Jeden spravedlivý
Vložil(a):jitkamety,2. 4. 2016 21.39
Kterak zakletou duši purkrabího vysvobodit chtěl, ale jak se bohatou odměnou zlákat dal a za svou vypočítavost byl potrestán
Nad Kašperskými horami stojí hrad s dvěma věžemi a hora kolem zarůstá lesem. Kašperk byl kdysi postaven na ochranu Zlaté stezky, tak jako ostatní hrady kolem, a jeho pán měl vládnout prácheňskému kraji. Protože se však lantkrabě Jan z Lichtenberka zde neusadil, hrad Kašperk svěřil svému purkrabímu, který pak vykonával jeho úřad a právo popravy, zde v kraji byl nejvyšším pánem. Lidé se kašperského purkrabího báli, protože to byl člověk neústupný a panovačný.
Nikdo u něho nenašel zastání. Koho přistihl při nějakém pychu, toho bez milosti odsoudil k trestu smrti. Tehdy bývalo zle v Kašperských horách.
„Kdybych já nedbal práva, kdo by tu v kraji potom poroučel?“ říkával purkrabí, když ho jeho paní prosila, aby byl ve svém úřadu mírnější a povolnější.
„Je pravda, co říkáš, můj pane manželi! Já ale lituji každého lidského života, který přijde nazmar katovou rukou. I urození páni Ti zazlívají takovou přísnost, dobrého jména mezi nimi nemáš,“ varovala ho paní purkrabka.
„Na tom mi pramálo sejde!“ odbyl ji purkrabí. „A Ty raději dbej o kuchyni a dohlížej na služky! To Ti lépe přísluší, než aby ses mi pletla do úřadu.“ Paní dobře znala svého muže, jeho tvrdost k sobě i ostatním. Přesto se pokoušela ho oblomit a mnohé provinilé zachránila. Kašperský purkrabí se však držel všech přísných nařízení, a tak měl jeho kat pořád plno práce. Ve hradním vězení byla neustále nějaká čeládka i bohatí kupci, které zbrojnoši zajali na Zlaté stezce, když nechtěli platit mýto.
Jednou vyjel purkrabí sám na koni z hradu, doprovázel ho jenom jeho nejmilejší pes. Jel nahoru kolem řeky Otavy až k říčce Vydře. Voda hrčela širokým korytem přes veliké kameny, vymílala v nich díry a obrovité hrnce. Pes pobíhal okolo. Občas zaštěkal, ale purkrabí si ho nevšímal a vedl koně známou cestou, kterou několikrát projel sem a tam. Dlouho už hledal starou štolu, kterou chtěl dát znovu otevřít. Mnoho se tu v kraji mezi lidem povídalo o pokladech a skřítcích, kteří je střeží ve skalách. A on se rozhodl, že takový bohatý důl znovu objeví. Najednou se před ním otevřela skála, a když pobízel koně, aby k ní došel, kůň se vzpíral. Pán ho popohnal ostrým šlehnutím biče, zabodl mu ostruhy do slabin. Kůň vyrazil kupředu a najednou zmizel i s pánem ve skále, jako by se do země propadl. Pes pobíhal kolem skály sem a tam. Štěkal a kňučel, ale nic mu to nebylo platno, jeho pán se už neobjevil, ani z hloubi skály na něho nezavolal. Když se purkrabí do večera nevrátil na Kašperk a přiběhl jenom jeho věrný pes, paní purkrabka dostala strach.
„Ještě se nikdy nestalo, aby ten pes přiběhl bez pána,“ povídala služkám. Ty ji těšily, aby se o pána nebála. Pes však kolem nich pořád pobíhal, točil se a poštěkával. Když ho někdo okřikl, vybíhal na schody a zase se vracel. Paní to bylo divné a ptala se staré služky, co na to říká.
„Měla by ses vypravit tam, kam Tě ten pes povede!“ řekla ji stařena, která všelicos znala. „Snad se pánovi přihodilo nějaké neštěstí.“
„Máš pravdu, stará! Hned ráno vyjedu s čeledí pána hledat,“ rozhodla se purkrabka.
