Jidáš

Také Jidáš měl matku. Byl to urostlý a krásný mládenec ..... jako všichni, které odkojil zdravý mateřský prs.
Bydlel poblíž široké cesty v malé chaloupce. Bída tam seděla v každém koutě a její žluté oči závistivě hleděly na každé sousto, které se objevilo na chudém stole. Růže v jeho malé zahrádce kvetly v létě drobnými řídkými květy a jenom počet jejich trnů se zvětšoval. Na dvoře na uschlé bříze vysedával po celé dny starý havran. Kolem chaloupky po hladké silnici projížděly nádherné kočáry, jejichž zlatá kola se blýskala na slunci a vířila prach. Všechny směřovaly ke královskému zámku, ke královskému zámku!
Tak Jidáš žil ve světle slunečních paprsků, které se do jeho nizoučkého okna odrážely od kol královských kočárů. Zapomněl na slunce na nebi, na které se mu už nechtělo dívat, protože jeho srdce bylo plné temné závisti.
Jidáš byl dřevorubec. Jednou ráno, když se sekerou v ruce překročil práh své chaloupky, aby odešel do práce, dala zastavit u jeho dveří svůj kočár krásná královská dcera, která v tu chvíli náhodou jela kolem. Malý černoušek v červené královské livreji se pyšně zaklonil, rychle otevřel dvířka kočáru a krásná princezna postavila svou malou nožku v bílém hedvábném střevíčku na stupátko kočáru. Usmívala se něžně v ranním slunci jako v nedosněném snu, na jehož konci čekalo tak podivuhodné procitnutí a krásný mládenec se sekerou v ruce.
Není snad dřevorubec? Že prý je, odpověděl mládenec se sklopenýma očima. Tak tedy ať přijde do královského zámku. V její zahrádce je prý třeba pokácet a rozsekat na dříví několik přestárlých stromů. Ale ať řekne, proč neporazí tu ošklivou břízu na dvoře, z které už neraší ani lísteček. Prý mu dá místo ní růžový stromek ze své zahrady. ..... Díky, růže prý v jeho zahradě špatně kvetou. Ale tu břízu prý pro něho zasadil otec a sedává na ní havran, jeho jediný přítel. ..... Ach tak, přítel? Ať prý si raději vezme ji za přítelkyni. ..... Jakou přítelkyní může být princezna chudému chlapci, povzdechl si Jidáš. ..... To prý se ještě uvidí. Jen ať přijde na zámek!
V zámecké zahradě byla spousta krásných stromů. Některé z nich byly uschlé, a ty měl Jidáš porazit. Zatímco se mládencova sekera blýskala při práci, stála princezna u zámeckého okna. Její srdce už potají patřilo tomu mládenci s širokými rameny a silnýma rukama. Večer, když se vracel domů, jeho sekera, kterou nesl přes rameno, se jí zdála krásnější než stříbrný půlměsíc, jenž visel nad stromy v sadu.
Jednou přišla do zahrady a dívala se, jak třísky lítají pod jeho silnýma rukama. Neodvažovala se ho oslovit a stála za růžovým keřem v sladkých obavách, s rukou přitisknutou k srdci. Když odešla a chlapec se posadil na právě uříznutý pařez, aby posvačil, z trávy se zvedl malý skřítek s třpytivýma očima a podal mu zlatý náramek.
„Podívej se! Když jsem tak ležel v trávě a hřál si na výsluní svá stará záda skloněný ke květinám, procházela se tu krásná princezna a její dech byl plný sladké lásky. Upustila do trávy tenhle náramek; odevzdej jí ho ..... chce s Tebou mluvit!“
„Ale co!“ zavrčel Jidáš nevrle. „Mě má rád jen můj havran na vrcholku staré břízy!“
Jeho otec i dědeček byli ubozí otroci. Odkázali jeho srdci jen zlobu a závist, kterou v sobě stydlivě tajil. Proto nebyl s to uvěřit princeznině lásce. Jidáš náramek schoval a prodal. Peníze pak uložil v hrnci pod kořeny staré břízy, kde měl svůj poklad.
Druhý den si princezna opět vyšla do zahrady a upustila do trávy svůj zlatý prsten. .....
„Podívej se!“ řekl skřítek a zvedl prsten. „Copak jsem Ti neříkal, že Tě princezna miluje? Vrať jí ten prsten, chce s Tebou mluvit!“
„Ale co!“ odpověděl Jidáš. „Mě má rád jen můj havran na vrcholku staré břízy.“ Prsten si však schoval a prodal.
Třetího dne princezna ..... omámená sladkou silou lásky ..... obnažila za růžovým keřem své koleno a odvázala pro chlapce svůj hedvábný podvazek.
„No řekni! Copak to není její hedvábný podvazek?“
pravil skřítek, který jej zvedl z růžové větve. „Už jsem Ti říkal, že Tě má princezna ráda a že chce s Tebou mluvit.“
„Ale co!“ odpověděl Jidáš. „Mě má rád jen můj havran na vrcholku uschlé břízy.“ Podvazek však měl krásné zlaté přezky, proto jej schoval a prodal.
Jednou večer vykopal svůj hrnec s penězi pod kořeny staré břízy. Bylo tam mnoho zlatá a stříbra, ale Jidášovi se zachtělo mít ještě víc. Nevěděl, že za práci v zahradě ho čeká ta nejsladší a nejlepší od měna, jakou princezna může dát. Jako ubohý otrok nebyl s to něčemu dobrému uvěřit. Touha po penězích zachvátila jeho srdce jako požár. A tak jedné noci, když princezna spala ve svém bílém zámku a strážci sklonění nad svými halapartnami snili své sny v nočním tichu pod modrými hvězdami, přivedl Jidáš tajnými stezkami do zámku cizí žoldnéře, kteří už dávno nenávistně číhali na hranicích země. Ti spálili bílý zámek, rozdupali růžovou zahradu a odvedli krásnou královskou dceru do zajetí. Za svou černou práci dostal Jidáš pytel zlaťáků.
Když se vrátil domů, z vrcholku křivé břízy se zvedl havran, roztáhl nad ním svá tmavá křídla a vyklovl mu obě oči. Potom s divokým křikem odletěl přes zoufalá pole, po nichž táhl nepřítel, zanechávající za sebou dým, plameny a nářek.
Tehdy Jidáš, v němž se konečně probudilo srdce, hnán slepou a temnou bolestí, nahmatal cestu k bříze, odvázal svůj kožený pásek a oběsil se na suché větvi.