebe, když jí Bekdžal dal krásný zlatý náramek s drahokamy.
A tak se v nejlepším rozmaru vydali do chánského paláce.
„Dva Vás neunesu,“ pravil Zymyryk. „Musíme pěšky.“
A tak šli.
Zanedlouho přišli k veliké řece a uviděli tam dva jezdce. Byli to chánovi synové, kteří se vypravili na lov. Když spatřili Zymyryka, úžasem oněměli.
„Kdes vzal kouzelného ptáka Zymyryka, který patří našemu otci?“ otázali se, když zase mohli mluvit.
„Těžce jsem ho vydobyl na zlořečené čarodějnici.“ řekl Bekdžal. „Teď ho odevzdám Vašemu otci a dostanu polovinu chánství.“ Chánovi synové se zamračili. S tímhletím pastuchou že by se měli dělit o otcovskou říši? Jako by se domluvili, seskočili oba z koní, vrazili do Bekdžala a jeho nevěsty, až je shodili do vody, popadli Zymyryka a ujížděli domů.
Ale Bekdžal s nevěstou se neutopili. Dívka ho proměnila v kačera a sebe v kačenu a už kroužili v letu nad chánovými syny.
„Jen ať ti darebáci odevzdají Zymyryka sami,“ řeklo děvče. „Uvidíme, co z toho vzejde.“
Chánovi synové opravdu odevzdali otci Zymyryka a starý chán z radosti hned vyhlásil po celé říši, že se Zymyryk našel a že ho přinesli jeho synové. Dal uspořádat velikou hostinu a každý, kdo tam přišel, dostal zadarmo najíst a napít.
A přišel na tu hostinu taky Bekdžal se svou nevěstou. Přistoupili k chánovu stolu, kde vedle chána seděli jeho synové a Zymyryk. Ten byl tuze zasmušilý a od té chvíle, co ho přinesli domů, nepromluvil ani slovo.
Když chánovi synové spatřili Bekdžala a jeho nevěstu, hrůzou zbledli. Ale Zymyryk radostně zvolal:
„Teď přišel můj pravý zachránce! Bekdžal mě nalezl a vzal zlořečené čarodějnici. Ne obmyslní chánovi synové!“
Chán zlostí zrudl, zlobil se na své syny, zlobil se na Bekdžala, ale hlavně se zlobil na Zymyryka, že to všecko prozradil před tolika lidmi a on teď nemohl tu hanbu a tu pravdu utajit. A tak mu nezbývalo nic jiného, než Bekdžalovi opravdu dát polovinu svého chánství.
A Zymyryk se spokojeně usmíval a zase každý den ráno vyprávěl chánovi, co se všecko děje na širém bílém světě.