Konec obra Jordána

Ve vysokých horách, kde slunce zapadá dřív a vychází později než u nás, žili před dávnými a dávnými časy otec s matkou a dvěma synky, Jeníčkem a Toníčkem.
Jeníček a Toníček běhali po stráních za motýly, stavěli na horském potůčku hráze, a když se jím zachtělo, odběhli do lesa na jahody.
Na podzim uzrály na stráních ostružiny. Matka si děti zavolala a podala jim džbán.
„Jeníčku a Toníčku,“ řekla, „natrhejte mi ostružiny, upeču Vám koláč. Ale nechoďte daleko, ať nezabloudíte a přijdete včas na večeři.“
Jeníček a Toníček slíbili, že dají na sebe pozor, a rozběhli se na stráň. Trhali na stráni i na kraji lesa, a čím hlouběji se pouštěli do lesa, tím sladší se jim ostružiny zdály. Když byl džbánek po okraj plný, chtěli se vrátit. Ohlíželi se po pěšině, která je sem dovedla, a nemohli ji najít. Překročili při trhání ostružin bludný kořen, a kdo bludný kořen překročí, ten tak brzy cestu domů nenajde.
I chodili Jeníček s Toníčkem po lese a slunce se kutálelo po obloze stále víc k západu a chystalo se ulehnout za velikou horu.
„Já mám hlad,“ zaplakal Jeníček.
„Neplač,“ utěšoval ho Toníček, „podívej se před sebe. Mezi stromy se modrá obloha. Za chviličku vyjdeme z lesa ven.“
Za chvilku se opravdu dostali z lesa, ale byli v docela cizí krajině, na neznámé louce a v neznámém údolí. Mezi balvany vedla široká cesta, rozdupaná, jako by po ní každý den někdo vyháněl obrovské stádo.
„Půjdeme po cestě a jistě přijdeme na salaš,“ řekl Toníček, vzal Jeníčka za ruku a pustil se dolů do údolí.
Nedošli ještě na konec cesty a uviděli, jak za skálou stoupá k nebi kouř. Povídali si:
„Kde se kouří z komína, bude i chalupa a lidé, kteří nám ukáží, kudy domů do naší vesnice.“
Na konci cesty však nestála chalupa ani salaš. Kouř stoupal z jeskyně a v jeskyni vařila divoká lesní žena Fangga večeři. Černé vlasy jí vlály kolem hlavy a do ohně přikládala celé stromky. Jakmile děti spatřila, zahučela:
„Co tu hledáte, lidská koťata?“
Děti se jí polekaly. Statečnější Toníček odpověděl:
„Šli jsme na ostružiny a nemůžeme najít cestu zpátky. Uviděli jsme kouř a mysleli jsme, že tu bydlí někdo, kdo nám dá jíst a poradí nám.“
Fangga se dala do smíchu, až poskočily kameny kolem jeskyně, ale pak povídá:
„To víte, že Vám něco dám, o hladu Vás nenechám. Ale teď si rychle vlezte pod pec, za dříví. Každou chvíli se vrátí obr Jordán, a jestli Vás uvidí, spolkne Vás.“
Chlapci se nedali pobízet. Zalezli za dříví, sotva dýchali. Jen se schovali, už se venku ozvaly kroky jako hřmění a hřmění šlo blíž a blíž, až se zastavilo v jeskyni. Obr Jordán byl tu. Rozhlížel se, otáčel, čichal tady, čichal tam, nakonec zakoulel očima a zahromoval:
„Čichám, čichám člověčinu.“
„Čicháš, čicháš kočičinu,“ odpověděla mu Fangga.
Obr se rozzlobil a zafuněl tak hrozně, že se všechno, jeskyně, hory i lesy, otřásalo, a chlapci za dřívím strachy málem vykřikli. mysleli si: Teď se jeskyně zřítí, spas se, kdo můžeš. Vyskočili ven a chtěli utéci. Obr Jordán roztáhl veliké ruce a chytil je. Vyhuboval ženě, že mu zapírala, vstrčil děti vedle do komory, zamkl za nimi a klíč si vsunul do kapsy.
