Kocour Bonifác - 4.kapitola

zobrazeno 60×

Vložil(a): MiskaTekk, 30. 7. 2017 23.49

Kocour Bonifác ale nebyl jenom rošťák. Kromě toho, že se zajímal o všechno nové, protože toho chtěl o světě vědět co nejvíce, byl ze všech svých kočičích sourozenců nejodvážnější a nejzvědavější. Často podnikal výpravy za vesnici a prozkoumával stále větší okolí. Netrvalo dlouho a znal v celém údolí každý strom, chalupu, opuštěné kůlny a všechny možné skrýše. Tyhle výzkumné výpravy podnikal téměř každý den, ale často i v noci. Kočky a kocouři totiž ve tmě vidí mnohem lépe než lidé, a proto jim tma nevadí. Vždy, když vyrazil na noční výpravu, dorazil domů, až když vycházelo slunce a pak celý den podřimoval někde na dvoře. Máma Mína mu pak vždycky říkala: „Zase ses někde v noci coural? Tak buď hlavně opatrný, ať se ti něco nestane!“ „Jasně, mami,“ odpovídal Bonifác. „Jsem pořád opatrný,“ a myslel si něco o zbytečných starostech. Stejně jako dětská mláďata si i ta kočičí myslí, že je dospělí moc vychovávají.

Jednou se však po takové noční výpravě přišel mámy Míny zeptat: „Mami, dnes jsem byl až na úplném okraji našeho údolí, támhle na té straně.” A mávnul packou, aby ukázal směr.” Je tam vidět veliký les, ale takový nějaký divný. Jsou tam zvláštní stromy, které jsem jinde neviděl. A v dálce v tom lese je vidět vysoký kopec, na kterém je nějaká stavba. Co to je?“ „Bonifáci, tam raději nechoď,“ řekla Mína stísněným hlasem. “Tam nechodí ani lidé. Říká se, že je to kouzelný les a že se tam dějí divné věci. Já sama jsem tam nikdy nebyla. Moje máma mi říkala, abych tam nechodila, a já jsem ji poslechla. Doufám, že ty mě taky poslechneš.“ „Hmm,“ zabručel Bonifác nezřetelně. „A co je tedy ta stavba?“ pokračoval dále ve vyptávání. „To je zřícenina hradu, kterému se říkalo Kočičí Hrádek. A nevím o nikom, kdo by se tam opovážil dojít. O tom hradu se říkají ještě horší věci než o lese!“ „A jaké?“ byl Bonifác zvědavý. „To nemusíš vědět,“ odpověděla Mína. „Prostě tam v žádném případě nechoď!“

Bonifác pokýval hlavou a odešel. Natáhl se na sluníčko, ale nemohl usnout. Stále přemýšlel, co se tak asi může na hradě a v lese dít. Odpoledne už byl naprosto jasně rozhodnutý, že to musí vyzkoumat. Přemýšlel, že na tuhle výpravu vezme i sourozence, ale pak si to rozmyslel. Bylo by sice fajn, kdyby jich na takovou výpravu bylo více, ale ostatní koťata si velmi rychle zvykla na pohodový život na statku a dobrodružné výpravy za statek je moc nelákaly. Kdepak, musím jít sám, rozhodl se Bonifác. Kdybych to ostatním řekl a oni by nechtěli jít, mohli by to říct mámě a to by mohlo výpravu ohrozit. Přece jen si ale řekl, že se na to musí připravit, když má jít do kouzelného lesa. Zmizel rychle ve své skrýši, kde měl schované barvičky a všechny ostatní poklady, které si opatřil na svých výpravách. Vytáhl zbytky modelářské gumy, se kterou tak krásně napálil slepice, uřízl dva stejně dlouhé kousky a ještě s kouskem kůže ze sedla, kterou našel v jedné polorozpadlé stáji, vyrazil do křoví za statkem. Tam dlouho prolézal keře, až našel tu správně rozvětvenou větev. Uřízl ji a za chvíli už měl krásný prak. Za statkem nasbíral tvrdé modřínové šišky a několikrát zkusil z praku vystřelit. Spokojen s jeho přesností i dostřelem ho zastrčil do jedné kapsy kalhot, zatímco zbývající šišky dal do druhé kapsy. Potom se vrátil do stáje, kde si zalezl a usnul, aby byl na tu noční výpravu odpočinutý.

