Kocour Bonifác - 3.kapitola

zobrazeno 32×

Vložil(a): MiskaTekk, 30. 7. 2017 23.50

Koťata se na statku rychle zabydlela. Bonifác sice nezapomněl na Egypt a občas, když se jen tak vyhříval na sluníčku, snil o tom, jak leží na vyhřátém písku ve stínu palem a kouká na pyramidy, ale zároveň zjistil, že i na statku se dá zažít spoustu legrace. A nenechal si ujít žádnou příležitost, aby nějakou lumpárnu nevymyslel. Jako například tu se žížalami. Jak to tehdy bylo?

Jednou se Bonifác toulal vesnicí a jak tak šmejdil různými zákoutími, narazil v jedné stodole na podivné klubko. Koťata si s klubky ráda hrají, takže Bonifác samozřejmě po klubku skočil. Ale jak za něj chytil, okamžitě zjistil, že se nejedná o žádnou bavlnku. Klubko se totiž různě natahovalo, smršťovalo, a když do něj Bonifác praštil packou, odskočilo do výšky. Jak by také ne, když to bylo klubko zašmodrchané modelářské gumy, kterou kluci používají k výrobě praků. Panečku, to byl objev! Když vzal Bonifác klubko gumy do packy a zjistil, že modelářská guma je přesně tak silná jako pěkná žížala dešťovka, nemusel ani dlouho přemýšlet, jakou taškařici provede. Popadl gumu a už s ní pelášil domů. Tam si pěkně zalezl do ústraní a klubko rozmotal. Potom gumu rozstříhal na několik kousků, které všechny uprostřed svázal, takže vznikl jeden uzel, z něhož vycházelo několik dlouhých konců. Tyhle konce omaloval barvou tak, že byly k nerozeznání od žížal. A pak už jen čekal, až se sluníčko skloní k západu a slepice zalezou spát do kurníku. Když si byl jistý, že slepice už spí, potichoučku se proplížil k hnojišti, kam vždycky ráno slepice zamířily nejdříve. Uzel šikovně zahrabal do země a konce obarvené jako žížaly nechal vyčnívat na různých místech na povrch. O připravené švandě řekl samozřejmě i ostatním koťatům, takže ráno koťata nemohla ani dospat.

Jakmile se začalo rozednívat, vyplížila se koťata na dvůr a různě se poschovávala tak, aby měla dobrý výhled na hnojiště. Zanedlouho se ozvalo kokrhání kohouta Ferdy a z kurníku začaly vycházet slepice. Jako první se k hnojišti vydala slepice Matylda. Když uviděla krásné tlusté žížaly, vylézající ze země, začala radostí koktat: „Ho-ho-holky, ho-ho-honem sem! Ží-ží-žížaly se se zbláznily. Ko-ko-koukejte na na to! Ostatní slepice se přihrnuly za ní a také ony nemohly uvěřit svým očím. Takové žížaly! A ani se nehýbají! Stačí jen zobnout! Což také všechny udělaly. Každá popadla žížalu, kterou měla nejblíže a zatáhla, aby jí dostala ze země. Protože slepic bylo víc než žížal, tahaly za některou žížalu dvě i tři slepice. Ale co se to děje? Žížaly drží v zemi jak přišité! Slepice táhnou, žížaly se natahují, některé jsou už dlouhé skoro půl metru, ale žádná se nechce pustit!

Kohout Ferda, který sice vstává jako první, aby svým kokrháním ostatní vzbudil, ale pak z kurníku důstojně kráčí jako poslední, stojí na schůdcích a nevěřícně kroutí hlavou. U hnojiště se pomalu rozestupuje hejno slepic na všechny strany a svorně táhnou za několik žížal, které se natahují do neuvěřitelné délky. Slepice ustupují se stisknutými zobáky, takže nemůžou ani kdákat a na dvoře je nezvyklé ticho. Bonifác a ostatní koťata v úkrytech mají co dělat, aby nevyprskla smíchy. A pak to přišlo. Ani guma do praku nemůže vydržet takový tah celého hejna slepic. Uzel, schovaný pod zemí, se vymrštil na povrch a zároveň praskl. Slepice, zapřené nohami proti tahu žížal něco takového nečekaly, takže se všechny ve stejný okamžik převrátily na záda a následně udělaly kotrmelec. Kohout na schůdcích do kurníku se tak rozchechtal, že mu podjely nohy a sjel po zadku na zem. Ani to mu však nevzalo náladu a chechtal se dál: „To byla nádhera! Slepičí salto vzad jako na povel. Líp byste to nenacvičily!“ To už ale ze skrýší vylezla i koťata a smála se s kohoutem. Slepice sice chvíli hudrovaly, ale pak se povedenému kousku zasmály taky.

