Kohoutek a slepička jdou do Říma

Byl jednou kohoutek a byla slepička. Vyšli si na procházku. Slepička našla zrnko a kohoutek dopis. Slepička měla jedna dvě zrnko v sobě, ale kohoutek si dopis schoval.
„Poslouchej, slepičko,“ povídá kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“
„To půjdu s Tebou,“ řekla slepička, „a budu dělat paní papežovou!“
Tak spolu putovali do světa, aby se dostali do Říma. Ušli kousek cesty a potkali straku. Straka byla zvědavá, kam cestují.
„Našel jsem dopis,“ povídal kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem.“
„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“
„Půjdu s Vámi,“ řekla straka, „budu Vám dělat pokladníka!“ A opravdu šla s nimi. Za chvíli potkali vrabce. Vrabec chtěl vědět, kam jdou.
„Našel jsem dopis,“ řekl kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“
„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“
„A já jdu s nimi také,“ řekla straka, „a budu jim dělat pokladníka!“
„Půjdu s Vámi,“ povídal vrabec, „mám hezký hlas, mohu Vám dělat kostelníka.“ A opravdu šel s nimi. Zase šli chvíli a potkali lišku. Liška se ptala, kam jdou.
„Našel jsem dopis,“ řekl kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“
„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“
„A já jdu také,“ řekla straka, „a budu jim dělat pokladníka!“
„I já jdu s nimi,“ řekl vrabec, „mám hezký hlas, budu jim dělat kostelníka!“
„Děti,“ řekla liška, „vy chcete do Říma? Copak znáte cestu? Já cestu znám a mohla bych Vám ji ukázat, ale dneska už je pozdě, za chvilku bude tma. Pojďte ke mně, vyspěte se a ráno Vám cestu ukážu.“
Poutníci byli rádi a šli za liškou do jejího domečku. Sotva byli uvnitř, liška zamkla dveře a zavřela okenice, aby zvířátka neměla kudy utíkat.
„A teď mi, kohoutku,“ řekla liška, „zazpívej písničku!“
Ale kohoutek odpověděl:
„Jakpak mám, lištičko, zazpívat písničku? To já neumím. Víš co? Zazpívej mi nejdřív Ty. Budu Tě poslouchat a snad se písničku naučím.“
„Já Ti zazpívám!“ řekla liška a začala:
„Když jsem byla služkou a sloužila u jedné zlé paní, moc jsi mě zlobil. Paní chtěla, abych pořád pracovala, a já se vždycky dostala do postele pozdě v noci. A za chvilku jsem musela zase vstávat, poněvadž kohout kokrhal. To Ty jsi kokrhal tak časně a nenechal jsi mě vyspat. Za to Ti ukousnu hlavu.“
Liška ukousla kohoutkovi hlavu a obrátila se k slepičce:
„A teď mi, slepičko, zazpívej písničku Ty!“
„Bože, bože,“ naříkala slepička a třásla se po celém těle, „milá lištičko, vždyť já neumím zpívat písničky.“
„Dobrá, tak poslouchej,“ řekla liška, „já Ti zazpívám sama!“
A začala:
„Když jsem byla služkou a sloužila u jedné zlé paní, moc jsi mě zlobila. Paní chtěla mít mnoho vajec a já jsem jí poctivě nosila každé vejce, které jsi snesla. Ale Ty jsi pořád kdákala a kdákala a paní myslela, že snášíš víc vajec, než jí nosím. Za to Ti teď ukousnu hlavu!“
Liška ukousla slepičce hlavu a obrátila se ke strace:
„A teď mi strako zazpívej Ty!“
„Já mám zpívat?“ vykřikla straka, „lištičko, to jsem přece nikdy neuměla!“
„Tak já Ti zazpívám sama,“ řekla liška a začala:
„Když jsem sloužila u zlé paní, moc jsi mě zlobila. Paní mě posílala do města, ať bylo hezky, ať pršelo, a když jsem přišla zablácená domů, volala jsi na mě a posmívala ses mi. Za to Ti teď ukousnu hlavu!“
Liška ukousla strace hlavu a obrátila se k vrabci:
„Nu, vrabčáku, zazpívej mi písničku aspoň Ty!“
„Od srdce rád, milá lištičko,“ řekl vrabec, „ale mohu zpívat, jenom když mám dost vzduchu. Otevři trošku okno a já hned spustím!“
Liška poslechla a otevřela okno. Na to vrabec čekal. Vyletěl rychle ven, posadil se na vysoký strom, uklonil se a zazpíval.
Co bylo lišce platné, že uslyšela vrabčí písničku. Ať se zlobila jak se zlobila, vrabce chytit nemohla.