Chtěl ještě hubovat dál, ale zaslechl v horách zvonek. Zatoulala se mu koza. Nechal hubování a běžel ji hladat.
Chlapci v komoře se dali do pláče, naříkali a prosili, aby jim Fangga pomohla. Fangga byla lesní žena, ale měla dobré srdce.
„Nekňourejte mi tu, koťata,“ řekla, „nemám sice klíč, ale pomohu Vám.“
Opřela se do dveří, dveře zapraskaly a povolily.
Děti byly na svobodě.
„Utíkejte až k velkému kameni a potom nalevo.“ křikla za nimi.
Chlapci poděkovali, ani se nezastavili.
Jak dlouho asi byli pryč? Čtvrt hodiny, půl hodiny a obr rudý zlostí se vracel. Koza se mu v horách ztratila a nechytil ji.
„Ještě že mám v komoře děti,“ zabručel a dupal po jeskyni. Co to? Dveře komory vyvrácené a děti nikde. Obr Jordán popadl hůl a zavolal na Fanggu:
„Těš se, až se vrátím!“
Pak se rozběhl dlouhými kroky za dětmi. Dohnal je u široké rozvodněné bystřiny. Šly po druhém břehu a mezi obrem a dětmi šuměla prudká voda. Obr se zastavil a volal na děti, jak dovedl nejmírněji, aby je nepolekal:
„Děťátka, chlapečkové roztomilí, jakpak jste se dostali přes vodičku?“
Chlapci mu odpověděli:
„Jen jdi, Jordáne, proti vodě, tam je lávka.“
Obr Jordán si pospíšil, popoběhl proti vodě, našel lávku, a jak na ni vkročil, lávka pod ním praskla a obr spadl do vody. Voda byla studená, rozbouřená a bylo jí hodně, že i obrovi dalo práci, aby se vyškrábal na břeh. Chlapci zatím uběhli velký kus cesty.
Sotva obr vylezl z vody, jen se otřepal a zas uhání za dětmi. Dohnal je, ale mezi ním a dětmi se prostírala dlouhá trnitá houština. Obr se začal mírně a mile vyptávat, aby děti nepolekal:
„Děťátka, chlapečkové roztomilí, jakpak jste se dostali na druhou stranu křovíčka?“
Chlapci odpověděli:
„Jen jdi, Jordáne, kousek zpátky, tam je v křoví díra.“
Jordán se vrátí, díru najít nemůže. Podívejme, a přece tady je, taková maličká, zrovna jako pro děti. Obr prostrčí dírou hlavu, tělo nechce projít. Jordán to zkouší dopředu, dozadu a nejednou rup ..... křoví povolí a obr se vyvalí na druhou stranu ven, celý poškrábaný a bez kabátu. Chlapci zatím uběhli velký kus cesty.
„Jen se netěšte, ještě jste mi neutekli,“ bručí obr a běží za nimi. Dožene je, jak by je nedohnal, když má dlouhé nohy. Ale zase je tu potíž. Mezi obrem a dětmi leží jezero. Obr Jordán se rozhlíží, plavat neumí, kdyby aspoň uviděl loďku! I začne se mírně a mile vyptávat dětí:
„Děťátka, chlapečkové roztomilí, jakpak jste se dostali na druhou stranu?“
A chlapci odpovídají:
„Uvázali jsme si, obře Jordáne, veliký kámen na krk a kámen nás přenesl na druhou stranu.“ Jak to obr uslyšel, popadl největší kámen, který ležel nablízku, uvázal si jej na krk a skočil do vody, aby ho kámen přenesl. Jak do vody skočil, voda se nad ním zavřela a kámen ho stáhl na dno.
A chlapci? Rozběhli se a nezastavili se až doma.