Kocour, kohout a liška

Kocour a kohout byli přátelé a žili spolu svorně v lese. Kocour chodil kácet stromy a kohout se doma staral o hospodářství.
Jednou se zase chystal kocour do práce a nakazoval kohoutovi:
„Buď opatrný, kokrháčku, nikomu neotvírej a nevykukuj z okna, nebo přijde liška a odnese Tě.“
Jen liška vyslídila, že kohoutek je sám doma, hned si usmyslela, že ho odnese.
Sotva kocour zmizel v lese, už se objevila před chaloupkou, usedla pod oknem a dala se do zpěvu:

„Kokrháčku, kohoutku, hedvábné peříčko,
ohnivá hlavičko se zlatým hřebínkem,
vyhlídni okýnkem, nesu Ti pochoutku,
hrachové zrníčko!“

Kohoutek dostal náramnou chuť podívat se, kdo to tak krásně zpívá. Otevřel okýnko, vystrčil hlavu a liška chňap! a vytáhla ho ven.
Běží liška, běží, nese kohoutka v ostrých zubech a kohoutek křičí na celé kolo:
„Kocourku, bratříčku, ozvi se, kde jsi? Zlá liška nese mě přes černé lesy, přes hory, přes doly, přes řeku po poli do nory na stráň. Kocourku, bratříčku, zachraň mě, zachraň!“
Kocour ho uslyšel, vyrazil za liškou, dohnal ji a kohoutka jí sebral. Přivedl ho domů a domlouval mu:
„Dávej na sebe pozor, kokrháčku, nevykukuj z okýnka, nevěř lišce! Jestli Tě chytí, sežere Tě, jediná kostička z Tebe nezůstane!“ Nazítří odešel zase kocour dřevařit do lesa a znovu kohoutka napomenul:
„Neposlouchej lišku, neotvírej okýnko! Dnes jdu daleko, neuslyším Tvé volání.“
Ale jen byl ze stavení, liška se zas přikradla pod okýnko a dala se do zpěvu:
„Kokrháčku, kohoutku, hedvábné peříčko, ohnivá hlavičko se zlatým hřebínkem, vyhlídni okýnkem,
nesu Ti pochoutku, hrachové zrníčko,
než med je sladší!
Ale kohoutek ani muk, jen chodil sem tam po světnici. Liška znovu:

„Kokrháčku, kohoutku,
hedvábné peříčko,
ohnivá hlavičko
se zlatým hřebínkem,
vyhlídni okýnkem,
nesu Ti pochoutku,
hrachové zrníčko,
než med je sladší.
A k hrášku v poledne
na lžíci zdobené,
přidám Ti kaši!“

To už kohoutek nevydržel, byl moc zvědavý, co je to za kaši na zdobené lžíci. Pootevřel okýnko a povídal:
„Kdepak, liško, Ty mě jen tak lákáš, ale chceš mě sníst.“
„Co Tě to napadlo, kokrháčku? Proč bych Tě měla sníst? Prostě si jenom přeju, abys mě navštívil, aby ses podíval, jak to mám doma pěkné, a poznal moje děti.“
Kohoutek vystrčil hlavu z okýnka a liška chramst! a už ho držela.
Kohoutek křičel, až se to lesem rozléhalo:

„Kocourku, bratříčku, ozvi se, kde jsi?
Zlá liška nese mě přes černé lesy,
přes hory, přes doly, přes řeku po poli
do nory na stráň.
Kocourku, bratříčku,
zachraň mě, zachraň!“

Kocour taktak uslyšel kohoutkovo volání a vyrazil za liškou. Vytrhl jí kohoutka a odvedl ho domů. Tam ho vyplísnil:
„Říkal jsem Ti, abys lišce nevěřil, abys nevystrkoval hlavu z okýnka. Koukej mě poslouchat! Zítra jdu ještě dál, neuslyším Tě, i kdyby ses ukřičel.“
A zase šel kocour do práce a kohout zůstal doma. Liška se připlížila pod okýnko a spustila stejnou písničku:

