Jak se sovy učily zpívat

Za dávných dob zpívali všichni ptáci stejně. Povstal z toho velký zmatek. Zaslechl třeba holub krásnou písničku a myslel si, že to cukruje jeho holubička. Vzlétl za hlasem, a dostal se rovnou do spárů supovi. Anebo začal hejl s rudým hrdlem svolávat svá mláďata, a sletěli se šedí vrabčáci z celého okolí. Takovýhle život nakonec ptáky omrzel, a tak se rozhodli, že naskládají všechny zpívánky do truhly a budou po řadě táhnout. Kdo si jakou vytáhne, tu bude zpívat celý jeho rod.
Ptáci se smluvili hned na druhý den, domluvili si místo i hodinu a sletěli se ze všech končin lesa k rozdělování.
Jen sovy se opozdily. Byly hrozně líné a náramně rády si pospaly. Ptáci, kteří letěli kolem ke smluvenému místu, zvali dvě sovy dřímající na větvi, ale ty jen pootevřely své kulaté oči a pravily jedna druhé:
„Proč spěchat? Nejlepší písně jsou vždy nejdelší a nejtěžší, ty písně se jistě skutálely až na dno a zbudou jistě na nás.“
Sovy se vypravily za svým přídělem teprve k večeru. Nahlédly do truhly, ale ta už byla prázdná. Všechny písně si rozebrali druzí ptáci. A tak na sovy nezbylo nic.
Ale copak je možno žít bez písničky? Nevíš ani jakým hlasem se kamarádovi ozvat. Sovy naříkaly, truchlily, a nakonec řekly:
„Vymyslíme si tedy pro sebe nějakou písničku samy.“
Ale nebylo to nijak snadné. Tu začaly takovou, že je z toho vlastní uši rozbolely, tu se zas daly do trylkování a už se radovaly jak jim to pěkně jde, když najednou zaslechly, jak tentýž kousek, ale nohem ladněji, notuje nějaký střízlík.
Sovy se načisto znavily. A ptáci kolem dokola štěbetali od rána do večera jim na zlost.
Jednou na večer se potkaly dvě sovy kmotřička v křovině za vsí. Tlachaly o všem možném a rozpovídaly se i o smutném osudu. A tu jedna z nich pravila:
„A co kdybychom se přiučily od lidí?
„To je nápad,“ odpověděla druhá, „zrovna teď jsem slyšela, že se dnes ve vsi strojí svatba. A na svatbách se vždy zpívají ty nejhezčí písně, to je jisto jistá pravda.“
Co řekly, udělaly. Letěly do vesnice, rovnou do dvora, kde se ta svatba slavila. Uvelebily se na jabloni poblíž chalupy a napjaly sluch. Ale měly smůlu: nikdo z hostů nezpíval a sovy už omrzelo sedět na stromě
„Jak je vidět, nedočkáme se pomoci od lidí!“ posteskly si a už se chystaly, že poletí po svých.
V tom vrzly dveře, hlučně se otevřely a nějaký rozjařený brach vykřikl z plna hrdla:
„Juchúúch ..... uú!“
„Slyšíte, dámo, to je moje píseň„vzkřikla první sova.
„Dobrá, buďsi,“ odpověděla druhá sova.
A obě vesele odletěly, aby byly co nejrychleji v rodném lese a mohly se pochlubit ostatním ptákům svými překrásnými písněmi.
Kdo se někdy v noci zatoulal do borového, březového nebo jedlového lesa, jistě uslyšel, jak na sebe volají dva ptáci.
Jeden křičí:
„Húúúú! Húú!“
A druhý mu odpovídá:
„Rrr … Rrr… Chrr ..... rrý!“
To jsou ty sovy, co za starých časů letěly na svatbu, aby se přiučily od lidí nějakou písničku. Zkrátka a dobře, je třeba vždy lepší chodit včas.