Kocour Bonifác - 6.kapitola

Druhý den se Bonifác skutečně naučil zaříkávadlo nazpaměť. Protože ze zažitého dobrodružství byl přece jen pořád trošku unavený a plný zážitků, rozhodl se, že bude odpočívat a několik dnů jen tak lenošil na statku, vyhříval se na sluníčku anebo hrál s ostatními koťaty fotbal. Pak se však stala věc, která zase přinesla do kocouřího života nějaké vzrušení. Nezačalo to však úplně dobře. Pes Brek, který často chodil s hospodářem a hospodářkou ven, někde v lese proběhl ostružinovým houštím a přitom si do pravé přední packy zabodl několik trnů, které se tam ulomily a zůstaly mu vězet pod kůží. Brek se snažil trny vykousat sám, ale to se mu nepovedlo. Druhý den mu začala packa otékat a třetí den už se na ni nemohl postavit. Když to viděl hospodář, řekl: „Nic naplat, tady pomůže jenom veterinář. Musíme s Brekem do města.“

Město, kde měl ordinaci veterinář, bylo vzdálené asi 50 kilometrů. Když hospodářka slyšela, že musí jet do města, vzpomněla si, že již dlouho slibovala přátelům, kteří tam bydlí, že se u nich zastaví na návštěvě. Zavolala jim tedy a domluvila se, že odpoledne, až budou hotovi u veterináře, se u nich zastaví a aby si mohli pořádně popovídat, zůstanou i s Brekem u nich přes noc. Hospodář s návštěvou souhlasil, a proto šel pořádně nakrmit všechna zvířata, aby do dalšího dne netrpěla hladem. Potom si zavolal Bonifáce a povídá mu: „Bonifáci, vím, že ty jsi statečný a šikovný kocour, takže ti na dnešní noc svěřím hlídání statku, když tu nebudeme my ani Brek. Večer se postarej, ať jsou všechna zvířata doma a potom zavři okna v domě a zamkni dveře. A aby se ti dobře hlídalo, nechala ti hospodářka v lednici pořádný kus šunky,“ usmál se. Bonifácovi se začaly sbíhat sliny v puse, ale přesto se soustředil na to, co mu hospodář říkal. „Spolehněte se, hospodáři, o statek se postarám.“

Hospodář s hospodářkou potom naložili Breka s bolavou packou do auta, nasedli, zamávali všem a odjeli. Bonifác vzal svůj úkol zodpovědně a začal přemýšlet, co by udělal, kdyby v noci přišel nějaký zloděj. Musel bych ho zahnat, to je jasné, ale jak? Už to mám, musím ho nějak vystrašit, napadlo ho. Sehnal si staré prostěradlo, vystřihl do něj dva otvory pro oči, kolem otvorů namaloval strašidelný obličej a prostěradlo sešil tak, aby si ho na sebe mohl navléci jako hábit. Potom si zkontroloval svůj prak a bráchu Serváce požádal, aby v noci hlídal s ním. Spokojen s přípravami, zalezl do stáje, aby se před tím nočním hlídáním prospal. Rovněž Servác si zalezl do své postýlky. Když se sluníčko začalo klonit k západu, Bonifác se probudil, vstal a vzbudil Serváce. Spolu obešli celý statek, zkontrolovali, zda jsou všechna zvířata tam, kde mají být a popřáli jim dobrou noc. Potom ještě obešli dům a zavřeli všechna okna kromě jediného, vedoucího do komory. „Proč ho necháváš otevřené?“ zeptal se Servác. „Protože kdyby přišel zloděj, vleze dovnitř určitě otevřeným oknem. A tam už na něj budeme čekat my!“ „Aha, to je chytrý,“ pokýval hlavou Servác. „A co teď dál?“ „Ještě zamkneme všechny dveře a pak vylezeme na tamtu vysokou třešeň. Z ní uvidíme na všechny strany a žádný zloděj nám neproklouzne.“

