Kamenní rytíři

Kterak nevinná panna je svou láskou ze zakletí vysvobodila, když předtím sama bídně sešla ze světa

Na hrad Blansek, který kdysi stával nad hlubokým údolím řeky Punkvy, přistěhoval se jednou pan Vilém Zajíc z Valdeka s paní Dorotou a malou Kateřinou, když koupil staré zboží blanenské. Zdálo se mu, že dobře udělal, protože hrad byl nedostupný, hrazený dvěma hlubokými příkopy. Palác měl řadu komnat a kapli s hrobkou, kam byli páni hradu pochováváni. Do hrobky nikdo za celý čas nepřišel, jen o pohřbu, protože tu prý strašili kamenní rytíři.
Sotva se pan Zajíc na Blanseku usadil, už se o něho začal zajímat rytíř Vaněk z Lamberka, jinak řečený Sokol, se svou tlupou. Na Moravě byly tehdy veliké nepořádky a komu se dobře dařilo, toho loupežní páni často navštěvovali a na jeho zboží loupili. Pan Sokol byl také jeden z těch pánů, kteří chtěli žít z cizího majetku. Když přitrhl až k hradu, zle vyhrožoval a křičel.
„Jestli se, pane Zajíci, s námi po dobrém nesrovnáš a nepodělíš, dám Ti hrad vypálit! Dobře vše uvaž! Rytíř Vaněk z Lamberka, řečený Sokol, odnikud ještě s prázdnou neodejel.“
Ale pan Zajíc mu neodpovídal, jen se s domácími radil, jak ty lapky budou bít. Loupeživý rytíř byl drzý, ale jeho čeládka byla ještě horší. Z domácích si neustále posměch tropila a všelicos jim přes hradby házela, zdechlé kočky a psy, které si s sebou schválně přivezla.
„Ten Sokol se ničeho nezalekne,“ povídal pan Zajíc svým věrným. „Tlupu má složenou ze samých zlodějů a katových pacholků. Musíme mu dát pořádně na pamětnou, aby poznal, že se ho na Blanseku nezalekli a o nic se s ním dělit nebudou.“
Zbrojnoši seděli na hradbách a čekali, až jim pán poručí, aby zaútočili. Ti venku se zatím snažili dostat nepozorovaně k hradbám. Když byli na dostřel, z hradu je zasypali množstvím šípů. Zbrojnoši stříleli z kuší i praků a na druhé straně několik pacholků padlo. Pan Sokol začal křičet a láteřit, aby se těch psů nebáli. Sám střílel jako ďas a na koho zamířil, toho dostal. Bitka to byla pořádná a lapky se to kolem jen hemžilo. Potom se přece jen dostali k hradbám a snažili se je po žebřících zlézat.
Když paní Dorota viděla, že se domácím nedaří, dala roztopit kotel smůly a se ženskými ty chlapy pana Sokola pořádně zalévala. Zanedlouho měl rytíř Sokol tolik raněných a mrtvých, že se musel dát na ústup. Když to pan Zajíc viděl, vyjel se svými lidmi za nimi na koních a na útěku jich ještě hodně pobil. Večer se vrátil domů a byl spokojen.
„Ten se v kraji tak brzy neukáže! Sokol je jeden z těch nejhorších, a kdo se ho jednou zalekne, k tomu pak chodí jako na koledu.“
„Však na Blansek bude dlouho pamatovat!“ smála se paní Dorota. „Myslím, že sám také utržil nějaké to škrábnutí.“
„To si odvezl,“ přitakal jí pan Zajíc. „Starý Jíra ho trefil do ruky, dlouho v ní meč neuzvedne. Ty bys byla ale dobrý voják, paní Doroto! Nebýt Tebe a tvých ženských, nevím, jak by se nám bylo vedlo. S takovou silou jste se do nich pustily, že do nás teprve zlost vjela a bili jsme je hlava nehlava.“
Paní Dorotu ta chvála těšila, a když na stůl postavila džbán dobrého vína, povídala se smíchem.
„Copak Tvoje žena může sedět jenom u přeslice nebo u kolovratu? To by špatně pochodila! Zde je potřeba každé zdravé ruky a ještě budou vždycky nějaké chybět.“ Tak spolu začali na Blanseku hospodařit. Bylo toho mnoho, co je čekalo. Za nějaký čas byl ale všude pořádek, na hradě i v dědinách. Lidé se všude statečně bránili proti loupežníkům a lapkům, nikde je netrpěli. Když bylo nejhůř, přijel jim pan Zajíc se svou čeledí na pomoc.
Jen jedno paní Dorotu mrzelo, že v hrobce pod kaplí straší. Byla to paní nebojácná a srdnatá, a když ty povídačky slyšela, sama se tam šla podívat. V hrobce stálo kolem stěn několik kamenných náhrobků pánů, kteří kdysi drželi Blansek. Všichni ti kamenní rytíři tam byli v plné zbroji; ani se nepohnuli, jen tiše sténali a vzdychali. Jak sem světlo padalo úzkým okénkem, paní Dorota viděla, že je všude klid a nic se nehýbe. Pak vzala lucernu a do všech koutů si posvítila, ale nikde nic nenašla. Jenom ty kameny jako by byly živé, tiše naříkaly. Když vyšla nahoru, dala si zavolat starého zbrojnoše Jíru, který tu už za předchozích pánů sloužil, a ptala se ho na ty kameny.
„Vzácná paní, to zde tak bylo odjakživa. Už je tomu moc a moc dávno, co jeden z pánů na Blanseku dal zavřít do věže zbožného poustevníka. Ten prý před svou smrtí proklel všechny pány hradu, aby nedošli nikdy klidu. A od té doby, když do hrobky někoho z nich pohřbí, vždycky se promění v kámen a naříká.“ Paní Dorota tomu jeho vyprávění moc nevěřila, ale od té doby musel hradní kaplan vždycky sloužit o jednu mši navíc za ty kamenné rytíře. Když se to pan Zajíc z Valdeka dozvěděl, také tomu nechtěl věřit, ale paní pochválil, že dobře udělala.
Paní Dorota si stejně moc pohody v manželství neužila. Pořád byla s dcerkou na všechno sama a jenom čekala, zda se jí pan Vilém Zajíc vrátí z bojů živ a zdráv. Až jednou, když pod Vyšehradem bojoval, dovezli ho páni domů mrtvého. Pláče a nářku bylo dost, i starý zbrojnoš Jíra slzel, když pána v komoře ukládali na lavici. Paní Dorota všechno to neštěstí statečně snášela a ještě pány pohostila. Když chtěla od nich vědět, jak se to všechno zběhlo, moc toho nepověděli. „Pan Zajíc do posledního dechu bojoval statečně mezi našimi a padl jako věrný Moravan. Protože začíná už zima, řekli jsme si, že ho vezmeme s sebou na Moravu, aby tu ležel mezi svými. Bůh Tě potěš, paní Doroto! Budeš-li naší pomoci někdy potřebovat, rádi přijedeme.“
„Děkuji Vám za potěchu, páni milí! Jednou to přijít muselo,“ řekla paní Dorota celá bledá a šla je doprovodit.
Potom zavolala truhláře, aby pánovi udělal pěknou malovanou truhlu, a chystala pohřeb. Mnoho okolních pánů se sjelo, i poddaní se přišli naposledy panu Zajíci poklonit.
Když pána pohřbili do hrobky, v síni vystrojila paní Dorota hostinu pro panstvo, venku v čeledníku pro čeládku. Sama sešla do hrobky, aby se s manželem rozloučila. Klesla u jeho rakve a tiše s ním rozmlouvala.
„Nevím, nevím, pane Viléme, jak se Ti tu bude mezi těmi kamennými rytíři spát. Ale chtěla jsem Tě mít doma blízko sebe, a proto jsem Tě jinam neodvezla. Jednou mne tu vedle Tebe taky uloží.“
Najednou víko z rakve odskočilo a pan Zajíc z Valdeka vstal jako živý. Než mohla paní promluvit, rázným krokem došel až ke stěně a postavil se mezi ty kamenné rytíře. Když k němu paní Dorota přiskočila a objala ho, měla v náručí chladný kámen. Kletba neminula ani pana Zajíce. Paní Dorota si mohla oči žalem vyplakat, když ty teskné vzdechy slyšela. Šla tedy za kaplanem a domlouvala se s ním, jak by se dala zlá kletba zažehnat. Ale on ji jen utěšoval.
„Slyšel jsem o tom něco vyprávět, paní Doroto, ale sám jsem v hrobce nikdy nebyl, až dnes. Kameny jsem si prohlédl, ale nic neslyšel. To se Vám asi něco zdálo. Takové neštěstí někdy přivede člověka i o rozum.“
..Jen se jděte podívat, velebníčku! Abyste na vlastní oči viděl, jak pan Zajíc tam stojí poslední v řadě a rakev má prázdnou,“ řekla s pláčem paní.
Moc se mu tam nechtělo, ale paní odmítnout nemohl. Vzal si s sebou pacholka, aby mu posvítil na cestu. Zpět přiběhl celý vyděšený a zanedlouho se z hradu stěhoval jinam.
Tak zůstala paní Dorota s dcerou sama. Na Blanseku bylo čím dál hůř. Paní se dobře starala o hospodářství, ale válečné doby doléhaly všude. Čeledě ubylo a dole v dědinách utíkali lidé z chalup do lesů a jeskyní, kde se schovávali před vojskem. Jedinou útěchou jí byla Kateřina, která už vyrůstala do krásy.
..Proč to blanenské zboží neprodáš?“ řekla matce. „Jen se tu trápíš a zlobíš s čeládkou, jinde by nám bylo lépe.“
„To nejde, děvenko! Nejde jenom o mne a o tebe. Je tu s námi také Tvůj otec, pan Vilém Zajíc z Valdeka. A když já jednou umřu, chtěla bych ležet vedle něho.“ A při tom zůstalo.
Jenže přišly ještě horší časy a na Blansek dotírali husiti. Paní Dorota se s čeledí statečně bránila, ale když viděla, že ji na světě už nic dobrého nečeká, začala přemýšlet o smrti. Marně ji Kateřina těšila, paní se už z trudnomyslnosti neprobrala.
Jednoho večera, dceři nic neřekla, namíchala do vína jedu. Obě ho s Kateřinou vypily a šly spát. Ráno je služka našla mrtvé. Starý Jíra jim posloužil a pochoval je do hrobky. Brzy nato přešel hrad do majetku jiného pána, ale dlouho už nestál. Znovu k němu přitrhli husiti a s velikou silou na Blansek udeřili, dobyli ho a úplně rozvrátili.
Ale všemu konec přece jen nebylo. Paní Dorota se po smrti proměnila v kámen a dcera Kateřina chodila po hradě jako bílé zjevení. Za měsíčních nocí sedala u kolovratu, předla zlatou přízi nebo vyhlížela jediným zbylým oknem, zda se k hradu neblíží nějaké vojsko. Hlídala klid kamenných rytířů. Lidé se jí báli a tvrdili, že na koho pohlédne, každého uhrane.
Jednou jel v tmavé noci kolem hradu jeden rytíř. Cestou zabloudil mezi skalisky a roklinami a nakonec dojel na Blansek, kde zdálky uviděl v okně světlo. Když vyjel k hradní bráně, těšil se, že tam požádá o přístřeší a přečká tu noc. Zabušil proto na bránu. Přišla mu otevřít krásná panna s lucernou.
„Jen pojď dál, urozený rytíři! Místa je tu dost, jídla a pití také. Koně si dej do stáje a já Tě povedu.“
Rytíř se divil, že na něho panna čekala. Když koně u plného žlabu uvázal, šel za ní po schodech do paláce. Ve veliké komnatě byla na stole připravena bohatá večeře a lůžko bylo odestlané. Když mu panna posloužila a nalila džbán medoviny, rytíř se ptal, jak by se jí měl za vše odvděčit.
„Mám k Tobě jednu velikou prosbu, rytíři! Dávno je už tomu, co páni tohoto hradu byli prokleti a každý z nich se po smrti proměnil v kámen. Jediná já jsem byla té strašné kletby ušetřena a čekala jsem dlouhá léta na tebe. Chceš-li udělat dobrý skutek, vezmi si mne za ženu a tím je vysvobodíš.“
Když to panna řekla a s líbezným úsměvem na rytíře pohlédla, bylo mu v tu chvíli divně u srdce. Panna se mu líbila a jinou ve světě neměl, přesto se rozmýšlel. „Já vím, že Tě moje prosba překvapila. Ale při památce mých drahých prosím. Pomoz mi je vysvobodit!“
Panna ho úpěnlivě prosila a rytíř neměl odvahu její žádost odmítnout. Čím déle se na ni díval, tím mu byla milejší, a když ji vzal za bílou ruku, radost se mu vlila do srdce.
„Vezmu si Tě, panno, za ženu! A odvedu Tě odtud k sobě na hrad, kde Ti bude jistě veseleji. Jen řekni, koho mám o Tvou ruku požádat?“
Ona ho pak vedla kamsi dolů po schodech, až přišli do veliké síně, kde stálo kolem stěn několik kamenných rytířů a jedna paní, její matka, ve skvostných šatech. Panna se před nimi uklonila a řekla:
„Přivedla jsem Vám ukázat svého ženicha. Tento statečný rytíř si mne chce vzít za ženu.“
Rytíř se také před nimi hluboko uklonil a její slova potvrdil.
„Dal jsem panně své rytířské slovo, že ji odvezu na svůj hrad a bude mou paní před bohem i před lidmi. Prosím Vás o její ruku.“
Jak to rytíř řekl, páni počali kývat kamennými hlavami na znamení souhlasu a paní rytířka si utírala slzy. Když pak pannu políbil, všechno kolem ve tmě zmizelo, jenom panna na chvíli s ním zůstala, než se rozplynula v mlhu. „Děkuji Ti za Tvou odvahu, statečný rytíři! Vysvobodil jsi kamenné rytíře i mne ze zakletí. Dávno již nepatřím mezi živé. Žij blaze, můj pane, a jen v dobrém na mne vzpomínej.“ Potom panna zmizela a všude bylo ticho.
Když se rytíř vzpamatoval, podařilo se mu najít východ a dostal se po schodech nahoru.
Nad lesy pomalu svítalo a po hradním paláci nebylo ani památky. Všude jen zřícené zdivo a zdejší bujná tráva. Když se po starých schodech vyšplhal tam, kde s pannou večeřel, našel starý stůl a na něm stála šperkovnice plná zlatých prstenů, řetízků a drahých spon. Rytíř si ji vzal s sebou na památku. Po loži a panské nádheře nebylo nikde ani stopy.
Jeho kůň stál v pobořené stáji u prázdného žlabu. Rytíř ho odvázal a vyvedl před bránu. Ještě jednou se ohlédl k jedinému lomenému oknu, odkud v noci svítilo do kraje světlo. Potom se dal svou cestou, kterou nyní bezpečně našel.