Konrád, který psal nosem

Byl jednou jeden chlapeček, jmenoval se Konrád a ten pořád lhal.
Dostal od maminky k narozeninám plnicí pero, ale sotva přišel do školy, už vykládal, že si to pero upekl z hladké mouky na pánvičce, a děti si pero prohlížely a říkaly, to přece není možné, Konráde, Ty určitě lžeš, ale Konrád se ani trochu nezačervenal, krčil rameny a říkal, tak si mi sáhněte na nos, a děti mu na nos sáhly, ale nic nepoznaly, protože Konrádův nos byl dlouhý, špičatý a krásně rovný. A Konrád se v duchu smál a myslel si, s takovým nosem můžu lhát jak chci, nikdo nic nepozná.
Ale představte si, jednou hrál Konrád na hřišti kopanou a plnicí pero ztratil. Když přišel do školy, řekla paní učitelka dětem, vyndejte si sešity a pera, budeme psát úlohu o tom, jak voní květiny. A rozdala dětem azalky, karafiáty a jiřiny, děti daly sešity na lavici, vzaly pera, voněly ke květinám a psaly.
Ále Konrád marně hledal své nové pero, v aktovce nebylo, v kapse také ne, a tak řekl Zuzance, která seděla vedle něho, Zuzanko, půjč mi něco na psaní, mému peru narostly včera večer nohy, uteklo s kočkami na střechu a ještě se nevrátilo.
Ale Zuzanka řekla, Konráde, to není možné, Ty určitě lžeš, nic Ti nepůjčím.
Tak mi sáhni na nos, řekl Konrád, ale Zuzanka neměla čas sahat Konrádovi na nos, psala úlohu o tom, jak voní květiny, a tak řekla, já vím, že máš špičatý a rovný nos, ale teď mě nech, mám práci, piš si, čím chceš.
Dobrá, řekl si Konrád, mám krásně rovný, špičatý nos, budu tedy psát nosem, a namočil si nos do inkoustu a psal.
Konráde, řekla paní učitelka, když to viděla, nepiš nosem, je to nezdravé.
Musím tak psát, řekl Konrád, můj nos mě o to včera celý den prosil a já jsem mu to na čestné slovo slíbil.
Konráde, řekla paní učitelka, tohle Ti nevěřím, odkdy se nosy zajímají o psaní?
Tak mi sáhněte na nos, řekl Konrád, ale paní učitelka viděla, že Konrádův nos je celý od inkoustu, nechtěla si špinit ruce, a tak řekla, dobrá, piš si tedy, čím chceš, já Ti jen říkám, že je to nezdravé.
A měla pravdu, psát nosem je skutečně nezdravé, nos se za chvíli celý upíše, je menší a menší, nedá se s ním vonět ani psát, a tak Konrád marně čichal ke karafiátu, necítil vůbec nic, řekl si tedy, napíšu, že květiny nevoní, ale když chtěl tohle napsat, nešlo to, protože nos byl pryč.
A Konrád se hrozně polekal, není to jen tak, být najednou bez nosu, nos mají všichni, nos má i kočka i slon, bez nosu se nejenom nedá vonět, bez nosu se nedá ani kýchat, bez nosu vypadá člověk velice divně a Konrád si řekl, nějaký nos musím mít, něco si tam musím dát, a šel ze školy rovnou na půdu, kde je plno starých krámů, lyže a houpací židle a starý gramofon, a Konrád přemýšlel, co si dát místo nosu, lyže jsou trochu velké, myslel si, houpací židle by nevypadala hezky, dám si tam kliku od gramofonu, a opravdu, dal si místo nosu kliku od gramofonu a šel k obědu.
Poslouchej, Konráde, Ty máš nějaký divný nos, řekla mu při jídle maminka, nestalo se Ti něco?
Ale, řekl Konrád, stala se mi taková nepříjemná věc, můj nos se domluvil s mým novým plnicím perem, že si půjdou do cukrárny na trubičky se šlehačkou, a když přecházeli ulici, přejel je parní válec.
Poslouchej, Konráde, to není možné, řekla maminka, odkdy chodí plnicí pero s nosem do cukrárny, nemají přece zbytečné peníze na mlsání, Ty určitě lžeš.
Tak mi tedy sáhni na nos, řekl Konrád, a maminka mu sáhla na nos a nos byl docela křivý, jako každá klika od gramofonu, a maminka řekla, Konráde, Ty lháři, za trest budeš bez oběda, a Konrád seděl u stolu, kručelo mu v břiše a myslel si, tak a mám po lhaní, nedá se nic dělat, psát nosem se opravdu nevyplácí.