Když se setmělo, Bonifác se probudil, ale dělal, že spí. Čekal, až se máma a ostatní koťata uvelebí v pelíšcích a usnou. Jakmile si byl jistý, že všichni spí, vyklouzl ze stáje a přes plot statku zmizel ve tmě. Co nejrychleji stoupal z údolí směrem k tajemnému lesu. Měsíc nebyl v úplňku, ale jeho srpek na obloze přece jen krajinu osvětloval, takže Bonifácovi cesta rychle ubíhala. Trochu udýchaný stanul na horním okraji údolí. Před ním se rozprostíral les, který se mírně svažoval dolů. Uprostřed lesa se k obloze vypínala černá skála, na které stál hrad, osvícený měsícem. Kočičí hrádek, pomyslel si Bonifác. Proč se mu tak říkalo? Nezdržoval se však dalším přemýšlením. Zhluboka se nadechl a vstoupil do lesa mezi mohutné stromy. Jakmile se mezi nimi ocitl, ucítil zvláštní pocit, při kterém se mu zježily všechny chlupy na těle. Sáhl do kapsy a vytáhl prak, zatímco do druhé ruky si připravil šišku. Měl strach, to ano, ale byl rozhodnutý, že ho musí překonat a že musí zjistit, proč se všichni tomuto místu vyhýbají. Postupoval opatrně lesem, přičemž se ukrýval ve stínech velikých stromů. Každou chvíli slyšel nějaké zvuky, ale nikoho nezahlédl. Divil se, že nepotkal ani jediné zvíře – žádnou srnu, zajíce nebo třeba jelena. Vždyť v tak velkém lese by mělo být plno zvířat. Po chvíli se přiblížil k palouku, na kterém rostla krásně hebká tráva. Třpytily se na ní kapičky rosy a louka tak v měsíčním svitu vypadala jako stříbrná. Protože před ním ležela ve směru, kterým směřoval k hradu, musel ji přejít. Opatrně se rozhlédl, a když nikoho ani nic neviděl, vykročil do louky. Rychle jí postupoval, přičemž z trávy svými kroky setřásal rosu, takže za ním zůstávala viditelná cestička. Když byl asi uprostřed, nebe nad ním náhle setmělo. Přes celou louku se objevil stín velikého ptáka, který se rychle zmenšoval, jak se pták snášel přímo k Bonifácovi. Ten na nic nečekal a rozběhl se, aby co nejrychleji zmizel mezi stromy. Jenže pták byl rychlejší. Než Bonifác stihl ke stromům doběhnout, s tichým zašustěním křídel se z oblohy snesla obrovská sova a přistála přímo před něj. Bonifác zastavil a namířil na sovu prak. „Odlož zbraně, kocoure,“ řekla sova, naklonila hlavu na stranu a maličko se usmála. „Nechci ti ublížit.“

Bonifác chvíli zaváhal, ale pak prak sklonil. „A proč jsi tedy za mnou letěla?“ „Chtěla jsem zjistit, co taky hledáš? Proč jsi přišel do tohoto lesa, kam se už několik století neodvážil vstoupit člověk ani zvíře?“ „Cože, několik století? Opravdu? Ale já jsem slyšel různé zvuky, někdo tu být musí.“ „To ano, ale to jsou samé zakleté bytosti, stejně jako já.“ „Ty jsi zakletá bytost? A jaká?“ začal Bonifáce opouštět strach a naopak se ho začala zmocňovat zvědavost. „To je jedno, kdo jsem já, teď jsem prostě sova. Podstatné je, proč jsi přišel ty?“ „Chtěl jsem se dozvědět, proč se sem všichni bojí chodit. Máma mi říkala, že sem nikdo nechodí a že se tu dějí divné věci.“ „Tvoje máma měla pravdu, už jsem ti řekla, že sem několik století nikdo nevkročil.“ „Ale proč?“ zeptal se udiveně Bonifác. „Protože tenhle les je celý zakletý spolu s hradem a jeho bývalým pánem, rytířem Knechtem. Ten rytíř miloval kočky a kocoury a na jeho hradě jich bydlela spousta. Proto se hradu říkalo Kočičí Hrádek. Jenže bohatství rytíře Knechta mu záviděl jeho vzdálený soused rytíř Hásník. Ten si proto domluvil spojenectví s ježibabou, která mu slíbila, že rytíře Knechta odstraní, aby se Hásník mohl zmocnit jeho bohatství. Ježibaba se potom přeměnila v kocoura a vplížila se v této podobě na Kočičí Hrádek, aby byla co nejblíže rytířovi Knechtovi a mohla přijít na to, jak se ho zbavit. Jenže rytíř Knecht byl čestný, poctivý a spravedlivý člověk a na takového jsou všechna kouzla krátká. Ježibaba pořád nemohla na nic přijít.“ „A co bylo dál?“ zeptal se zvědavě Bonifác. „Ježibaba si uvědomila, že jediná možnost, jak se Knechta zbavit, je poštvat proti němu jeho milované kočky a kocoury. Sehnala si proto v noci kořen rostliny zuřivky, dala ho vařit a tenhle vývar nalila kočkám do mléka. Když někdo vypije vývar z rostliny zuřivky, vyroste v něm neuvěřitelný vztek a vrhá se na všechno živé. Jenom ne na toho, kdo vypil stejný vývar, protože to působí jako odpuzovadlo. Takže jediný, kdo vývar rostliny zuřivky nepil, byl rytíř Knecht. Všechny kočky a kocouři se proto na něj po tom, co vypili mléko s vývarem, nečekaně vrhli. Rytíř Knecht je všechny miloval, v životě by jim neublížil, ale bránil se jim, odstrkoval je, utíkal před nimi, ale kočky a kocouři útočili stále zuřivěji. Rytíř Knecht před nimi ustupoval stále výše do věže, až už neměl kam ustupovat. Pak se stalo něco neočekávaného. Protože nevěděl, co má udělat a svým milovaným zvířatům nechtěl ublížit, jeho duše, která si s tím neuměla poradit, zvolila jiné řešení. Jeho hmotné tělo se rozplynulo a z rytíře Knechta se stal duch.“ „Ale tím to asi neskončilo?“

“Když kočky a kocouři uviděli, jak se z rytíře stal duch, vyděsili se a všichni z hradu a z lesa utekli. Ježibaba naopak do lesa svolala různé zakleté bytosti včetně mě. Na Kočičí Hrádek přijel rytíř Hásník, ukradl Knechtovo bohatství a zase odjel. Hrad zpustl, do lesa přestala chodit zvířata i lidé a zůstaly jsme tady jenom my, strašidla. Na hradě sídlí duch rytíře Knechta, protože nikdy nepochopil, proč na něj jeho kočky tehdy zaútočily. A dokud to nepochopí, nebude jeho trápení konec. A až mu to někdo vysvětlí, budě ještě sto let na hradě bydlet a vzpomínat na své kočky. Teprve po sto letech dojde jeho duše pokoje.“ „A proč mu to ty nebo někdo další ze strašidel nevysvětlí, že to všechno zavinila ta ježibaba?“ „Protože ona zaklela i nás, ostatní strašidla. Jediný, komu rytíř Knecht uvěří vyprávění o tom, jak to tehdy bylo, může být kocour nebo kočka. Jenže ostatní strašidla jsou zakletá tak, aby od něj všechny kočky zaháněla. Proto se sem žádná kočka ani kocour neodvažují, protože je strašidla zahánějí.“ „Aha, ale jednomu nerozumím. Ty jsi říkala, že jsi taky zakletá bytost. Jak to, že mě nevyženeš a naopak mi tohle všechno vyprávíš?“ Sova přešlápla z nohy na nohu a naklonila hlavu na druhou stranu. „Když ježibaba kdysi zaklela mě do podoby sovy, zapomněla na jednu věc. Podle pravidla, platného v čarodějné říši už tisíce let vždy jeden den v roce jsou bytosti zakleté do sovy zbavené svého prokletí, to znamená, že se nechovají podle kletby. Dnes je ten výjimečný den, že jsem jenom sova a můžu ti to říct. Zítra už bych tě pronásledovala a z lesa vyháněla.“ Bonifác překvapeně vyhrkl: „Chceš říct, že dnes je jediný den v roce, kdy jsem se to mohl dozvědět?“ Sova tiše přikývla. „Tak to je fakt hustý, to je teda klika, že jsem sem přišel. Z toho taky vyplývá, že bych měl za Knechtem dojít a vysvětlit mu to, jak to tehdy bylo.“ Sova přikývla podruhé. „Ale nebude to jednoduché. Jsou tu další strašidla a ta se ti budou snažit zabránit dojít k němu.“ „Dobře, to chápu. Ale udělat to musím. Kdo jiný by to udělal? Sovičko, děkuji za radu a teď už musím dál, mám před sebou plno práce,“ řekl Bonifác. Sova se usmála a řekla: „Budu ti držet palce. Jsi nadějí pro rytíře Knechta, ale i pro nás strašidla. Když se ti to podaří, vysvobodíš nás všechny. Sice tu budeme muset zůstat ještě sto let spolu s Knechtem, ale už nebudeme zlá strašidla. „Ještě větší důvod vyrazit kupředu,“ řekl Bonifác, pohladil sovu po hlavě a zmizel mezi stromy.

Rychle postupoval dopředu směrem k hradu. Přemýšlel, jaká strašidla na něj mohou čekat. Jak to ta sova říkala? Že ho strašidla budou vyhánět, aby se nedostal k rytíři Knechtovi? To znamená, že se ho budou snažit dostat na špatnou cestu. Já tedy musím jít vždy tím směrem, v kterém mi oni budou bránit, napadlo ho. Jak spěchal lesem, uviděl najednou cestu. Protože vedla směrem k hradu, vydal se po ní. Les kolem něj byl plný podivných zvuků, ale on si jich nevšímal. Najednou však zaslechl, jakoby se po cestě za ním něco rozběhlo. Ohlédl se a uviděl ohnivé kolo, ze kterého šlehaly plameny. Kutálelo se přímo k němu. Rozběhl se po cestě dopředu, ale po několika krocích zjistil, že cesta před ním se rozdvojuje. Kam teď? Rychle přemýšlel, jak se rozhodnout. Otočil se a zůstal stát. Kolo se bude snažit zahnat mě na nesprávnou cestu, vzpomněl si na své úvahy před chvílí. Určitě tedy pojede tou špatnou. Musí mi samo ukázat, která je ta špatná. Postavil se proto těsně před rozdvojení cesty čelem k ohnivému kolu a čekal. Kolo se rychle blížilo, sršely z něj jiskry a plameny šlehaly na všechny strany. Musím vydržet, dokud nebude až těsně u mě, zatínal Bonifác zuby. Teprve když bylo kolo těsně před ním, že už cítil, jaký z něj jde žár, napjal všechny svaly a z místa vyskočil do výšky, tak jak to kocouři umí. Kolo nemohlo zastavit, protože ohnivé kolo se musí pořád otáčet a pokračovalo dál pravou cestou. Bonifác za ním dopadl na zem a pomyslel si: „Tak na tuhle cestu jsi mě chtělo zahnat! Musím tedy doleva a rozběhl se po druhé cestě.