Jindy si zase Bonifác vymyslel taškařici na Breka. Už od doby, kdy se mu podařilo namalovat papírovou kouli k nerozeznání od míče, Bonifác velmi rád maloval. Kreslil na papíry, po stěnách kurníku a stájí, klacíkem kreslil i do písku na cestě. Naučil se malovat moc pěkně, jeho kresby se všem líbily, takže občas za ním někdo přišel, aby mu něco namaloval. A Bonifác všem rád vyhověl. Ale občas svým malováním také někoho trochu poškádlil. Jako právě Breka. Brek měl u boudy dvě misky. Jednu na jídlo, ta byla krásně modrá a druhou na vodu, ta byla celá bílá. Brek byl pořádkumilovný pes, takže obě misky měl stále čisté. Jídlo dostával ráno a večer a přitom mu hospodář nebo hospodyně vždy dali i čistou vodu do bílé misky. A právě tahle bílá miska inspirovala Bonifáce k další lumpárně. Aby ji mohl provést, vypůjčil si od hospodyně vodou nesmývatelné fixy. Hospodyni se Bonifácovy kresby také líbily, takže neviděla nic špatného na tom, že mu je půjčí. To samozřejmě netušila, co má Bonifác za lubem.

Večer se všechna zvířátka uložila ke spaní. Když zkontroloval, že je vše v pořádku, zalezl do boudy i Brek a spokojeně usnul, Právě na to Bonifác čekal a opatrně se vyplížil ze stáje. Potichu, tak jak to jenom kocouři umějí, došel zadem k Brekově boudě a popadl bílou misku na vodu. Odplížil se od boudy, z misky vylil vodu a pak vyšplhal na půdu stáje, kde měl v koutě připravenou baterku a fixy. Přes celé dno misky až k jejím okrajům nakreslil pavučinu a doprostřed namaloval velikého pavouka křižáka. Pak zase opatrně slezl dolů, z napáječky u Laponty, která také spala, naplnil misku vodou a potichoučku ji odnesl na původní místo u Brekovy boudy.

Brek ráno se vstáváním nikdy nespěchal, protože věděl, že ranní buzení zajišťuje kohout Ferda. Takže když se ráno probudil, sluníčko se již usmívalo na obloze. Vylezl z boudy, protáhnul se a pak jako vždy se sklonil k misce s vodou, aby se napil. „No to je ale nápad,“ zabručel. „To sis nemohl udělat tu pavučinu někde jinde?“ A strčil opatrně packou do pavučiny, aby pavouka odehnal a mohl se napít. Jenže pavouk nic a pavučina taky ne, ani se nepohnula. Brek zavrtěl hlavou, tak drzého pavouka jsem ještě neviděl, pomyslel si. Znovu opatrně přiblížil packu k hornímu okraji misky, protože si myslel, že pavučina je natažena nahoře přes misku. Opakovaně šťouchal packou do misky, aby pavučinu roztřásl a pavouka zahnal, ale nic se nedělo. Pavouk se ani nehnul. Brek strkal packu stále níž a níž, až se dotknul vody v misce. Pavouk stále nic. To už bylo Brekovi hodně divné, ale Bonifác nakreslil pavouka tak dobře, že byl k nerozeznání od živého. „No to mě teda podržte,“ zabručel Brek. „Ten pavouk vypadá, jakoby bydlel pod vodou?“ A plácnul packou do vody. Pavouk stále nic.

Breka napadlo, že něco není v pořádku a začal tušit, že je to nějaká lumpárna od Bonifáce. Praštil packou do misky, až se převrátila a všechna voda se vylila. Potom misku znovu obrátil. Pavouk byl stále na svém místě. Hrábl packou na dno misky a pavouk se ani nehnul. To už bylo Brekovi všechno jasné. „Hej, Medúzo, kde jsi,“ vyštěkl na dvůr. Vždycky, když ho Bonifác něčím napálil, mu říkal Medúzo, aby mu aspoň na oplátku připomněl, jak tehdy spadl do těsta. „Vylez a já z tebe nadělám čtyři mořský ježky a ze zbytku jednu chobotnici!“ Ze stáje vyšel kocour Bonifác, líně se protáhl a otočil se k Brekovi: „Copak se děje, Breku? Máš snad problém s poznáním pavouka? Já myslím, že by se mohlo jednat o křižáka obecného, latinsky se to řekne Ara ….“ Dokončit latinský název pavouka už se mu nepodařilo, protože se musel dát na ústup před letící miskou.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/kocour-bonifac/kapitola-3/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací