Jak se kovář zbavil čertů
Vložil(a):jitkamety,22. 5. 2016 20.48
Všechny čerty postihla tuze nemilá nehoda. Zemřel kovář, který je kul. Lucifer hned rozeslal čerty do celého světa, aby opatřili kováře nového. Přikázal jim však, nechť ho napřed řádně prozkoumají, nežli ho najmou, neboť špatně okutý čert není zhola k ničemu ..... kulhá jako nedbale okutý kůň, ba ještě hůř, protože pak už mu zbývá pouze noha s lidským chodidlem, a ta se snadno otlačí. A čert nesmí kulhat, jak by to v pekle vypadalo? Penězi šetřit neměli, jen ať je ten nový kovář dobrý.
Šli čerti na svět a hledali dobrého kováře, jak jim byl Lucifer poručil. Neměli snadný úkol. Dobrých kovářů bylo na světě mnoho, ale žádný nechtěl sloužit peklu. Proto čerti hledali dlouho. Lucifer zuřil, neboť měl tuze starostí ..... některým čertům začaly podkovy odpadávat a oni kulhali.
Kterýsi čert, jemuž podkova dosud držela, přišel ke kováři, který neměl mnoho práce. Seděl na lavičce před kovárnou a čekal, až ho jeho dobrá žena zavolá k obědu. Ačkoli se mu nedařilo právě nejlépe, měl dobrou náladu a místo vzdychám si klidně pískal.
„Dobrý den,“ pozdravil čert kováře.
„Pánbůh dej,“ odpověděl kovář. Sotva to dořekl, čert se otřásl a zavrčel, jako by zahřmělo. Kovář sebou trhl.
„Máš strach?“ ptal se čert.
„Co Tě napadá?“ zasmál se kovář. „Jsem starý voják a nebojím se ani čerta.“
Tu zahřmělo velmi silně a kovář slyšel, jak neznámý povídá:
„Jsem čert. A když se mě nebojíš, jistě se dohodneme.“
„A o čem?“ ptal se udivený kovář.
„My čerti bychom Tě potřebovali,“ vysvětloval posel z pekla. „Záleží teď jenom na Tobě, zdali budeš rozumný a nezašlapeš své štěstí.“
Vysvětlil pak čert kováři, proč přišel, a když se mistr začal zdráhat, zablýskly se před ním pravé zlaťáky. Bylo jich tolik. že chuďasovi šla hlava kolem. Již již chtěl po nich sáhnout, když vtom si vzpomněl, že čerti nikdy nic nedávají lidem z lásky, nýbrž za duši. A dal ten kovář přednost spasení a věčnému radování před pozemským blahobytem za čertovo zlato a klidně hleděl na pekelníka, jak si s penězi hraje.
„Proč nebereš?“ ptal se čert.
„Protože Ti nechci upsat duši,“ odpověděl kovář po pravdě.
„No, duši mi upsat nemusíš,“ pravil čert. „Tu bys ztratil, kdybys některému mému kamarádu řekl, že ho neokuješ.“
„To je jiná!“ uklouzlo kováři a čert hned vzal jeho ruku, jako by se byli v tom okamžiku dohodli, a pravil:
„Tyto peníze vezmi jako zálohu. Každý můj kamarád Ti dá za každé okutí dukát. Stačí Ti to?“
„Jak by ne?“ zasmál se kovář, nahrnul dukáty do čepice a běžel s tím pokladem za svou ženou Kateřinou.
Čert za ním volal:
„Pamatuj, že zítra si přijdou první čerti pro podkovy!“
Tu se kovář zarazil a zlaťáky mu najednou tak ztěžkly, že je ani unést nemohl. I přišel ke Kateřině všecek nešťasten a s pláčem.
„Co se stalo?“ volala kovářová. Když jí muž ukázal své bohatství, spráskla ruce a řekla:
„Chudáčku, jistě Ti v hlavě přeskočilo. Kdes vzal najednou tolik zlaťáků?“
Přiznal se tedy poctivě kovář, co a jak se stalo, že od zítřka musí přibíjet čertům podkovy, že žádného nesmí odmítnout, že tato robota mu už zůstane až do smrti .....
