Ježek, krtek a liščí soud

Jednou šel ježek po louce. Cestou uviděl, jak se před ním začíná zdvihat kopeček hlíny. Byla to čerstvá krtina. Šel blíž a uslyšel zvláštní bručavou řeč:
„Ryju, ryju černou hlínu,
ryju, ryju černou zem,
ponravy a červy hryžu,
co mi zbude, hrabu ven.“ Byl to krtek. Ježkovi se líbilo, jak dovede krtek rychle hrabat. Zavolal na něho:
„Krtku, krtečku! Vylez na chvíli ven!“
Krtek přestal hrabat a ozval se z podzemí:
„Rebarboro červem prolezlá, kdo mě tu ruší v hrabání ponrav?“
„Já, ježek. Chtěl bych s Tebou o něčem mluvit.“
Krtek tedy vystrčil z krtiny rypáček a čekal, co mu ježek poví. Ježek začal:
„Víš, krtku, líbí se mi, jak dovedeš pěkně a rychle hrabat. Já bych to nedokázal ani zanic. Nechceš si se mnou udělat políčko?“
„Hrome, já a pole?“ odpověděl krtek. „Vždyť já umím jen hrabat.“
„To právě potřebujeme. Ty budeš orat, já budu vláčet a sít. Zasejeme si pšenici, bude jí pro oba dost,“ přesvědčoval ježek.
„No dobrá, máš pravdu. A jak se podělíme?“ ptal se ještě krtek.
„Jen se neboj, krtečku, však se nějak podělíme,“ ujistil ho ježek.
Dohodli se, vyměřili pole a krtek se dal první do práce. Hlína jen poletovala, jak políčko oral. I jeho bručení bylo slyšet:
„Ryju, ryju černou hlínu,
ryju, ryju černou zem,
ponravy a červy hryžu,
co mi zbude, hrabu ven.“ Brzy, brzičko zoral krtek políčko. Pak přišel ježek a hned oraniště vláčel. Bodliny mu při tom praskaly, ježek však na nic nedbal. Pak zasel pšenici a celé pole znovu vláčel.
Teď už jim nezbývalo nic jiného, než se chodit dívat, kdy se pole zazelená. A opravdu, po prvním deštíku se ukázaly zelené lístečky. Osení rostlo a rostlo, sluníčko s deštěm je povytahovalo do výšky. Pak se ukázaly klasy, počalo se nalévat zrno. Obilí žloutlo a zrálo. Už viděli, že jejich práce bude něco platná.
V nedalekém lese žila liška chytračka a ta jim úrodu záviděla. Dělat na poli se jí však nechtělo. Slídila jen okolo pole a dívala se, jak ježek seče obilí, váže ho do snopů a snopy staví do panáků. Když zrno v panákách proschlo, šel ježek mlátit. Ze zrna pak vyfoukal plevy a slámu srovnal do stohu. Liška však neviděla práci, viděla jenom hromadu sklizené pšenice, teď už vymlácené a vyfoukané, jen z ní ve mlýně nejjemnější mouku namlít. Mmmmm, to by byly koláčky! Jen se při té představě olizovala a oči jí svítili. Schovala se za stoh a čekala.
Ježek a krtek se posadili u hromady zrní a začali se dělit. Bylo to nerovné dělení. Ježek vidí, kdežto krtek je slepý. A tak sobě sypal ježek vždycky plnou mírku, krtkovi poloviční. A stále stejně: sobě plnou, krtkovi půl. Krtek poslouchá, poslouchá ..... na jeho hromádku to šustí vždycky mnohem méně. Nechtěl se dát ošidit, a tak se ozval:
„Rebarboro červem prolezlá, jak to, že mě okrádáš? Sobě vždycky dáš celou, a mně jenom půl mírky zrní!“
„Já jsem se víc napracoval, krtku. Vláčel jsem, sekal, bodliny jsem si polámal,“ bránil se ježek.
Krtek se nechtěl dát:
„Kdybych já byl pole nezoral, byla by tu tráva, a ne zrní!“
„A kdybych já nekosil a nemlátil a zrní nečistil …,“ přel se ježek. Ani však nestačil domluvit.
Tohle totiž byla pravá chvíle pro mazanou lišku. Když se dva perou, mívá z toho největší užitek třetí. A liška vždycky vyběhne, když ji nejméně čekáš. Přilichotila se hned ke krtkovi a ježkovi, že prý je spravedlivě rozsoudí.
Ježek s krtkem byli tak rozhádaní, že úplně zapomněli na liščí vychytralost. To je přece známé, že s liškou jsou vždycky špatné rady! Honem oba všechno lišce vysvětlovali a mluvili o svých zásluhách. Liška poslouchala, jako by vůbec nic neviděla ani neslyšela. Jen jednoho proti druhému popichovala, div se ježek s krtkem nepustili do pranice. Po chvíli hádání povídá liška:
„Vidím, že jste oba pracovali, jak jste mohli. Proto chci nyní vynést spravedlivý rozsudek. Ale pozor: jak to rozsoudím, tak to bude bezpodmínečně platit. Souhlasíte?“
„Souhlasíme,“ volali ježek i krtek. Každému se zdálo, že bude liška přát jemu a že odsoudí toho druhého. Liška však měla svůj soud dobře promyšlený.
„Ty, ježku, ty sis polámal při práci bodliny a nemůžeš teď bolestí spát. Dostaneš tedy všechnu slámu ze stohu, aby se Ti měkce leželo. A ty, krtku, Tys oral a při tom sežral mnoho ponrav a červů. Svou odměnu sis tedy vlastně už vzal. Abys však měl také něco z úrody, dám Ti malou mírku zrní. Tady máš svou pšenku.“
Liška odpočítala několik zrníček a dala je krtkovi. Všechno ostatní zrní shrábla do pytle a prohlásila přísným hlasem:
„Ten zbyteček pšenice bude pro soudce jako odměna za námahu při soudním řízení. Soud je skončen!“
A než se ježek a krtek stačili vzpamatovat, popadla liška pytel se zrním a kde jí byl konec!
Krtek s ježkem teprve teď pochopili, jakého soudce si vybrali. Začali se hádat, kdo to zavinil, a rozešli se nakonec v nedobrém. Ježek si asi někde léčí polámané bodliny a krtek nejspíš zase loví červy a ponravy a bručí si při tom:

„Ryju, ryju černou hlínu,
ryju, ryju černou zem,
ponravy a červy hryžu,
co mi zbude, hrabu ven.“

Inu, když se dva spolu hádají a perou, má z toho užitek třetí.