Jak Šelmu létal na mravenci

Žil před léty v městě Derbentu jistý Šelmu Memri. Zil, jak se dalo, z ruky do huby, měl malou chaloupku a v ní ženu a plno dětí. Chaloupka byla stará, sešlá a ve stropě měla ztrouchnivělý trám.
„Budu musit ten trám vyměnit, jinak chaloupka spadne a všecky nás zavalí,“ řekl si Šelmu a vypravil se do lesa, že tam porazí na ten trám pěkný doubek.
Napřed však zašel k sousedovi:
„Příteli, půjč mi osla! Musím do lesa, porazit strom na trám, aby mi nespadl strop. A jakpak ten strom odvezu?“
Ale sousedovi se nechtělo Šelmuovi půjčit osla a vymlouval se:
„Rád bych Ti osla půjčil, ale zrovna si zlomil nohu, chodit nemůže.“
„Nedá se nic dělat,“ řekl Šelmu, vzal sekeru a odešel do lesa bez osla.
Přišel Šelmu do lesa, vyhlédl si pěkný doubek, porazil ho a přemýšlel, jak ho dopraví domů, když nemá osla. A tu si všiml, že opodál je veliké mraveniště s obrovskými černými mravenci. A jeden z nich byl tak veliký a silný, že sám táhl do mraveniště celého vola.
„Tenhle mravenec by mi mohl odtáhnout doubek domů,“ napadlo Šelmuovi, vzal provaz a hodil ho mravenci na krk.
Ale mravenec vyhodil všema šesti nohama, odkopl Šelmua daleko do křoví a táhl vola dál.
„To je ale zvíře!“ zvolal Šelmu, znova se opatrně přiblížil k mravenci, skočil mu na záda, přitáhl provaz a uvelebil se na něm jako jezdec na koni.
Mravenec zatřepal hlavou, provaz však shodit nedovedl. Pustil tedy vola, rozepjal křídla a jako pták Simurg se vznesl vysoko do oblak.
Šelmu se držel provazu ze všech sil a s hrůzou se díval, jak pod ním ubíhají mohutná pohoří jako hromádky kamení, hluboké lesy jako malé zelené kopečky, prudké řeky jako modré nitky a vesnice jako hrstičky bílých kostek.
Dlouho tak letěli, až se najednou mravenec snesl k zemi a přistál rovnou ve městě Tabrízu na náměstí před palácem samého pádišáha. A stáli tam pádišáhovi náměstci a vezíři, bohatí i chudí měšťané, trhovci a nádeníci, zloději a hudebníci, samozřejmě hlavně ženské, a docela vpředu velitel pádišáhovy stráže s tasenou šavlí. A hned jak mravenec se Šelmuem dosedl na zem, vykročil velitel k němu, aby zjistil, co je to za nepořádek.
Teď teprve dostal Šelmu doopravdy strach. Z velitele s tasenou šavlí šla hrůza hrůzoucí.
„Moje ubohé dětičky, ubozí sirotečkové, moje nešťastná žena, opuštěná vdova!“ naříkal Šelmu a opatrně slezl z mravencova hřbetu.
A tu už se velitel dostal až těsně k mravenci, napřáhl na něho tasenou šavli, ale mravenec chramst! ..... spolkl velitele i s tasenou šavlí jako malinu.
Dav hrůzou oněměl. A tu všichni jeden po druhém, místošáhové i vezíři začali padat před Šelmuem na kolena. mysleli si, že to přiletěl nějaký mocný džin a bůhví, co zamýšlí s ubohým městem.
A vtom mravenec roztáhl křídla a vznesl se do výšky. Ubohý Šelmu zůstal sám na tabrízském náměstí před ohromeným davem.
Ale to už k němu pospíšil jeden z vezírů, hned ho srdečně a uctivě vítal a zval do pádišáhova paláce. A pádišáh se taky v líbeznostech jenom rozplýval:
„Vítám Tě, mocný džine, přijmi naše skromné pohostinství! Chceš si napřed odpočinout, nebo osvěžit hrdlo po namáhavé cestě?“
Šelmua vůbec nepustili k slovu, jenom ho krmili a napájeli, hbitě ho obskakovali a pořád mu posluhovali. A Šelmu byl rád, že nemusí nic říkat. Co by taky pádišáhovi vyprávěl ..... jak se k němu dostal na mravenci?
A tak Šelmu v pádišáhově paláci tři dny a tři noci hodoval, jedl, pil a mlčel, jen když se ho pádišáh optal, zda zahubí město Tabríz, nebo odejde v míru, zavrtěl hlavou:
„Nepřišel jsem ničit města a zabíjet lidi. Přišel jsem v dobrém, v dobrém odejdu.“
Pádišáh se nesmírně zaradoval a s ním i jeho náměstci a vezírové.
„Ó, mocný džine!“ pravil pak pádišáh. „Za to, žes ušetřil naše krásné město a žes poctil můj palác svou vznešenou návštěvou, dám Ti za ženu svou jedinou dceru.“
A už přivedly služky pádišáhovu dceru. Byla tak krásná, že si Šelmu předtím takovou krásu ani neuměl představit. Díval se na ni jako na boží zjevení, ale hned taky přemýšlel, co si s takovou vznešenou krasavicí počne.
„Vyrostla v přepychu, v blahobytu, a v mé chalupě běhají v noci po podlaze myši a marně hledají kůrku chleba. A co jí teprve řekne moje žena? Budou se spolu hádat, budou se prát a já budu mít ostudu na celé město. Kdepak, pádišáhova dcera není nic pro mne. Raději si řeknu o osla. Když budu mít osla, nebudu musit prosit souseda. Na mravence není žádné spolehnutí. Ještě by mě sežral jako velitele stráže.“
A když si to takhle všecko Šelmu srovnal v hlavě, řekl pádišáhovi:
„Mocný vládče! Nevezmu si Tvou dceru za ženu. Se mnou by mnoho štěstí neužila. Raději mi dej pěkného osla.“
Pádišáh a jeho náměstkové a vezírové nemohli uvěřit svým uším. Ale pak se radostně zasmáli, protože džin opravdu není ten nejlepší ženich pro pádišáhovu dceru. A pádišáh hned nařídil, aby přivedli Šelmuovi nejlepšího osla, jaký je ve městě, osedlali ho zlatým sedlem a na sedlo přivázali dva veliké měšce plné zlatníků.
Šelmu se se všemi rozloučil, nasedl na osla a jel domů.
Byla to daleká cesta, ale přece jenom mu uběhla veseleji, než když letěl na mravenci.
A když přijel Šelmu domů, pořádně se vyspal, pak vzal osla a sekeru a šel do lesa porazit doubek na trám. Šel však do jiného lesa, na opačnou stranu. Že tam jsou menší mravenci.