Za chvíli již oba seděli pohodlně vysoko ve větvích a koukali každý na jednu stranu, Bonifác k jihu a Servác k severu. Sluníčko už dávno zapadlo a na obloze svítil měsíc. Jak už to tak bývá, na venkově se všechno rychle rozkřikne. Takže i zpráva, že hospodář s hospodářkou museli jet s Brekem do města, kde zůstanou přes noc, se rychle roznesla a donesla se až k uším darebáka jménem Darmožrout. Ten se každé poctivé práci vyhýbal a kde mohl, tam škodil, každou chvíli něco ukradl, prostě byl všem jen pro zlost. Tenhle Darmožrout už dávno přemýšlel, že by na statek někdy v noci přišel a něčím si přilepšil, ale měl veliký strach z Breka. Takže jakmile uslyšel, že Brek na statku v noci nebude, hned naplánoval noční lup. Počkal, až bude po půlnoci, kdy už všichni slušní lidé spí, a vyrazil. Jak tak obě koťata sedí ve větvích stromu, Servác najednou povídá: „Podívej, támhle se sem někdo plíží. A nese nějaký pytel!“ Byl to samozřejmě Darmožrout, který měl na zádech veliký batoh, aby toho co nejvíce pobral. A za chvíli už bude u plotu statku! „Pojď, padáme dolů,“ šeptl Bonifác. “Rychle utíkej, skoč tím otevřeným oknem do komory, já jsem tam za chvíli za tebou! Neboj, mám plán!“ Během vteřiny byli na zemi, a zatímco Servác běžel k oknu a zmizel v něm, Bonifác se rozběhl ke kurníku. Vzbudil všechny slepice i kohouta a rychle jim vysvětloval: „Pst, jde sem zloděj. Buďte všichni zticha, já s bráchou to zařídíme. Ale potřebuji nějaká vajíčka, musíme je obětovat, je to pro záchranu statku!“ „Vajíčka jsou támhle vzadu v ošatce, špitla jedna slepice. “Vezmi si je klidně všechny, jenom nás zachraňte před tím zlodějem!“ „Nebojte, nic se vám nestane,“ odpověděl šeptem Bonifác a už pelášil s ošatkou plnou vajec k otevřenému oknu. Stihl to jen tak tak, sotva zmizel v okně, přes plot dopadl batoh a za ním skočil Darmožrout. Sebral batoh, dal si ho na záda a začal se rozhlížet. Všude bylo ticho, takže Darmožrout neomylně zamířil k otevřenému oknu, kterého si všiml hned na první pohled.

Uvnitř komory se Bonifác zatím navlékl do připraveného hábitu tak, aby viděl skrze vystřižené otvory a postavil se na židli do jednoho kouta, aby vypadal větší. Pod židli schoval ošatku s vejci a k ní položil prak. Sešité prostěradlo sahalo až na zem, takže židle s ošatkou nebyla vůbec vidět. Servácovi přikázal, aby se schoval za skříň a ještě mu řekl: „Myslím, že si tu určitě rozsvítí, buď bude mít svojí baterku, nebo použije vypínač na stěně a rozsvítí lustr. Ty buď připraven a až řeknu teď, vyskočíš a vypneš lustr vypínačem nebo mu musíš vyrazit baterku z ruky a rychle ji zhasnout. Všechno jasný?“ „Jasný! Pozor, už je tady!“ Oknem proklouzl dovnitř komory Darmožrout. Protože si byl jistý, že v chalupě nikdo není, rozhlédl se, aby v měsíčním svitu našel dveře a pak k nim zamířil. Vedle dveří byl vypínač a Darmožrout ho stiskl. Komoru zalilo světlo. „Stůj, co tady pohledáváš?“ promluvil Bonifác hlubokým hlasem. Darmožrout sebou trhl a otočil se za hlasem. Samozřejmě se vylekal, protože na statku nikoho nečekal, ale když uviděl hábit s namalovaným obličejem, trochu si oddechl. Přece jen poznal, že se nejedná o strašidlo, což mu dodalo odvahy. To bude nějaká klukovina, pomyslel si. „A co tady pohledáváš ty?“ zeptal se Darmožrout. „A kdo vůbec jsi?“ Bonifáce to znervóznělo, protože čekal, že zloděj se dá hned na útěk. „Já jsem strašidlo, strašidlo,“ zakoktal se a pak plácl první nápad, co ho napadl. „Strašidlo Oslizlo!“

Darmožrout se zachechtal: „Strašidlo Oslizlo! To je teda jméno. Moc hrůzy nevzbuzuje. To třeba kdyby tu byl Hejkal, to by byla jiná, to bych se i lekl. Ale na tebe se podívám zblízka, co jsi zač,“ a vykročil k Bonifácovi. Jenže tím mu vnukl nápad. „Řekl jsi Hejkal? Ale prosím, když ho chceš poznat ….,“ a začal potichu šeptat zaříkávadlo, zatímco se k němu blížil Darmožrout. Když byl Darmožrout už jen kousek od Bonifáce a natahoval ruku, aby z něj stáhl prostěradlo, ozvalo se v místnosti děsivé zavytí a mezi Bonifácem a Darmožroutem se objevil Hejkal. Svými studenými packami chytil Darmožrouta pod krkem, přitáhl si ho k obličeji a zasyčel: „Tak jsem tady, kamaráde! Chtěl jsi mě poznat?“ Tak tohle Darmožrout nečekal. Nohy mu nejdříve zdřevěněly a pak se pod ním roztřásly. Vypravil ze sebe pouze: „E, E, já, ne, Hejkal! Pomoc!“ Hejkal povolil stisk a pustil jeho krk. Děsivým zvukem zařval: „Zmiz, ty balvane děravej!“ Zároveň se otočil k Bonifácovi a zašeptal: „Když jsem viděl, proč mě voláš, vzal jsem s sebou i Pušníka. Bude sranda!“ Bonifác už si byl zase jistý sám sebou. Zakřičel: „Teď!“ Servác zaslechl smluvené heslo, a i když byl sám trochu vyděšený z Hejkala, vyskočil ze skrýše a vypínačem zhasl světlo. Komora se ponořila do tmy. To už Darmožrout strachy nevěděl kudy kam. Začal bloudit po místnosti, aby našel okno, kterým se dostal dovnitř. Jenže zloděj na rozdíl od strašidel a kocourů ve tmě moc dobře nevidí. A tak klopýtal po místnosti, zatímco Hejkal ho za strašlivého chechtání fackoval, chytal za ruce a všelijak na něj dorážel. Bonifác ze sebe shodil prostěradlo, popadl prak, do jeho pouzdra vložil vajíčko, zamířil a prásk ….! Trefil úplně přesně. Vajíčko se rozpláclo Darmožroutovi přesně uprostřed čela a začalo mu stékat po obličeji dolů.  „Pomoc, pomóóóc,“ volal Darmožrout. „Oslizlo mě oslizlo! Nic nevidím! Pomoc!“

A protože teď už neviděl opravdu nic, motal se po místnosti jak vítr v bedně. Porazil stůl, strhl na zem polici a stále se zoufale snažil najít otevřené okno, zatímco o jeho hlavu se rozbíjelo jedno vajíčko za druhým, jak je Bonifác se skvělou trefou střílel z praku. Hejkal se smál, až se za břicho popadal. A když už se Darmožroutovi podařilo nahmatat otevřené okno a doufal, že se konečně dostane ven, vyskočil z rohu místnosti Pušník, rozběhl se k němu a skočil mu na záda. Chytil se Darmožrouta kolem krku, zakoulel očima a během chvíle se z něj začal valit nafialovělý dým. To už bylo na Darmožrouta příliš. Nadechl se toho ukrutného puchu, zatočila se mu hlava a omdlel. Padl na zem jako špalek. „Chachá, to jsme ho dostali,“ liboval si Hejkal. „To bylo hustý s těma vajíčkama! Oslizlo mě oslizlo! Na to teda nezapomenu.“ „Měli bychom ho nějak potrestat,“ řekl Bonifác a zároveň se otočil k Servácovi, který se opatrně krčil za převráceným stolem: „Neboj, to jsou kamarádi.“ Servác vylezl a seznámil se s Hejkalem a Pušníkem. „To jste mu to krásně nandali,“ pochválil je. „ Co s ním provedeme?“ „Jak řekl Bonifác, musíme ho trochu potrestat,“ zasmál se Pušník a začal ležícího Darmožrouta obcházet. Přitom ze sebe vypouštěl svůj odporný puch a foukal ho Darmožroutovi pod kalhoty, pod svetr, do vlasů, prostě všude. „Takhle bude smrdět nejmíň dva měsíce a neopováží se vyjít mezi lidi,“ smál se přitom.

Když byl se svou prací hotov, popadl Hejkal bezvládného Darmožrouta, vznesl se s ním do vzduchu a odnesl ho k jeho chalupě ve vedlejší vesnici, kde ho položil na zápraží. Potom se vrátil na statek, kde se spolu s Pušníkem rozloučil se Servácem a Bonifácem a vrátili se do svého kouzelného lesa. Ještě než šli spát, Bonifác se Servácem uklidili komoru, protože nechtěli, aby hospodář s hospodářkou druhý den něco poznali. Když ti se však ráno vrátili spolu s Brekem, který měl ovázanou packu, byl v komoře stále tak hrozný puch, že hospodář začal hned zjišťovat, co se dělo. Bonifác nechtěl nic říct, protože se mu zdálo, že by se zbytečně vytahoval, ale ostatní zvířata na statku hospodářovi pověděla, co se v noci stalo. Hospodář Bonifáce i Serváce pochválil a sám jim přinesl dvě veliké porce šunky. Přitom si jen tak pro sebe říkal: „To je hrozná doba, člověk, aby svůj vlastní dům kvůli zlodějům zazdil, když jde na chvíli pryč. A ještě se ten zloděj nejspíš dlouho nemyl, že je tu takový smrad.“ Bonifác se cpal šunkou a přitom poslouchal hospodáře. To je dobrý nápad, myslel si a už vymýšlel taškařici. A Darmožrout? Když se ráno probral před vlastním domem, nebyl schopen uvěřit tomu, co se stalo. Sám však cítil, jak páchne a pochopil, že se to opravdu stalo. Zalezl do sprchy, ale ať dělal, co dělal, strašného puchu se nemohl zbavit. Spotřeboval celé mýdlo, vypral dvakrát celé oblečení, ale stále páchnul jako Pušník. Ten měl nakonec pravdu. Darmožrout se styděl kvůli strašnému puchu, který se z něj linul, skoro tři měsíce vyjít z vlastní chalupy. Ale co, aspoň byl od něj nějakou dobu klid.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/kocour-bonifac/kapitola-6/