Jak Šimperák vyzrál na posměváčky

zobrazeno 749×

Vložil(a): jitkamety, 26. 5. 2016 17.46

Šimperk platí od nepaměti za město málo chytrých. Když se někde něco hloupého stane, zanedlouho je slyšet, že se to stalo v Šimperku. Jednou zrána stálo v Šimperku na rynku osm cizích chlapů. Peněz měli dost, přišli se do Šimperka povyrazit, posedět v hospodě a popouzet Šimperáky. Stáli na rynku a rozmýšleli se, kam by zašli. Hospod tam bylo na vybranou. Pak se rozmysleli a šli do hospody U černé kočky.
V zadní jizbě u stolu seděl nějaký člověk a pil džbánek piva. Když si ho prohlédli, poznali, že je to podle všeho Šimperák. Tak ho hned pozvali, aby si přisedl k nim, poručili mu víno a jeden z nich začal zpívat:
„Janku, hej ..... zapřahej, tři kočky k vozu dej, tři myši do páru: tak jede Šimperák k nevěstě v kočáru!“
Pro tu písničku se každý Šimperák tuze dopálil. Tak i ten, co tu seděl, se mračil a zhlídal. Ale byl potichu. Myslel si: Však jim to ještě povím! Kdo se směje naposledy, směje se nejlépe. Chlapi dělali, jako by jeho hněv ani neviděli, a první z nich se optal:
„Kamarádi, víte jak se Šimperáci koupou?“ Když to ostatní nevěděli, začal jim vykládat:
„Jednou se koupalo devět Šimperáků v potoce. Napřed se dlouho čvachtali ve vodě, potom se jeden z nich lekl a povídá:
„Chaso, my se musíme spočítat, jestli se z nás někdo neutopil.“ Tak počítal. Ukázal prstem na sebe a povídá:
„Já su já, Ty jsi jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, jezusmankote, ..... jeden chybí! Ten se jistě utopil!“
Tys počítal špatně.“ povídá ten druhý. „Teď budu počítat já: Já su já, . jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm. Ja, do čerchmanta! Opravdu se jeden utopil. Bože, jenom když jsem to nebyl já!“ Pak počítal třetí, čtvrtý a po pořádku všichni. Každý začal, Já su já a potom jich napočítal osm.
Celí smutní se posadili na břehu a litovali utopeného kamaráda. Za chvíli šel okolo jeden cizí člověk a ptal se jich, proč jsou tak smutní. Když mu to pověděli, smál se:
„Vy jste praví Šimperáci! Sedněte si všichni zadky do písku a potom spočítejte ty důlky!“
Tak každý z nich kecl jako žok do písku a potom vstali a počítali ty důlky. Bylo jich devět! Šimperáci měli velkou radost, oblékli se a šli v dobré náladě domů.“
První chlap dopověděl a všichni se smáli. Dali si znovu nalít a druhý se optal:
„Víte, od které doby dělají Šimperáci to, co vrabci?“ Když všichni kroutili hlavou, vypravoval:
„Jednou vystavěli Šimperáci stodolu, ale udělali jí tuze těžkou střechu a chtěli ji podepřít trámem. Osm jich přitáhlo těžký trám až k vratům, ale potom nemohli dál. Přemýšleli, rozmýšleli, pak si sedli na ten trám jeden vedle druhého. Jeden povídá:
„Budem muset rozbořit zeď, jinak ten trám nepůjde.“
V tom právě vletěl do stodoly vrabec. Měl v zobáku stéblo slámy,
nosil tam na hnízdo. Když to Šimperáci viděli, stoupl jim rozum do hlavy a šupiny jim spadly z očí. Zanesli trám na dlouho, tak jak ten vrabec stéblo slámy.“
Všichni se z plna hrdla smáli.
„Ticho!“ volal třetí a začal:
„Hostinský U vola v Šimperku nechtěl o muzice rozsvítit světla, leda dostane-li zaplaceno. Tak se o to zrovna hádali. V tom vlítla do šenkovny dívka celá bez dechu a křičela:
„Měsíček spadl do studny! Pojďte se kouknout! Na mou duši, leží ve studni!“
Všichni Šimperáci běželi ke studni, do které padal obraz úplňku.
propána, jakpak se to stalo, že ten měsíček spadl!“ divili se. „Víte co?“ povídal ten nejchytřejší z nich. „My ho vylovíme a pověsíme v tančírně. Tak se nebudeme hádat s hospodským o světlo. Měsíc nám bude svítit zadarmo.“
Všichni s tím souhlasili a měli velkou radost. Přinesli honem hole a sehnali taky síť. Po žebříku slezli dva dolů do studně a začali měsíc lovit. Jak vodu zakalili, měsíček se jim ztratil a marně ho hledali na dně v bahně. V tom jim nesl hostinský tuplák piva na posilněnou. Když jim ho podával přes okraj studně, zdvihli hlavy a uviděli měsíček na nebi.
Kroutili nad tím hlavou, jak je to možné, že se tam zas dostal. Vylezli ze studny, šli domů a leželi z toho celí nemocní.“
„Správný špás!“ smáli se všichni. A čtvrtý začal:
„Když tu studni, v které ten měsíček chytali, vystavěli, chtěli se přesvědčit, jak je hluboká. Položili přes ni tlustou vrbu. Jeden z nich, ten nejsilnější, ji obchytl rukama a visel dolů. Po něm slezl dolů druhý a pověsil se tomu prvnímu za nohy. A za ním třetí a čtvrtý. Když jich tak viselo dvanáct a nebyli na dně, strnuly tomu, co se držel za vrbu, ruce a volal dolů:
„Chlapi, držte se pevně, já si musím plivnout do dlaní!“ Řekl to, pustil se vrby a všichni Šimperáci spadli na dno. Tam se zapletli dlouhýma rukama a nohama dohromady, že se nemohli vyplést. Tak rychtářův pacholek popadl bič a začal po nich práskat. To jim pomohlo na nohy.“
Když se tomu všichni jaksepatří zasmáli, začal pátý:
„O té studni Vám můžu taky ještě něco říct. Jednou o vánočních svátcích chtěli Šimperáci na jitřní. Aby potmě nezabloudili a našli správnou cestu, natáhli od hospody až ke kostelu provaz. Byl mezi nimi jeden nedobrota a ten, aby ho nikdo neviděl, přendal provaz od kostela ke studni. Když začali Šimperáci chodit na jitřní, šli jeden za druhým jako ovce za beranem. Jak první vletěl do studny a voda zapleskala, myslel ten, co šel za ním, že mu zavřel před nosem dveře kostela.
„Nech otevřené! My tam jdeme taky!“ zavolal a už ležel ve studni. A tak tam spadlo tuze moc Šimperáků.“
Teď začal vykládat šestý:
„Jednou si Šimperáci koupili v Zábřehu slanečky a ty sedlákům tuze chutnaly.
„Kdybychom je mohli mít častěji a kdyby nebyly tak drahé.“ říkali si mezi sebou. Ten nejchytřejší z nich povídal:
„Tož jich přineseme košík z města a hodíme do rybníka. Na podzim vodu vypustíme a ryby vybereme rukama.“ Tak to taky udělali.
Když na podzim rybník vypustili, nebyla tam ani jediná ryba. Jen dole v bahně se válel tlustý úhoř. Chytili to zvíře a všichni souhlasili s rychtářem, že musí být potrestané smrtí. Byli přesvědčeni, že to zlé zvíře všecky ty slanečky sežralo. Tak vymýšleli, jakou nejhorší smrtí by ho sprovodili ze světa. Po dlouhém domlouvání uznali, že nejhorší smrt je utopením. S velikou radostí nesli úhoře do rybníka. Když potom sebou vesele ve vodě mrskal, Šimperáci volali:
„Jak se ta neduha trápí! Dobře na něj! Neměl nám ty slanečky všecky sežrat!“
S veselou myslí šli pak domů.“ Začal vykládat sedmý:
„Já Vám povím, jak Šimperáci postrčili kostel drobek napravo. Jednu neděli při mši svítilo slunce panáčkovi do bible, nemohl správně všecko přečíst. Tomu chtěli Šimperáci odpomoct. Tehdy tam nosili mužští jenom červené kabáty. Přišel zrovna jeden vandrovník, a ten by si byl rád takový červený kabát koupil, ale neměl žádné peníze. Slyšel v hospodě, že by rádi postrčili svůj kostel o kousek dál. Poškrábal se za uchem a povídá:
„Ta věc se dá udělat. Na to místo, kam má kostel přijít, musíte položit nový červený kabát. Potom budete všichni vší silou strkat, až ho pošoupnete na ten kabát.“
Tak přišli všichni Šimperáci, opřeli se do zdi a strkali, co mohli. Za hodnou chvíli, když už z nich pot crčel, povídá vandrovník:
„Drobek si oddychněte, já se kouknu, jestli už je to dost.“ Obešel kostel, schoval kabát a volal na ně:
„Práce je hotová! Kostel už stojí na kabátě, ani kousek šosu není vidět!“
Šimperáci běhali okolo kostela, koukali, jestli někde nevylézá ven kus červeného kabátu. Vandrovník s kabátem zatím upláchl.“ Teď se dal slyšet ten osmý a povídá:
„Teď jsem na řadě já. Povím Vám, jak jednou večer seděli Šimperáci v hospodě a jak jim jeden cizí člověk vykládal, že brzy bude vojna.
„Copak je to ta vojna?“ ptali se někteří.
„Když je slyšet bubny bubnovat,“ povídal ten cizí člověk.
„A jakpak bubnují bubny?“ vyzvídali na něm Šimperáci.
„Bum! Bum! Bum!“ povídá ten člověk.
Druhý den sušili Šimperáci na lukách seno a nemluvili o ničem jiném, než že bude vojna, až budou bubny bubnovat. Bylo velké horko a měli s sebou bečku piva. Ta byla brzy vypitá. Dírou od špuntu se do bečky dostal sršeň a bručel tam. Jeden Šimperák to uslyšel a celý polekaný křičel:
„Už bubnují! Už je vojna!“
Všichni strachy utíkali z luk domů, i kosy a hrábě tam nechali. Jednomu z nich bylo líto nechat tam tu bečku od piva. Popadl ji a hodil na rameno. Jak utíkal, tím kolíbáním popudil sršně a ten bručel v bečce jako divoký.
„Buben bubnuje!“ křičel ten, co nesl bečku, a všichni utíkali ještě víc. Teprve když bečku zahodil, bubnování přestalo a vojna taky žádná nebyla.“
Ten Šimperák, co s nimi seděl, to všechno potichu poslouchal, a když chtěl ten první zase začít, vstal a povídá:
„Všechny ty povídačky byly pěkné a nikdo Vám nemůže zakázat, abyste se nám, Šimperákům, nepošklebovali. Ale všechno ještě nevíte. Mám Vám povědět, jak to dělají Šimperáci, když dávají hádat, a nikdo jim neumí odpovědět?“ „To nám povězte!“ souhlasili všichni.
„Tak dobře, Šimperák Vám dá hádat. Kdo neumí odpovědět, musí mu zaplatit zlatku. Odpoví-li správně, musí zaplatit zlatku ten, co se ptal. Chcete-li, takto hned zkusíme, třeba se něco nového naučíte.“
Chlapi se smáli, že by se od Šimperáků něco naučili, a s velkým smíchem přisvědčili, že chtějí. Ale ujednali, že když nebudou umět odpovědět, zaplatí ne jednu, ale čtyři zlatky. Šimperák se tedy ptal prvního:

„Má na sobě fráček červený jak ráček
a na hlavě stroupek, plné bříško kroupek.
Co je to?“

Chlap se zarazil, chvíli přemýšlel' Potom zakroutil hlavou, vytáhl čtyři zlatky a položil je na stůl. Všichni ostatní za ním. „Neuhodli jste to? Tak je to šípek.“
Shrábl zlatky a obrátil se k druhému:

„Sedí panna v zeleném v kabátečku červeném,
tlačíš-li ji, pláče, v srdci jí kámen skáče.
Co je to?“

Druhý chvíli přemýšlel, zakroutil hlavou a položil na stůl čtyři zlatky.
Všichni ostatní za ním.
„Neuhodli jste to? Je to třešeň.“
Shrábl zlatky a dal třetímu hádanku:

„Z Egypta přišel k nám chlap,
tisíc záplat má jeho frak,
nosí hřeben, nečeše se,
obličej má samou kost
ten cizí host.
Co je to?“

Třetí chvíli přemýšlel, zakroutil hlavou a položil na stůl čtyři zlatky.
Všichni ostatní za ním.
„Neuhodli jste to? Je to kohout!“
Shrábl zlatky a dal hádanku čtvrtému:

„Sletěl pták bezpeřák na náš strom bezlisťák.
Přišlo na něj bezzubátko, sežralo to bezpeřátko.
Co je to?“

Ten čtvrtý dlouho marně přemýšlel. Ale pak položil na stůl čtyři zlatky a všichni ostatní taky. „Neuhodli jste to? Je to sníh a slunce.“ Shrábl zlatky a dal hádanku pátému:
„Jednou děrou tam, dvěma ven, a když je ven, tak teprve je tam. Co je to?“
Pátý nevěděl jako ti předtím.
„Neuhodli jste to? Jsou to kalhoty!“
Shrábl zlatky a obrátil se k šestému:

„Mosazné zvíře v kamenném chlívě,
když zařehce, slyšet čtyři míle.
Co je to?“

Ten šestý taky neuměl odpovědět a položil na stůl čtyři'zlatky. Všichni ostatní za ním. „Neuhodli jste to? Je to zvon!“ Shrábl čtyři zlatky a pak přišel na řadu sedmý. „Čtyři oči, šest noh, dvoje ústa, jeden chvost. Co je to?“
Nikdo z nich neuměl odpovědět a každý zaplatil po čtyřech zlatkách.
„Neuhodli jste to? Je to jezdec na koni!“
Shrábl zlatky a dal hádanku tomu osmému:

„Kovář a jeho sestra, pastýř a jeho žena procházeli se po břehu. Našli hnízdo a v něm čtyři vejce.
Každý si vzal jedno a ještě jedno zbylo.
Jak to udělali?“

Nikdo z nich nemohl na to odpovědět. Zaplatili každý čtyři zlatky.
„Neuhodli jste to? Kovářova sestra byla pastýřova žena!“
Shrábl peníze, chrastil jimi v kapse a povídá:
„Za to, že jste mi dali tolik peněz, se Vás ještě optám:

„Jedna paní v Šimperku měla dvě vejce. Chtěla je vařit ve třech hrnkách, v každém jedno.
Jakpak to udělala?“

Museli přiznat, že to nevědí.
„A já to nevím taky!“ vysmál se jim Šimperák. Hodil na stůl čtyři zlatky a odešel se smíchem z hospody. Všech osm chlapů se divilo, moc-li zaplatili za to, že jim pověděl, jak to umí Šimperáci.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů