Jak se kovář proměňoval

V jedné vsi ..... kdopak dneska ví, v které ..... žil kdysi ..... kdopak dneska ví, kdy to bylo ..... jeden kovář. Měl ženu, ale neměli děti a to je převelice trápilo. Jenže trápení k žádnému užitku není, a tak žili, jak se dalo, bídu neměli, ale peníze na rozhazování taky ne.
Jednou došlo kováři uhlí, a tak si řekl:
„Půjdu do lesa, postavím milíř a vypálím si nové uhlí.“
A šel. Postavil milíř nedaleko studánky, které se říkalo Panský pramen, protože tam chodili pro vodu z nedalekého panského sídla. Pak milíř zapálil a šel se napít do studánky. Jen se však napil, nastojte! ..... proměnil se v krásnou dívku. A zrovna šel okolo syn toho pána, podle kterého se pramen jmenoval, spatřil dívku a naráz se do ní zamiloval. A protože to byl pán, který si mohl všecko dovolit, hned se s ní oženil, a než uplynul rok, narodili se jim tři chlapci.
A léta běžela. Jednou se paní, co bývala kovářem, vypravila na procházku a zašla i ke kouzelnému pramenu. Napila se a věřte nevěřte! ..... proměnila se v krásnou klisnu. A zrovna šel zase okolo ten pán, co měl klisnu za ženu, když ještě bývala krasavicí, klisna se mu zalíbila, a že to byl pán, který si mohl všecko dovolit, hned si ji odvedl domů.
Zanedlouho se klisna ohřebila a měla tři hříbata, jedno krásnější než druhé.
Jednou zaběhla klisna ke kouzelnému prameni, a že měla žízeň, zase se napila. I tentokrát se proměnila, a to v krásnou fenu. A to se rozumí, že šel okolo zase ten pán, co měl fenu, když ještě bývala klisnou i krasavicí. A zase si ji odvedl domů. A když přišel čas, vrhla fena tři rozkošná štěňátka.
Po čase přiběhla fena k Panskému prameni, napila se a rázem se proměnila ..... nu, zase v kováře. Kovář jenom zavrtěl hlavou, zašel k milíři, a protože uhlí už bylo dávno vypálené, nabral si je do pytle a šel domů.
Kovářka hrozně hartusila, kde že byl kovář takovou dobu, ale ten jenom mávl rukou. Ani ženě, ani nikomu jinému nevyprávěl, co se mu přihodilo. Stejně by tomu nikdo nevěřil.
Po čase se rozneslo po celé zemi, že sousední kníže dal naplnit obrovský kotel mlékem a vyhlásil, že ten, kdo by vyprávěl tak neuvěřitelnou, ale pravdivou událost ze svého života, až by se mléko začalo vařit, dostane jeho dceru za ženu. A že ta dcera byla nesmírně krásná, netrhly se v zámku dveře, všelijací nápadníci vyprávěli nejneuvěřitelnější příběhy, ale mléko se ani trošku neohřálo.
„Půjdu taky zkusit štěstí,“ řekl si kovář a vydal se do knížecího zámku.
Šel a šel, až přišel k široké řece a nevěděl, jak se přes ni dostat. A najednou přijeli k řece tři švarní mládenci na bujných koních a za nimi běželi tři bystří psi. Byly to všecko kovářovy děti. Mládenci taky jeli vyprávět do knížecího paláce.
„Vzácní pánové!“ poprosil kovář. „Převezte mě někdo přes tu řeku!“
Dva starší bratři ani neodpověděli, ale ten nejmladší řekl:
„Sedni si, dobrý muži, za mě na koně. Unese nás oba.“
A tak se oba dostali na druhý břeh.
Když dorazili ke knížecímu zámku, sedělo u kotle s mlékem plno mužských a jeden přes druhého vyprávěl, co podivného ho potkalo v životě. Vyprávěli, vyprávěli, ale mléko se ani nehnulo. Přihlásili se i tři kovářovi synové, ale ani jim se nevedlo. Lhát nechtěli, to by jim stejně nebylo nic platné, a copak se takovým mládenečkům může v životě neuvěřitelného přihodit!
A tu se přihlásil kovář. Lidé se smáli a říkali si, co že si takový stařík dělá zálusk na knížecí dceru, ale přihlásit se mohl každý. A tak kovář vyprávěl. Když vyprávěl, jak se stal krasavicí a narodili se mu tři synové, mléko se začalo ohřívat. Když vyprávěl, jak se stal klisnou a jak se mu narodila hříbata, z mléka se začalo kouřit. A když konečně dospěl k tomu, jak se stal fenou a vrhl tři štěňata, mléko se začalo vařit klokotem. A to ještě nevyprávěl, jak se zase stal kovářem.
Kníže se ošíval, že má vyvdat dceru za starého kováře, ale co měl dělat?
„Jsem šlechtic,“ řekl. „A proto musím stát v slově. Dávám Ti svou dceru, i když bych jí věru přál jinačího ženicha. Je Tvá, dělej si s ní, co chceš.“
A tu řekl kovář:
„Kníže je čestný a spravedlivý člověk, i já chci být čestný a spravedlivý. Tito tři mládenci, jejich koně a jejich psi ..... to všecko jsou mé děti. A protože si mohu s knížecí dcerou dělat, co chci, dávám ji za ženu nejmladšímu synovi. Má dobré srdce a nevěsta s ním bude šťastná.“
Kníže se zaradoval, když slyšel kovářova slova, a ostatní začali kováři hned provolávat slávu. A nejvíc nejmladší z bratrů a knížecí dcera.