„To nic ..... “ máchla rukou Kateřina. „Netrap se tím a neplač. Správný křesťan je chytřejší než všichni čerti dohromady a vždycky peklo přemůže. I ty se čertů zbavíš a budeš mít svatý pokoj.“
„Lehko se Ti řekne,“ naříkal kovář, „ale jak?“
„Mám dobrý nápad,“ šeptala Kateřina. „Když ty obludy musíš obsluhovat, okuješ je špatně, aby si našli kováře jiného. Jenom se ničeho neboj, všecko dobře dopadne.“
Uklidnil se kovář, kovářová ukryla poklad a pak obědvali. Málokterý den byla Kateřina tak povídavá a veselá. Utěšovala muže a dobře se jí to dařilo. Po obědě se kovář dokonce smál a byl rovněž přesvědčen, že se čertů šťastně zbaví.
Příštího dne přišli čerti, každý přinesl zlaťák, ale kovář všecky okul špatně. I přihrnulo se Luciferu tolik stížností, že to bylo horší než před získáním nového kováře.
„Kovář špatně kuje!“ volali čerti jeden přes druhého. „Podkovy odpadávají za tři čtyři dni! Jak máme pracovat, když nemůžeme chodit? Potrestej kováře! Dej nám jiného kováře!“
Lucifer se vztekl, zařval na čerty a oni ztichli.
„Vidím, že Vás kuje špatně,“ řekl jim vládce, „a protože chci, abyste pracovali zde v pekle a nelelkovali kdesi před kovárnou, zjednám pořádek.“
„Chceme nového kováře!“ volali čerti znova.
„Nic!“ zavrčel Lucifer. „Tento dostal zaplaceno, musí sloužit.“
„Vždyť nás všecky zmrzačí!“ volal čert nejsmělejší.
Lucifer ho popadl a řekl mu:
„Ty, když tak mluvíš, jdi ihned ke kováři a pozoruj ho, kuje-li lidem tak špatně jako nám.“
Čerti úžasem oněměli. Ale nápad se jim líbil, tak se divili, jak je Lucifer moudrý, a nadšeně ho do očí chválili a lichotili mu.
Šel tedy nejsmělejší čert ke kováři, aby se přesvědčil, kuje-li mistr stejně špatně lidem jako čertům. Kovář nic netušil, klidně dokončoval podkovu pro koně jednoho sedláka, který seděl na lavičce před domem a povídal si s Kateřinou. V tom zaslechl známé čertí kroky a zvedl hlavu. Nerad kul čerty. Když se nadýchal smradu z jejich připáleného kopyta, nemohl v noci spát. Ale nemohl žádného rohatého odmítnout: vzal peníze, musel sloužit. Proto se čerta zeptal, co mu nese.
„Můj pán mě poslal, abych se přesvědčil, zda kuješ lidem stejně jako nám,“ řekl čert prostoduše.
„To můžeš,“ odpověděl kovář a vyptával se, cože se panu Luciferovi nelíbí.
Čert žvanil a žvanil, co nevěděl, nepověděl. Kovář se pod vous usmíval, vzpomínal na rady, které mu dala Kateřina, a přemýšlel, jak by na čerta vyzrál. Když zahřál podkovu naposledy, obrátil se k čertovi, jenž zvědavě nahlížel, a řekl mu:
„Tu máš, podrž mi podkovu, vyberu si kladivo.“
Čert nevzal kleště, nýbrž přímo rozžhavenou podkovu. Strašlivě se popálil. I zařval bolestí a vyletěl komínem rovnou do pekla.
Kateřina i ten sedlák se polekali, přiběhli a ptali se, co se děje.
„Nic zvláštního,“ odpověděl jim kovář, „vymetal jsem komín.“
Ale pak se čtverácky zasmál a Kateřina poznala, že si poradil s čertem, a byla hrdá na svého muže.
Popálenému čertu nebylo do smíchu. Tuze se styděl za svou hloupost a bál se, co mu poví Lucifer, až se doví, jak jeho zvěd u kováře pořídil. A protože ten čert dobře věděl, jak Lucifer trestá, rozhodl se, že ho obelže. Sotva se v pekle objevil, hned musel k vládci.
I poklonil se mu hluboce a řekl:
„Vznešený pane, vracím se od kováře, vykonal jsem Tvůj rozkaz.“
Lucifer se přísně tázal:
„Nuže, jak kuje náš kovář?“
„Všem stejně,“ lhal popálený čert.
Tu se zvedlo veliké reptání a hlasité stížnosti na kováře a před Lucifera předstoupil statný mladý čert a řekl:
„Vznešený pane, nevěř tomu, pohleď na nás. Kdyby kovář kul všem stejně, lidem i nám, lidé by k němu byli dávno přestali chodit, neboť nejsou odkázáni na jednoho, jako třebas my, oni si mohou vybrat. Ale kovář kuje lidem lépe než nám, kuje jim dobře, proto k němu pořád chodí.“
„Mělo by se to pořádně vyšetřit!“ volali ostatní čerti.
„Ticho!“ zakřikl je Lucifer a pak se ptal, co by tedy měli zrobit.
Řekl statný čert, který promluvil před chvílí:
„Vznešený pane, dovolíš-li, půjdu za kovářem a důkladně to tam zjistím.“
Lucifer svolil a poručil ostatním čertům, aby se rozešli po práci. Ke kamarádu, který se vypravil za kovářem, se však přidružil popálený čert a pravil mu:
„Příteli zlatý, co Tě to jenom posedlo? Podívej se na mou ruku: tak Tě kovář popálí celičkého. Smím-li Ti radit, nevstupuj pod střechu kovářovy dílny a nedotkni se jediné mrtvé věci u něho.“
Poděkoval nový zvěd svému zkušenému druhovi a šel na svět za kovářem. Mistr kul bujného koně, který dosud ještě nenosil podkovy, měl s tím kříž, a tak nebyl právě v nejlepší náladě. Sotva čerta zahlédl, ptal se ho, co přináší, chce-li podkovu.
„Nic nepřináším, ani nechci podkovu,“ řekl čert opatrně, ale uctivě. „Jdu k Tobě do učení.“
„Snad nechceš robit v pekle kovářskou?“ usmál se mistr.
„To ne. My čerti máme jinou práci,“ brebtal čert před kovárnou. „Ale chci tomu rozumět, abych se mohl přesvědčit, kuješ-li stejně nám i lidem.“
Kovář ho hned zval dále, ať prý mu přidržuje železo, ale čert se ohradil:
„Ba ne, na mne si nevyzraješ. Já nejsem tak hloupý jako můj kamarád! Do dílny nevkročím.“
Smál se mistr v duchu, jak nahnal čertům strachu, a nahlas pravil:
„To bude divné učení. Či si myslíš, že se už kdo vyučil pouhým zevlovánim? Co Tě nemá!“
„Nejsem tak hloupý, jak si myslíš,“ bránil se čert, „a dobře vím, že musím robit. Zůstanu venku a podržím každému koni nohu, abych viděl, jak podkovy přibíjíš.“
Neříkal kovář čertu už nic, a když zhotovil podkovy pro mladého koně, šel je přibíjet. Nový učedník hned vyskočil, že koni podrží nohu. A byl ten kůň tuze lechtivý. Zatímco mu čert držel nohu, polechtal ho kovář ve slabinách. Kůň mrštil skrčenou nohou rovnou čertovi do tváře. Ten další ránu nečekal, zaryčel a odletěl do pekla.
„Co se děje?“ vyběhla Kateřina a za ní sedlák, jemuž kůň patřil.
„I nic,“ povídá kovář, „kuju lechtivého koně.“
„Proboha, a sám?“
„Ano, Kateřino, teď už sám.“
A kovářová hned poznala, že se něco stalo, a byla ráda, že je kovář živ a zdráv a po čertu nikde ani památky.
Čert se zatím léčil v pekle mezi kamarády. Ani ho vpustit nechtěli, protože ho nepoznali ..... tak byl zohaven. Musel jim všecko povědět. Uprosil je, aby mlčeli před vládcem, že už se vrátil. I dostali čerti velikánský strach z kováře, mlčeli o potlučeném kamarádu a nikdo se neodvážil zajít si na svět pro podkovu. Jenomže tím nikoho neoklamal. Neokuti chromli, až se sotva loudali, a na žádnou práci nestačili. Brzy pak bylo chromé takřka celé peklo.
Tu si Lucifer vzpomněl, že poslal jednoho čerta ke kováři, a ptal se, kde teď je.
Nic naplat, musel teď potlučený čert před vládce. Uklonil se mu a chtěl začít lhát, ale Lucifer se ho tázal, kde byl tak dlouho.
„Milost, vznešený vládce, milost!“ volal čert. „Byl jsem u kováře, abych se přesvědčil, zdali kuje lidem stejně jako nám.“
„Nemusíš se omlouvat,“ pravil mu Lucifer, „vždyť jsem Tě na svět sám poslal. Nuže, jak kuje kovář? Mluv!“
„Vznešený vládce, on kuje všem stejně.“
„Lžeš!“ vykřikl Lucifer a začal zuřit. „Jste všichni ničemové. Chromnete a lenošíte. Ale já vím, co zrobím. Půjdu se přesvědčit sám.“
I vyšel Lucifer z pekla na svět, aby se přesvědčil, jak kovář kuje. Všichni čerti se zvedli a v uctivé vzdálenosti se belhali za ním. Kovář slyšel cosi jako bouřku a už nechtěl být při práci s čerty sám, tak si pozval na pomoc ženu.
A bylo těch čertů celé mračno, ale Kateřina se jich nezalekla. Zatímco mistr připravoval podkovy, šla jim naproti.
„To jsou k nám hosté!“ volala, když spatřila Lucifera. A sladce se usmívala.
Vládce pekel se na ni také usmál a nálada se mu spravila. Přesto ale řekl kováři:
„Špatně kuješ. Podkovy odpadávají hned na druhý den.“ A tvářil se mrzutě.
Kovář se divil a kovářová s ním a málem by se jim bylo podařilo Lucifera umluvit. Ale vládce pekel se zavčas podíval na své zmrzačené poddané a řekl:
„Zanech řečí a měj se k dílu. Okuješ mě. A jako mne, tak okuješ i čerty ostatní.“
Přinesl kovář podkovu, nahřál a odměřil, pak vzal přiměřené hřebíky a chystal se podkovu přibít.
„Ukaž!“ poručil mu Lucifer. „Tu to máme! Dáváš slabé hřebíky. Proto podkovy nedrží!“
„Nemohu dát silnější, Vaše kopyto je slabší než koňské,“ vysvětloval kovář.
„To je hloupá výmluva!“ křičel. „Dobře platíme, dej hřeby silnější.“
Kovář by byl dále vysvětloval, ale Kateřina zavčas zasáhla:
„Ale ovšem, muž zrobí, co poroučíte. Musíte však chvilku počkat, až si hřebíky zhotoví.“
Lucifer si sedl na lavičku před kovárnu a Kateřina šla kováři pomáhat do dílny. „Bloude,“ pošeptala mu. „Zrob hřebíky jako půl světa a ten největší mu vraz třeba až ke kolenu! Tak se musí na čerty, jinak se jich nezbavíš!“
Ukul kovář velikánské hřebíky a ukázal je Luciferovi. Ten byl spokojen.
„A teď kuj,“ poroučel.
„Já nožičku podržím,“ nabídla se Kateřina.
„Ale já za nic neručím!“ ohradil se kovář ještě jednou.
„Kuj!“ křičel Lucifer a Kateřina měla co robit, aby mu nohu udržela, tak zlostně sebou škubal.
„Jak poroučíte,“ řekl kovář a jedním rázem vrazil vládci pekel ten obrovský hřeb do nohy, jistě až po kotník.
Štěstí že Kateřina nohu pustila. Ozval se řev jako nejstrašnější bouře a trval dlouho, pak se zatmělo jako vpodvečer a kovář s kovářkou zůstali bez sebe.
První se vzpamatoval mistr.
„Kateřino!“ volal.
„Co je?“ ozvala se.
„Žiješ?“
„No jak bych nežila? Fuj! Ale lekla jsem se, jen co je pravda. A smradu tu nechali.“
„Chválabohu,“ oddychl si kovář. „myslel jsem, že přišla naše poslední hodina.“
Kateřina řekla:
„Jenom když ses čertů zbavil. Ale to Ti povídám, žádné spolky.“
Nic nemusela muži připomínat. Kovář kul pouze lidem a kul dobře, spokojeně si žil se svou Kateřinou a dětmi, které mu dala, o čertech pak jenom vyprávěl. Ostatně žádného rohatého od těch dob už ani nenapadlo jít za člověkem, aby mu přibil podkovu.
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.