Jak skřítkové šili boty

Byl jednou jeden švec a tomu šlo živobytí šejdrem a našišato, až měl hrnec prázdný a na stole poslední kousek kůže, zrovna tak na jedny boty. Večer je tedy podle mustru vyříznul, že je druhého dne ušije; a protože jiného už na práci neměl, lehl si do postele, poručil se Pánubohu a pokojně usnul. Ráno, když se pomodlil a chtěl usednout k práci, tu máš čerte kropenku! Místo kůže stály na jeho ševcovském stole hotové boty. Švec ze samého divení ani nemohl mluvit, jen ty boty vzal do rukou a prohlížel si je. Inu, byl Vám to opravdu mistrovský kousek! Za chvíli už tu byl kupec, a když ty boty viděl, hned zaplatil a byl štědrý, takže měl švec peníze na kůži hned na dva páry. Tak si je večer zase připravil k šití, ale ráno stály na stole ušité. A kupec mu za ně dal tolik peněz, že mohl koupit kůži na čtvero bot. A ráno našel ty čtyři páry zase ušité, a tak to šlo stále dokola, co večer vyříznul a připravil, to bylo ráno hotovo, a tak tím čarováním přišel za čas k hezkému jmění a stal se zámožným mužem.
Jednoho večera, bylo to krátce před vánocemi, švec opět vyříznul boty a pravil ženě:
„Ženo, co kdybychom dneska zůstali přes noc vzhůru a na ty pomocníčky si počíhali?“ Žena souhlasila, a tak nechali zažehnuté světlo a sami se schovali a čekali. Když odbila půlnoc, objevili se dva roztomilí nahatí pidimužíci, sedli si k ševcovskému stolu, vzali nařezanou kůži a jemnými prstíky se dali do šití. Ševcovi samým překvapením ani nedutali a jen na tu krásu koukali. Když byli skřítkové s prací hotovi, postavili boty na stůl a zmizeli.
Ráno žena pravila:
„Ti ubozí skřítkové nám tolik pomohli, musíme jim to nějak splatit. Viděl jsi, muži, jak běhají sem a tam a nemají ani košili? Musí jim být zima. Víš, co? Já jim ušiji košilky, kabátky, kazajky a taky upletu pár ponožek, ty jim každému ušij botky.“ Švec odvětil:
„Ano, ženo, tak to uděláme.“ A večer, když měli vše hotovo, položili ty dárky na místo, kde jindy ležela nařezaná kůže. Potom se schovali pod stůl, aby jim nic neuteklo.
Skřítkové přišli s úderem půlnoci a chtěli se hned pustit do práce, ale nenašli žádnou kůži. Ležely tu půvabné oblečky, které si k velké radosti hned oblékli, vzájemně se okukovali, tancovali a zpívali si:
„Jsme teď chlapíčci k pohledání, nemusíme ševcovati do svítaní!“ A nakonec vytancovali ven ze dveří.
Od té doby se už u ševcových neukázali, ale těm to pramálo vadilo, žili si spokojeně a na skřítky mysleli s vděčností