„Kokrháčku, kohoutku,
hedvábné peříčko,
ohnivá hlavičko
se zlatým hřebínkem,
vyhlídni okýnkem,
nesu Ti pochoutku,
hrachové zrníčko,
než med je sladší.
A k hrášku v poledne
na lžíci zdobené,
přidám Ti kaši!“

Zazpívala třikrát dokola, ale kohout byl jak pěna. Začala na něho dorážet:
„Co je to s Tebou, kokrháčku? Ztratil jsi snad řeč, že mi neodpovídáš?“
„Ne, liško, už se od Tebe nedám oklamat, už z okýnka nevykouknu.“ Liška si přisedla blíž a znovu zazpívala:
„Kokrháčku, kohoutku, hedvábné peříčko, ohnivá hlavičko se zlatým hřebínkem, vyhlídni okýnkem na dvorek do koutku. Stojí tam sáně.
Bez koníčků, bez otěží samy jedou, samy běží. když si sedneš na ně.“
A ještě dodala:
„Tak se přece ukaž, kokrháčku! Nevěř kocourovi. Kdybych Tě chtěla sníst, už bych to přece dávno udělala, jenže já Tě mám ráda, nechci nic než Tě poučit, ukázat Ti všelijaké zázračné věci. Ale když o to nestojíš, tak sbohem, stejně mám nejvyšší čas vrátit se domů.“
A přitiskla se ke zdi, aby ji nebylo vidět.
Kohout vyskočil na lavici, chtěl se podívat, jestli liška opravdu odešla.
Vystrčil hlavu z okýnka, liška ho popadla a uháněla s ním přes černé lesy, přes hory a doly, přes mlází a srázy.
Kohoutek křičel, div si hrdlo nestrhal. Ale ať křičel jak křičel, ať volal jak volal, kocour ho neslyšel, na pomoc mu nepřišel. Teprve večer se vrátil domů a kouká, kohoutek nikde. A tak vyrobil housličky zlatostrunky, vzal si na záda pytel a šavli za pás a vydal se po liščích stopách, aby kohoutka vysvobodil.
Když došel k liščí chalupě, postavil se před prahem a začal vyhrávat na housličky a zpívat:
„Štrnky ..... brnky, štrnky ..... brnky, mám housličky zlatostrunky a vyhrávám před vraty. Zdalipak mě slyší liška s veselými liščaty?“
Liška poslala svou dcerušku, aby se podívala, kdo to tak pěkně hraje a zpívá.
Dceruška vyšla na práh a kocour chňap! a strčil ji do pytle. A znovu začal hrát a zpívat:
„Štrnky ..... brnky, štrnky ..... brnky, mám housličky zlatostrunky a vyhrávám před vraty. Zdalipak mě slyší liška s veselými liščaty?“
Liška poslouchala, poslouchala a pak povídala svému synáčkovi:
„Běž ven a podívej se, kdo to tak pěkně hraje a zpívá!“ Ten vyšel a kocour chňap! a strčil ho do pytle. A zase začal hrát a zpívat:
„Štrnky ..... brnky, štrnky ..... brnky, mám housličky zlatostrunky a vyhrávám u vrátek. Zdalipak mě slyší liška, máma malých liščátek?“
Liška chvíli poslouchala a pak si řekla, že se půjde sama podívat, kdo to tak pěkně hraje a zpívá. Sotva vystrčila nos, kocour vytáhl šavli, rozmáchl se a bylo po lišce. Potom vlezl do liščí chalupy a namířil si to rovnou do kouta, kde se pod kamny krčil kohoutek. Jen ho kohoutek uviděl, radostně se rozkokrhal:
„Kykyrykyký!“ Kocour ho odvedl domů.
A tam spolu žili a ničím se netrápili.