Jak se Lenka naučila plavat

Byla nebyla kdysi jedna malá holčička. Měla hebké vlásky, modrá očka, způsobně jedla a hodná byla. Jen se od malička bála vody a nechtěla se mýt. Už jako malinká křičela vždycky na celé kolo:
„Mýt ne. Mýt ne! Je to studené! Je to horké! A šplouchá mi to do uší.“
Maminka ji tišila:
„Ale Leni, to je přeci jen voda.“ A holčička si pomyslela:
„Tak voda to je. Hm, tak ta se mi nelíbí. Jestli je tohle opravdu voda, tak nemám vodu ráda.“ A křičela a křičela.
A přišlo léto. Sluníčko svítilo a nebe bylo šmolkově modré. Vzduch se tetelil horkem a vůní květin. Všude plno smíchu a skotačení. Jen Lenka seděla doma.
„Copak je ti?“ ptala se maminka. „Jdi si přeci někam ven hrát. Kde jsou všechny Tvé kamarádky?“
Lenka popotáhla nosíkem:
„Říkaly, že jdou k vodě.“ A opravdu. Všechny kamarádky, všichni kamarádi si oblékli plavky, vzali ručníky a šli se koupat k rybníku.
„A proč jsi nešla s nimi?“ vyzvídala ještě maminka.
„Když já si radši čtu.“ zalhala Lenka, vzala si knížku a zalezla si do postýlky.
Jak bylo horko, klížily se jí oči. Usnula a měla zvláštní sen. Nejprve slyšela mnoho hlasů. Pak uviděla stupně pro vítěze. A hlas z ampliónu slavnostně hřímal:
„A na prvním místě se umístila Lenka.“ Potom viděla sebe samu, jak stoupá na ten nejvyšší stupeň. Jak dostává velkou blýskavou medaili a taky květiny. Jak mává.
„Co to mám na sobě?“ divila se Lenka. „A kde to jsem?“ Otočila se a uviděla veliký bazén plný vody přes celou obrovskou halu. Okolo bazénu stála spousta lidí, tleskali a skandovali:
„Lenka! Lenka!“.
„Ale já přece neumím plavat!“ volala Lenka na toho pána v ampliónu. A z ampliónu se místo odpovědi ozvalo zvonění. A zvonilo a zvonilo.
To zvonil zvonek u dveří. Maminka šla otevřít. „My jsme přišli za Lenkou. Jestli půjde ven.“ A Lenka šla. Šla k rybníku. Sama bez říkání si namočila do vody nohy. Ale jen tak trošíčku, po kotníky, aby nikdo neviděl. Voda byla chladivá, příjemná. Lechtala jí na kotníkách. Omývala kolena. Hladila bříško. A když se jí oddala celá, nesla ji po vlnách. Stačilo jen trošku kopat nohama a trošku mávat rukama.
„Plavu! Já plavu!“ a měla radost „Vždyť je to tak snadné.“ ale nikomu nic neřekla a chodila pak k rybníku každý den, každou volnou chvíli. Ale tak, aby nikdo nevěděl.
Přišel podzim. Začala škola. A hned první týden byly vyhlášeny závody v plavání. Nikdo nevěřil svým očím. Kdože se to přihlásil? To není možné. Lenka?!? Ale ta se přeci vody bojí.
A jak to dopadlo? Lenka, protože pilně trénovala celé léto, plavala ze všech nejrychleji. Dokonce rychleji než mnozí kluci! Potom hlas z ampliónu řekl:
„Na prvním místě se umístila Lenka a získává ještě zvláštní cenu Talent roku!“
A tak Lenka dostala medaile dvě a také velkou kytici a nové plavky! A byla šťastná, že překonala sama sebe a vody už se vůbec nebála. Byly z nich teď dobré kamarádky.