Utíkal po ní rychle, ale ta se náhle přiblížila k potoku, přes který vedl starý kamenný most. Bonifác zamířil přímo k němu, ale znenadání se na mostu objevil Hejkal. Stál přímo uprostřed a děsivě zařval. Jeho řev se nesl široko daleko a Bonifácovi se při něm opět zježily všechny chlupy, ale hned ho napadlo, že jde správnou cestou, když mu v ní Hejkal brání. Ani tedy nepřemýšlel, zrychlil běh a řítil se po cestě dál k mostu. Hejkal, který byl zvyklý, že po jeho zařvání se každý dá na útěk, na něj zíral s otevřenou pusou a úplně zapomněl hejkat. Rozpřáhl své strašidelné packy, aby zabránil Bonifácovi v cestě přes most, ale kdepak by něco takového platilo na kocoura. Těsně před mostem změnil směr, seběhl z cesty vedle mostu a jediným plavným skokem se přenesl přes potok. Ve skoku ještě stihl vytáhnout z kapsy prak, po doskoku se otočil, zamířil a překvapeného Hejkala, který se ještě nestačil ani otočit, trefil šiškou do zadku. „Aú,“ zahalekal Hejkal na celý les. „To si ke mně ještě nikdo nedovolil, aú, aú,“ a držíc se za zadek, zmizel v lese. Nechtěl riskovat, že Bonifác bude ve střelbě pokračovat. Cesta za mostem na druhé straně potoka se dále vinula mezi stromy a Bonifác po ní rychle pokračoval. Najednou se les rozestoupil a před ním se rozprostřel močál, kterým cesta vedla.

Bonifác neváhal a rozběhl se dál. Cesta mu sice pod nohama čvachtala, různě se prohýbala, ale přece jen se po ní dalo jít. Najednou se však z močálu vynořila malá světélka a rozlétla se k němu. Bludičky! Blížily se k Bonifácovi a bylo jich stále víc. Jejich záře ho oslepovala a přestával vidět cestu pod nohama. Najednou cítil, jak ztrácí směr a začíná se propadat do močálu. Co teď? Nevidí ani dopředu ani dozadu! Nemůže se ani vrátit! V tichu, které nad močálem vládlo, najednou zaslechl šustot křídel. Zvedl hlavu a uviděl sovu. „Skákej přesně tak, jak já poletím!“ křikla na něj. Dnes je ten jediný den, kdy ti mohu pomoci!“ „Díky, sovičko! Bez tebe bych to asi nezvládl!“Bludičky se sice dál vznášely kolem Bonifáce, ale on již nepotřeboval koukat na cestu. Se zdvihnutou hlavou utíkal přímo za sovou a za chvíli byl na druhém břehu močálu. Jakmile doskočil na pevnou půdu, bludičky neslyšně zmizely zpět v močálu. „Hustý, to tedy bylo o kočičí fous! Ještě jednou mockrát děkuji, sovo.“ „Teď už máš před sebou jenom permoníky, kteří bydlí ve skále pod hradem. Na ty však nesmíš použít prak, tím bys je jenom rozdráždil!“ odpověděla sova. „A jak si s nimi mám poradit?“ „Skoro nikdo to neví, ale veškerá síla permoníků spočívá v tom, že mají na hlavě čepičku. Když jim jí sebereš, nemají nad tebou žádnou moc.“ „Sovičko, děkuji! A teď už musím běžet!“ Bonifác se znovu rozběhl po cestě. Po chvilce však les skončil a před ním se tyčila skála, na které stál hrad. Ani chvíli nezaváhal a pokračoval dál. Jakmile uběhl několik kroků po skále, vynořil se proti němu permoník s napřaženým krumpáčem. „Stát, dál ani krok, jinak tě shodím ze skály!”

Bonifác však věděl, co má dělat. Mrštně skočil z cesty na skálu, pomocí několika skoků přes skalní výběžky se dostal nad permoníka a šup, strhl mu z hlavy čepičku a strčil ji do kapsy. Pak skočil znovu na cestu a utíkal dál. „Stůj, vrať mi čepici,“ volal za ním permoník, ale marně. Za další zákrutou se objevil jiný permoník, tentokrát s lopatou. Také on mu hrozil, že ho shodí ze skály, ale dopadl stejně jako ten první. Bonifác s druhou čepičkou v kapse pelášil k hradu. Cestou potkal ještě několik permoníků, ale se všemi si poradil stejným způsobem a zanedlouho již stál před hradní bránou. Ta byla otevřená, takže vstoupil dovnitř. Nikde nikoho neviděl a tak se rozhodl vejít do hlavní budovy hradu. Procházel různými místnostmi, až konečně zahlédl slabý odlesk světla. Zamířil k němu a ocitl se v jídelně hradu. Na zdi hořela pochodeň a u stolu seděl duch rytíře Knechta. „Dobrý večer, rytíři,“ pozdravil Bonifác. Rytíř k němu otočil hlavu a jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Dobrý večer, kocoure. Tak jsem se konečně dočkal, že ke mně někdo přišel. Čekám tady už dlouhé roky a stýská se mi po mých kočkách a kocourech, kteří mě jednou z ničeho nic napadli, a když jsem se proměnil v ducha, všichni někam zmizeli. Nikdy jsem nepochopil, proč se to stalo? Vždyť já jsem je tolik miloval! Proč mi chtěli najednou ublížit?“

Kocour Bonifác mu rychle vyprávěl příběh, který se dnes dozvěděl od sovy. Sotva mu ho dovyprávěl, místností se rozlilo jasné světlo. Způsobily ho bludičky, které se znenadání objevily v místnosti. Kromě nich se tu objevili také permoníci a Hejkal. V okně místnosti přistála sova. Jenom ohnivé kolo zůstalo raději v lese, protože mělo strach, aby hrad plný dřevěných trámů nepodpálilo. „Bonifáci, musím ti za nás poděkovat, že jsi nás svojí zvídavostí a statečností všechny vysvobodil a zkrátil naše zakletí na posledních sto let. To už uběhne jako voda. Zůstaneme sice v tomhle lese, ale už to nebude začarovaný les. Můžou sem přijít zvířátka a bude tu zase veselo. A to všechno díky tobě,“ řekla sova. Protože Bonifác byl skromný, nevěděl, co by na takovou chválu řekl a tak jenom špitl: „To jsem rád, že jsem vám pomohl.“ Rytíř Knecht vstal od stolu, přistoupil k truhle, která stála v rohu místnosti, a vytáhl z ní pergamen. Podal ho Bonifácovi. „Jako poděkování za to, cos pro nás udělal, ti dávám tento pergamen. Je na něm zaříkávadlo. To se nauč nazpaměť a kdykoliv budeš někoho z nás potřebovat, aby ti přišel na pomoc, zašeptej to zaříkávadlo a mysli při tom na toho, koho potřebuješ a on se u tebe objeví.“

Bonifác poděkoval, ale pak na něj padla hrozná únava. Vrátil permoníkům čepičky, se všemi se rozloučil a vydal se na cestu domů. Přes močál mu tentokrát pomohly bludičky, které mu ukazovaly cestu. Na konci lesa se Bonifác ještě rozloučil s ohnivým kolem a pak rychle utíkal dolů do údolí. Když dorazil do stáje, už téměř svítalo. Schoval pergamen do své skrýše, rychle zalezl do svého pelíšku a okamžitě usnul.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/kocour-bonifac/kapitola-4/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací