Jak se myšák oženil

Říká se, že slunce ozařuje oblohu a dobrá žena že osvětluje dům. Jak se proto divit starostem jedné maminky, která hledala pro svého syna tu nejlepší manželku? 
To byla jednou jedna myší rodina. Maminka myš a synek myšák. Tatínka myšáka už neměli, toho jim kdysi kdesi kocour chytil. Od těch dob se maminka myš bála o svého synka ještě víc. Ale to víte, myš kočce hrozí jen zdaleka, nablízko se jí tuze bojí. A tak maminka myš přemýšlela a přemýšlela, až na to přišla. 
Kdyby si její synek vzal za ženu nevěstu tak silnou, aby se jí každý bál, bylo by to dobré. To by se jim i kočky vyhýbaly. Kde však takovou nevěstu najít? Kolem dokola o žádné nevěděla. 
Myšák zatím rostl a rostl, až dorostl na ženění. Mamince myši začaly starosti: musí se hledat, musí se to uvážit. Snadno se oženíš, těžko rozvedeš. A kde vzít nevěstu? Synek bude asi muset jít hledat do světa jako druzí. Tam ho ale maminka nechtěla pustit. Co kdyby tam číhala kočka? Raději půjde sama. 
Jednou ráno tedy připravila myš svému synovi jídlo na celý den a vydala se do světa najít tu silnou nevěstu. 
Netrvalo dlouho, a tu najednou uviděla zajíce, jak jde na pastvu. Jak byl velký! Jaké měl krásné velké uši! Co kdyby měl také takovou dceru? A maminka myš honem zapískala, zavolala:

„Zajíčku, bratříčku, 
posečkej chviličku, 
vždyť neumřeš hlady! 
Třeba mi Tvé rady.“

Překvapený zajíc se zastavil a čekal. Zvědavě poslouchal, co mu myš chce. Musel na to natáhnout svoje dlouhé uši, aby mu nic neuteklo. 
„Zajíčku, bratříčku, mám syna na ženění a hledám pro něho nevěstu z nejsilnějšího rodu, aby nás před kočkami chránila. Ty jsi takový silný a rychlý, nechtěl bys mu dát svou dceru za ženu?“ 
Zajíc se tomu přání podivil. Svou krásnou zaječí dcerku dát nanicovatému myšákovi? Kdepak! Povídá: 
„Děkuju Ti za takovou čest. Jenomže my nejsme nejsilnější na světě.“ 
„Ne?“ podivila se myš. „A kdo je silnější?“ 
„Vlk,“ povídá zajíc. „Jak si na něho jen vzpomenu, mráz mi běží po zádech a nohy samy chtějí utíkat. A to ho ještě ani nevidím.“ 
„Děkuju Ti za radu, zajíčku bratříčku, to já honem poběžím hledat vlka.“ 
A šla a šla, až najednou uviděla vlka, jak se chystá na lov. Jak byl silný! Jaké měl zuby! 
A maminka myš honem zapískala, zavolala:

„Vlčku, kmotříčku, 
posečkej chviličku, 
vždyť neumřeš hlady! 
Třeba mi Tvé rady.“

Vlk se podivil, když uviděl, kdo ho volá. 
„Počkej, počkej, kmotře, ráda bych se s Tebou poradila.“ 
„Ty? Se mnou, s vlkem? A o čem?“ 
„Vlčku, kmotříčku, mám syna na ženění a hledám pro něho nevěstu z nejsilnějšího rodu, aby nás před kočkami chránila. Ty jsi takový silný a máš tak velké zuby, nechtěl bys mu dát svou dceru za ženu?“ 
Vlk byl tak překvapen, že hned nevěděl, co odpovědět. Pak řekl: 
„Děkuju Ti za čest. Jenomže my nejsme nejsilnější na světě. Když vidím medvěda, hned koukám se ztratit, abych mu ani do cesty nepřišel.“ 
„Medvěda, říkáš, kmotříčku vlčku? Děkuju Ti za radu.“ 
A maminka myš šla a šla, až uviděla medvěda. Chystal se zrovna vybrat divokým včelám med. Jak byl vysoký a silný! Maminka myš šla blíž k němu a zapískala, zavolala:

