Kohoutek

Sloužili ve dvoře kohoutek a slepička.

Kohoutek budíval k ránu chasu a slepička opatrovala hejno kuřátek.

Měli za to na kurníku pokojíček a kromě toho celou stravu.

Jednou povídá kohoutek:

„Kykyryký! slepičko, už se mi ta naše služba nelíbí. Musím vstávati dříve než první červánky a mám za to jen hrst hubené zadiny. Hlady bych umřel, kdybych si neuhledal po dvoře trochu tučných zrnek. Podívám se za štěstím do světa. Zdálo se mi dnes, že budu králem.“

Slepička na to:

„Jen ty, kohoutku, buď spokojen! Máme se tu dobře. Spát o hladu nechodíme, a je-li déšť, také na nás neprší.“

Ale kohoutek pořád, že měl tak hezounký sen a že chce býti králem. Potom prý bude pro slepičku psáti. Slepička stane se královnou a kuřata princi a princeznami. To se kuřátkům tuze líbilo. Prosila kohoutka, aby jen brzy našel nějaké pěkné království, že se už nemohou dočkati, až budou z nich princové a princezny.

Rozloučil se tedy kohoutek se slepičkou i s kuřátky a honem do světa.

Cestou potkal několik broučků, hejno koroptví a tři myšky; ale nikde ho nepoprosili, aby byl králem.

Posléze přichází k poli u lesa, a tam se pase pět zajícův.

I zastaví se kohoutek a povídá:

„Kykyryký! ušáčkové! Chcete-li mne za krále?“

Zajíčkové ušáčkové podívali se na kohoutka a radili se vespolek.

„Korunu má,“ řekl nejmladší.

„Ostruhy také,“ druhý na to.

„Šaty se na něm jen lesknou,“ chválil třetí.

„A postavu má opravdu královskou,“ dodal čtvrtý.

Jenom pátý zajíc, starý kubík, mlčel a vousy sobě hladil.

Po chvíli řekl:

„Poslouchej, kohoutku! Chceš-li býti zaječím králem, ukaž nám, že nás dovedeš brániti proti nepřátelům. V lese pod skalou zůstává liška v dutém stromě. Vyžeň ji za hory za doly až do sedmého království a budeš naším králem.“

Sotva kohoutek o lišce zaslechl, otřásl se hrůzou. Slýchal od svého dědečka, že jednou v zimě přikradla se liška až do dvora a slepici tam zardousila.

Měl tedy sto chutí zanechati zaječího trůnu a hledati si jinde štěstí. Ale posléze si pomyslil:

„Kdo ví, mluvil-li dědeček pravdu!“

Slíbil tedy zajíčkům, že lišku zažene přes hory přes doly, a hned se vydal na cestu k dutému stromu.

Zajíčkové opatrně loudali se za ním. Těšili se na podívanou, jak bude liška utíkati do sedmého království.

Jen starý kubík se netěšil, ale nedůvěřivě hlavou vrtěl.

Po chvíli přiblížil se kohoutek k dutému stromu a hrdinsky zavolal:

„Kykyryký! lišáku! Polez ven! Zaženu tě za hory za doly až do sedmého království.“

Starý lišák hupky ze stromu a proti kohoutkovi. Chňap — lap — a kohoutka držel za nohu. Ale kohoutek se mu přece vytrhl a zaletěl na vysokou jedli.

Zajíčkové utekli do širého pole a na mezi se usadili.

„Vidíte, vidíte!“ povídá starý kubík, „jakého bychom měli krále. Chloubu měří na nůše, ale skutky na náprstky.“

Kohoutek seděl zatím na jedli a kolem něho zvědaví ptáčkové z celého lesa. Prohlížejí si ho od hlavy do paty. Raduje se kohoutek, že se ptáčkům libí, a myslí si:

„Ti snad mě nebudou posílati na lišáka!“

I povídá nahlas:

„Kykyryký! ptáčkové! Budu vaším králem!“

Ptáčkové přilétají blíže a ještě důkladněji si kohoutka prohlížejí.

„Korunu má,“ pochvaluje si linduška.

„Má-má-má,“ svědčí vrána z povzdálečí.

„Peří mu všemi barvami hrá,“ čížek na to.

„Hrá-hrá-hrá,“ zase vrána hlasitě.

Také ostruhy se ptáčkům líbily, a někteří chtěli kohoutka hned míti za krále. Ale sýkorka to ptáčkům rozmluvila. Ať prý kohoutek ukáže, je-li hoden slávy, aby byl králem ptáčků zpěváčků. Dovede-li zazpívati lépe nežli slavík, drozd nebo kos, bude králem.

Zazpíval tedy kos a všichni ptáci tiše poslouchali, jak mu to šlo hezky do noty.

Zazpíval drozd — a všechny stromy korunami kývaly, že se jim jeho píseň libí.

Zazpíval slavíček — každá květinka lesní zvedá si hlavičku, aby lépe slyšela, jak pěkně to slavíček umí.

Přišla řada na kohoutka.

Zatřepal hlučně křídly, natáhl krk a zakokrhal ze vší síly:

„Kykyryký!“

Ulekli se ptáčkové kohoutova křiku a po lese se rozletěli. Žádný z nich nechtěl ani slyšeti, aby byl kohoutek jejich králem.

„Ten to pěkně zná,“ smáli se mu cestou.

„Zná-zná-zná,“ opakovala vrána a také již kohoutka nechválila.

Opuštěn zůstal kohoutek na vysoké jedli. Neměl ubožák od rána ani zrníčka v zobáku. Hlad jej velice trápil, a také bolest počala jej sužovati. Citelně mu starý lišák nohu poznamenal. S počátku toho kohoutek příliš nedbal, ale teď rána víc a více pálí. Kdo ví, bude-li kohoutek moci choditi. Kdyby tu aspoň slepička byla! Nohu by zavázala a na ránu mast poradila. Slunéčko chýlilo se již za hory. I myslí si kohoutek:

„Škoda, přeškoda našeho dvorku! Tam bych se nazobal zrní do sytosti. Škoda, přeškoda našeho kurníku. Tam bych si zaletěl a pěkně si zdřímnul. Tady abych o hladu nocoval a bál se zubatého lišáka.“

Umínil si tedy, že zanechá kralování a vrátí se domů. Sletěti na zem se bál, že by si jej chytil starý lišák k večeři. Přeletoval tedy se stromu na strom, až se dostal na pokraj lesa.

Jak se zaradoval, když v dáli uviděl vesničku, kde byl hospodářův dvůr! Radostí zakokrhal a frrr! na pěšinu! Když se dokulhal dvora, byla již noc. Vrata byla zavřena.

I přeletěl kohoutek u zahrady plot a přenocoval na stromě. Časně ráno dobelhal se na dvůr a hlučně zazpíval:

„Kykyryhej! Chaso, vstávej!“

Vyběhla slepička z kurníku a divila se, že se kohoutek tak brzy vrátil. Také kuřátka sesypala se kolem něho a vyzvídala, co jim přinesl ze svého království.

„Kykyryhý!“ bědoval kohoutek, „pokousanou nohu.“

„A co ještě?“ ptalo se nejmenší kuřátko a při tom kohoutkovi pokukovalo pod křídlo, nemá-li tam schovanou zlatou korunu královskou.

„Něco jsem vám přinesl,“ povídá kohoutek, „co je dražší nad zlato.“

A když se kuřátka utišila, řekl:

„Nesu vám radu, aby žádné kuřátko nebažilo po cizině, ale milovalo svůj domov z celého srdéčka, neboť není nad domov. A nespokojenosti varujte se ještě více, nežli zubatého lišáka.“

Kuřátka slíbila, že si tu radu zapamatují, a kohoutek jim často za to vyprávěl, kterak chtěl býti králem a kterak se mu na cestách vedlo.

Když se mu noha zahojila, budíval zase chasu a nikdy již po kralování nezatoužil.

Na celém světě zalíbil se mu domácí dvorek nejvíce, a často si pochvaloval slepičce, jak se mu jeho služba líbí a jak je na světě rád.

Autor: Josef Kožíšek

Zdroj: Jiskry a plamínky