A brzo ráno nařídila sedlat koně. Pánův pes se jí pořád pletl pod nohama a radostně štěkal, když vyjeli z brány. Vedl je tou cestou, kterou běžel včera se svým pánem, a dovedl je až ke skále uprostřed hlubokého lesa nedaleko říčky Vydry. Když pes začal obíhat pořád jedno a totéž místo, paní poručila pacholkům, aby se podívali do skalní rozsedliny. Daleko se ale nedostali pro velikou tmu a strach.
„Zapalte chvojí a volejte pána! Snad tam někde s koněm zapadl a potřebuje naší pomoci,“ nařídila jim paní.
Volání a halekání bylo však marné. Nikdo se jim neozýval. Po pánu a koni nebylo ani stopy. Když prohledali ještě kus lesa, vrátili se pacholci s paní zpátky na Kašperk.
Purkrabka muže oplakala a dala napsat lantkraběti list, že se její muž purkrabí ztratil a nikdo o něm neví žádné zprávy. Nebyla ještě vdovou, a přece neměla muže.
„Proč jen v tu stranu pořád jezdil?“ naříkala opuštěná paní. „Ani slova mi nikdy neřekl, kde ho pak máme hledat. Ten les je tu prokletý. Už tolik lidí se v něm ztratilo a přišlo napospas dravé zvěři.“ Marné však byly všechny nářky, nic se o svém muži nedověděla.
Až jednou přiběhl na hrad jeden hajný ze Srní a chtěl mluvit s purkrabkou. Stráže na něm vyzvídaly, co jí chce, ale on mlčel jako hrob a nikomu neřekl, proč chce s kašperskou paní mluvit. Když ho dovedli do malované světnice a uviděl paní purkrabku v bílém zavití sedět u stolu, padl před ní na kolena.
„Odpusť mi, paní, že jsem se k Tobě odvážil přijít. Nedaleko říčky Vydry jsem onehdy viděl koně našeho vzácného pána. Pobíhal sem a tam po louce, jako na pastvě.“
„Co říkáš, člověče? To je první dobrá zpráva. Sedni ke stolu a všechno mi pověz! Dobře se Ti za ni odměním.“
Hajný sedl, ale do řeči mu moc nebylo. Chvíli to trvalo, než spustil:
„Když jsem pánova koně uviděl a poznal ho podle vykládaného sedla, potichu jsem se kradl houštinou až k němu a znenadání ho chytil za uzdu. Sotva jsem se jí však dotkl, spálil jsem si dlaň jako od rozžhaveného železa. Ta uzda byla rozpálená do běla.“
A na důkaz svých slov sundal z ruky šátek a ukázal paní dlaň. Měl na ní vypálená znamení. Purkrabka ho politovala, potom vzala z almárky vzácný balzám, ruku mu ošetřila a ovázala čistým šátkem.
„Já Ti tu bolest ráda vynahradím, jen mi pověz, cos tam ještě viděl.“ Ale hajný si už nemohl na víc vzpomenout. Jenom to věděl, že pánův kůň potom zařehtal a zmizel v nedaleké skále. Purkrabka ho obdarovala penězi a dobře pohostila. Než ho propustila z hradu, řekla mu:
„Prosím Tě, dobrý člověče, dávej pozor na toho koně! Jestli ho ještě jednou uvidíš, všimni si, kam chodí, a přijď mi to povědět!“
Potom dala všude rozhlásit, že bohatě každého odmění, kdo jí pánova koně přivede. Brzy se tato zpráva roznesla po celém kraji a horští páni dole v městečku se začali starat, kde by kašperského pána našli.
Několik lidí se dalo zlákat bohatou odměnou a kolem Vydry hledali panského koně. Ti, kteří ho našli, všichni špatně pochodili. Sotva se dotkli jeho uzdy, popálili se o ni. Byly v tom divné čáry, a tak se lidé nakonec začali tomu místu vyhýbat.
Když se to paní purkrabka dověděla, naříkala, že pána už nikdy neuvidí, a té noci měla podivné vidění. Kolem dvanácté se v její komnatě náhle rozsvětlilo. Než však mohla k sobě přivolat služky, objevil se v tom světle sám kašperský purkrabí s krvavou ránou na čele a upřeně se zahleděl na paní. Hrůzou se nemohla ani pohnout, ani volat o pomoc. Zjevení pak promluvilo lidským hlasem: „Marně čekáš na můj návrat, paní! Za zlé činy jsem odsouzen k věčnému trestu a musím v hoře hlídat poklady. Kdyby se ale našel jeden spravedlivý člověk a o polednách mého koně podržel za uzdu, vysvobodí mou hříšnou duši ze zakletí.“ Když duch purkrabího domluvil, rozplynul se jako mlha a světlo v komnatě pohaslo. Paní probděla celou noc a modlila se za jeho duši.
Druhého dne dala znovu všude rozhlásit, že hledá jednoho muže spravedlivého, který by jí rád posloužil. Lidé se tomu moc divili, proč paní hledá takového služebníka, vždyť těch věrných bylo na Kašperku dost. Ale žádný z nich nebyl spravedlivý, to paní dobře věděla.
A přece se jeden našel. Byl to starý poctivec a chudák, který toho nikdy moc na světě neměl. Od mládí obdělával kašperskému pánovi pole a na samotě pod lesem měl starou chalupu. Když na něho stáří dolehlo, sedával doma za stavem a tkalcoval. čas od času zašel na hrad k paní purkrabce, aby si něco vyprosil na přilepšenou. Tentokrát přišel, protože si umínil, že se paní za všechno dobré odvděčí. „Ty bys mi chtěl pomoci? Víš ale, že to musí být člověk spravedlivý a bez zlého úmyslu?“
„I vím, paní purkrabko!“ přitakal jí starý. „Však já jsem v životě nikomu neublížil, proto jsem se ani na tu svou starou chalupu neoženil, abych ženu a děti nepřivedl do bídy.“
Paní všechno dobře uvážila, potom mu řekla, oč jde. Starý se této služby nezalekl. Dala tedy druhého dne zapřáhnout koně do vozu a jela s ním ke skále nedaleko Vydry. Dojeli tam právě před polednem.
Purkrabka zavedla starého k rozsedlině a čekali. Najednou se skála s rachotem otevřela a z ní vyběhl pánův kůň s drahocenným sedlem na hřbetě. Pohodil hlavou, radostně zaržál, potom se začal popásat nedaleko na mladé trávě. „Pospěš si, starý! Než poledne uplyne, musíš koně chytit,“ prosila ho purkrabka a zůstala schována v houští.
Starý se dobelhal až ke koni a vzal ho za uzdu. Kůň jenom hlavou pohodil a pásl se dál, starého si nevšímal. Ten s ním chodil sem a tam a nic zlého se nedělo. Když viděl, že je ta zkouška pro něho lehká, začal uvažovat, co by měl od purkrabky za tu službu chtít.
„Když se mi podaří pána vysvobodit, mohl bych mít o živobytí na Kašperku postaráno až do smrti. A kdyby paní purkrabka přidala ještě nějaký váček zlaťáků, byl bych na stará kolena možná boháčem.“
Jak tak v duchu uvažoval, ani si nevšiml, že uzda v ruce je teplejší a teplejší. Až najednou ucítil strašlivou bolest. Vykřikl a uzdu pustil, dlaň měl celou popálenou.
„Čert Tě vezmi i s tím tvým bohatstvím!“ osopil se starý na purkrabku. „Copak je mi třeba, abych se tady nechal zmrzačit?“ A než se paní nadála, byl pryč.
Poledne minulo a kůň zmizel ve skále. Paní purkrabka viděla, že už není jiné pomoci, běžela proto k vozu a poručila kočímu, aby práskl do koní a na starého nečekal. Ten se zatím belhal cestou necestou, jen aby byl zase brzo doma, a hartusil na purkrabku, že ho zbůhdarma vytáhla do lesa. Když se ho ve vsi ptali, jak pochodil, nechtěl o spravedlnosti ani slyšet a pány proklínal do desátého kolena. Paní purkrabka dlouho na Kašperku nezůstala, protože duch jejího muže ji chodil strašit noc co noc a nikde neměla klidu. Potom přišli na Kašperk noví páni a ti už měli jiné starosti. O zakletého purkrabího se nikdo nestaral. Dosud prý bloudí za nocí kolem říčky Vydry a marně hledá jednoho spravedlivého.
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.