„Medvěde, dědečku, 
posečkej chviličku, 
vždyť neumřeš hlady! 
Třeba mi Tvé rady.“

Medvěd ji sotva slyšel. Zastavil se však, zakolébal a kouká, kdo ho volá. Ani myš v trávě neviděl. Ta se však ozvala znovu: 
„Medvěde, dědečku, zajíc mě poslal k vlkovi a vlk k Tobě. Mám synka na ženění a hledám pro něho nevěstu z nejsilnějšího rodu na světě. Ty jsi takový vysoký a silný, nechtěl bys mu dát svou dceru za ženu?“ 
Medvěd nevěřil vlastním uším, že by mel svou kulaťoučkou chlupaťoučkou dcerku dát nějakému myšímu padavkovi. Mávl tlapou: 
„Děkuju Ti za takovou čest. Jenomže my nejsme nejsilnější na světě. To bude asi lev. Když ten zařve, každý se hned strachy schová.“ 
„A Ty taky, dědečku medvěde?“ 
„Ano, já taky. Kdepak my, a nejsilnější!“ 
A medvěd šel dál k dubu, krást včelám med. 
Myš tedy šla a šla, až potkala lva. Jak byl krásný, jako král! A ta hříva! Maminka myš honem zapískala, zavolala:

„Milý strýčku, lvíčku, 
posečkej chviličku, 
vždyť neumřeš hlady! 
Třeba mi Tvé rady!“

Lev se překvapeně zastavil, kdo mu to říká strýčku. Než však mohl zahubovat, myš pokračovala: 
„Milý strýčku lvíčku, mám syna na ženění a hledám pro něho nevěstu z nejsilnějšího rodu. Ty jsi takový vznešený a máš tak krásnou hřívu! Zajíc mě poslal k vlkovi, vlk k medvědovi a medvěd k Tobě. Nechtěl bys mému synovi dát svou dceru za ženu?“ 
Lev překvapením ztratil řeč. Dceru krále zvířat myšákovi? Chtěl se rozkřiknout, pak mu však bylo myši trochu líto. Každá maminka přece považuje svoje dítě za nejkrásnější a nejlepší. Tak jen zabručel: 
„Děkuju za takovou čest. Jenomže já nejsem nejsilnější na světě. To budeš muset jít k slunci. To nám všem dává život.“ 
A lev šel dál, na lov. To tak, dát dceru myšákovi! 
Myš také šla a šla, až došla k slunci. Zapískala, zavolala:

„Mé milé sluníčko, 
posečkej maličko! 
Svítíš všem a všady, 
třeba mi Tvé rady.“

Slunce se zastavilo a zvědavě čekalo, co asi bude malá myška chtít. 
„Milé sluníčko, mám syna na ženění a hledám pro něho nevěstu z nejsilnějšího rodu. Zajíc mě poslal k vlkovi, vlk k medvědovi, medvěd ke lvovi a lev k Tobě. Jak jsi velké a teploučké a jak jasně záříš! Nechtělo bys dát svou dceru za ženu mému synkovi?“ 
Ani nedopovídala, a slunce už honem pospíchalo dál po obloze svítit. Jen zavolalo: 
„Kdepak já, a nejsilnější! Nejsilnější je mrak. Když pode mě připluje, ani mě vidět není.“ 
A plulo dál po nebi, dál a dál. 
Myš si počkala, až se k ní přihnal velký mrak. Jaké měl obrovské břicho plné vody! Pak zapískala, zavolala:

„Mráčku, mračíčku, 
posečkej chviličku! 
Pršíš na vše všady, 
třeba mi Tvé rady.“

Udivený mrak se zastavil, když tu divnou myší písničku uslyšel. Myš pokračovala: 
„Mraku, mračíčku, mám syna na ženění a hledám pro něho nevěstu z nejsilnějšího rodu na světě. Zajíc mě poslal k vlkovi, vlk k medvědovi, medvěd ke lvovi, lev k slunci a slunce k Tobě, že prý jsi nejsilnější. A opravdu! Jak jsi černý! A jaké máš velké břicho! Nechtěl bys dát svou dceru za ženu mému synovi?“ 
„Děkuju Ti za tu čest,“ prohlásil mrak, „jak rád bych to udělal! Žádnou dceru však nemám. Dnes jsem velký mrak, zítra malý mráček. Musím být takový, jakého mě chce vítr. Ten je ze všech nejsilnější. Zafouká, zafičí a už mě trhá nebo žene po obloze.“ 
A mrak se zase rozběhl, jako by se bál větru. 
Šla tedy myška dál, k větru. Vítr je skoro všude, našla ho hned. Jak fičel, jak ohýbal stromy! Myšku málem slyšet nebylo, když zapískala, zavolala:

„Větře, větříčku, 
posečkej trošičku. 
Foukáš všem a všady, 
třeba mi Tvé rady.“

A hned mu přednesla své přání:
„Větře, větříčku, mám syna na ženění a hledám pro něho nevěstu z nejsilnějšího rodu na světě. Zajíc mě poslal k vlkovi, vlk k medvědovi, medvěd ke lvovi, lev k slunci ,slunce k mraku a mrak k Tobě, že jsi ze všech nejsilnější. A opravdu! Jak dovedeš fičet. Jak dovedeš ohýbat stromy až k zemi! Nechtěl bys dát svou dceru za ženu mému synovi?“ 
„Kdepak, myško, kdepak já,“ utišil se na chvíli vítr, aby odpověděl. „Nejsilnější je hora, jmenuje se Stará Planina. Foukám, fičím, ale Stará Planina se ani nehne a já si o ni jen hlavu natluču.“ 
A vítr se znovu rozfoukal, až se les kymácel. 
Co dělat. Běžela tedy myška k hoře, k Staré Planině. Dívá se, pokukuje po ní. Jak je vysoká a mohutná! A myška zapískala, zavolala:

„Horo, horo vysoká, 
Tys mi padla do oka! 
Ty vidíš na celý svět, 
jistě mi dáš radu hned.“

Hora neříkala nic, hory jsou mlčenlivé. A myška pokračovala: 
„Horo, horo vysoká, mám syna na ženění a hledám pro něho nevěstu z nejsilnějšího rodu na světě. Zajíc mě poslal k vlkovi, vlk k medvědovi, medvěd ke lvovi, lev k slunci ,slunce k mraku a mrak k větru a vítr k Tobě, že prý Ty jsi ze všech nejsilnější. A opravdu! Jak jsi vysoká, jak jsi mohutná! Nechtěla bys dát svou dceru mému synovi za ženu?“ 
Stará Planina se tomu přání tuze podivila. Kdepak ona, a nejsilnější! 
„To se Ti jen zdá, že jsem nejsilnější na světě. Kdybys věděla, co já zkusím. Mám v sobě něco mnohem silnějšího, než jsem já. Trápí mě to a hryže od paty až k hlavě. Jen se podívej na moje boky, najdeš tam obydlí toho mocného zvířete na každém kousku mého těla. Jeho se ptej, za ním jdi!“ 
A hora se odmlčela a zahalila si hlavu do mraků. 
Myš pěkně poděkovala a běžela po úbočí dolů. Netrvalo dlouho a uviděla obydlí toho nejsilnějšího zvířete. Věřte nebo ne ..... byla to myší díra. A druhá ! A třetí! A další a další! 
Bylo tam děr na tisíce a myší v nich ještě více. Jak se myš zaradovala! Myši jsou tedy nejsilnější na světě! Škoda, že to nevěděla dříve, mohla si ušetřit cestu i doprošování. Chvíli se rozhlížela. Pak uviděla hezkou mladou myšku, zrovna tak pro jejího syna. Šla za ní domů, tam se domluvila s její rodinou a pak už utíkala pro svého synka. Ti tam v hoře zatím připravili slavnou svatbu. Myšákovi se myška také líbila, tak už jim nestálo nic v cestě. Jedli a pili, zpívali a tancovali, až se hora otřásala. 
Maminka myš s myšákem se také odstěhovali do hory, maminka chtěla být blízko mladých. Jestli se pak přestala bát koček, to Vám nepovím. Kočky z toho kraje nijak neutíkaly. Myši se ovšem z hory také nehýbaly: měly děti a ty děti měly zase děti a tak dále. 
Spíš aby se teď bála hora.

Zdroj: www.abatar.cz